Článek
Kolik z nás tvoření vlastní reality opravdu ovládá na té úplně základní úrovni tak, že ji skutečně žije a ne jen využívá tuto mantru jako popisek líbivých fotek na instagramu?
Ponechme stranou v současnosti především na sociálních sítích tolik oblíbené tvoření „hojnosti“ a hmotných statků, což je kapitola sama pro sebe. Nebudeme se zdržovat poučkami jak zařídit, abych v životě měl to, co chci. Myslím, že právě tato aktivita nás může jednoduše odvést od základního faktu, že je to vlastně úplně jedno. Je jedno, co mám, kde bydlím, co vlastně dělám… To všechno jsou jen úniky, které se snaží odvést naší pozornost a namluvit nám, že skutečně spokojený budu, až budu mít to či ono, budu bydlet u moře nebo prostě budu kdekoliv jinde, než jsem právě teď.
Nepopiratelnou skutečností, na kterou často zapomínáme je, že život se děje právě teď. Opět ponechme stranou známý koncept přítomného okamžiku a na něj navázané celé New Age hnutí a vezměme z něj pouze jeho podstatu. Teď. Ne včera a ne za týden. Právě teď mohu být spokojený, pokud si sundám brýle, ať už růžové nebo černé. Máme totiž tendenci barvu našich brýlí střídat podle toho, zda si svou realitu chceme lakovat na růžovo a zasadit si do ní pár vzdušných zámků nebo naopak díky neprůhledným sklům nevidíme to, co máme přímo před nosem. Záleží pouze na našem rozhodnutí. Pokud tvrdím něco jiného, nechci být spokojený a drama je v mém životě důležitější než spokojenost. Mohu se kdykoliv rozhodnout být spokojený, což ovšem neznamená, že svou nespokojenost jen přebarvím na růžovo.
Nemusíme nic dělat. Nikam chodit. Vzdělávat se. Makat na sobě. Chtít být lepší. Jediné, co je nutné si uvědomit, že právě teď existuji. Dýchám. Jsem tam, kde jsem, jsem jaký sem a vše je dostatečné. Pro svou spokojenost nepotřebuji nic jiného, než mám právě teď a pokud mi připadá, že ano, je to jen hra mého ega, které nebude spokojené nikdy. V jeho vleku mi proteče realita mezi prsty a já strávím život v lítosti, že nežiji tak, jak bych chtěl. Zkusme odhodit vše, co jsme do této chvíle věděli, vše, co známe, a vše, v čem jsme vyrostli. Jako bychom si svlékli ten starý, možná trochu zatuchlý zimník a pomalu ho položili vedle sebe na podlahu. Bez emocí, bez chuti ho okamžitě spálit nebo ho jakkoliv hodnotit. Jen jsme ho svlékli, můžeme se nadechnout a vnímat, co se na vynoří na vědomé úrovni.
Proč zrovna tohle píšu? Protože mi to dnes ráno došlo a poněkud kostrbatým způsobem se svůj prožitek pokouším dát do slov…
Walda už třetí den kňourá mnohem víc, než je u něj zvykem. Asi to může být a v mnoha případech je někde daleko horší, ale je úplně jedno, co dělají jiné děti a kde se v tabulce nesnesitelnosti Walda právě nachází. S Frankem ho máme plné zuby. Už pouhé přiznání, že máme svého dítěte plné zuby v nás obou vyvolává silné emoce. Jak úlevné:
„Dovolil jsem si nahlas říct, že mě situace štve.“
Tak přesně ty opačné:
„Jsem špatný rodič, protože mě štve moje dítě a kdyby se mě v tuto chvíli někdo zeptal, zda bych měl děti, pokud bych toto věděl, odpověď by byla jasně záporná,“ a s nimi spojený kotel výčitek, že jsem sobec a zlý člověk.
Walda kňourá, protože mu zřejmě roste další zub, je v nějakém spurtu, nespí dobře nebo z dalšího záhadného důvodu, který ani jeden z nás neví. Možná dokonce huláká bez důvodu, protože objevil další polohu svého hlásku a zkouší ho, protože jinak zvlášť nespokojeně nevypadá. Kdo je nespokojený velmi jsme my s Frankem, protože chronická únava po ročním nevyspání a chuť dělat cokoliv jiného, než se non-stop starat o dítě, které je nyní navíc uřvané, nás doběhla oba. Co teď?
Uvědomila jsem si, že za mou únavou vězí především strach, že budu stejná matka jako moje. Nenabízející a věčně otrávená mou přítomností nebo alespoň takto jsem se jako dítě trvale cítila. Dobře si pamatuji nikdy nekončící pocit viny, že maminku obtěžuji svými potřebami, stále něco chci a je moje chyba, že je nespokojená. Pod taktovkou obav jsem si vytvořila domnělý ideál, jak má ideální, rozuměj věčně usměvavá, spokojená a naplněná, maminka vypadat. Užívá si mateřství plnými doušky a nemůže se dočkat, až se její brouček probudí ze spánku, aby si spolu mohli užít další šťastný a naplňující den, který je sice úplně stejný jako ten předchozí, ale to vůbec nevadí. Láska z maminky jen stříká a úsměv jí ze rtů nemizí ani v noci, protože co kdyby se její skřítek vzbudil a zastihl jí láskyplně se neusmívající. Jistě by mu nechutnalo čtvrté noční kojení. Už jen jak to píšu vnímám, že mě taková ženská neskutečně štve a přesto se snažím jí být.
Jaká je realita? Já, nevyspalá a otrávená, že nemůžu nic dělat, protože celý den jsem s Waldou a nezvládnu víc než hraní, domácnost a úklid a večer jsem ráda, že žiju. Každý den je stejný. Starat se bez přestávky o naše opravdu velké miminko, bez možnosti vydechnout a dát si třeba jeden den pauzu ve mě vyvolává střídavě nechuť, paniku a následné obrovské výčitky, že jsem špatná matka, protože přece mám být trvale nadšená. Dnes ráno mi došlo, že toxické nejsou mé pocity jako takové, ale myšlenky a emoce, které následně vyvolá má hlava. Spadnu do spirály sebehodnocení a odsuzování, což Walda pozná a korunuje ještě větším kňouráním. Cítí mou nespokojenost a veškerými prostředky se jí ze mě snaží vytáhnout. Jediné prostředky, které momentálně umí, je řvát a máme tak našlápnuto k dalšímu šílenému dni. Beru ho do náruče a vysvětluji mu, že on opravdu nemůže za mé pocity, on nic neudělal, jen je miminko a já jaksi vařím z vody, protože jsem nezralá matka svázaná strachem, že budu ještě horší, než byla ta moje.
V tu chvíli mi dojde, že jediné, co mi v dětství chybělo nebyla ta iluze dokonalé maminky, ale právě upřímné sdělení, že maminčina nespokojenost není moje vina. Informace, že já jsem v pořádku, že já jsem a mohu být dítětem, které nenese zodpovědnost za pocity svých rodičů, dokáže změnit svět, ve kterém dítě není příčina problémů, ale partner v každé situaci. Mám slzy v očích a Walda na mě moudře kouká. Usměje se a já vím, že to spolu zvládneme.
V situaci jakou byla tato bych obvykle kňourala já, ptala se sama sebe, jak z toho ven. Odpovědí by mi byla ještě větší lítost a odsuzování své neschopnosti. Přitom stačí tak málo.
Říct si nahlas: „A dost!“
Řešením není litovat se, nadávat si, ani si stavět vzdušné zámky, ale přijmout situaci jako takovou. Nemám náladu? Fajn, tak budu otrávená. Chtěla bych dělat něco jiného? Fajn, chtít můžu, ale co mi toto chtění přinese? Mohu dělat něco jiného než se starat o dítě? Momentálně ne, pokud ho nepřestanu kojit a nenarvu kamsi do jeslí, což nechci, takže je to jasné. Má smysl zapadnout do myšlenek a představ, o co všechno jsem přišla tím, že sedím doma na zadku a mám (zatím) u sebe bytost, která je na mě plně závislá? Nemá… Má smysl nadávat si, že nezapadám do své smyšlené představy o dokonalé mamince naplněné mateřstvím? Nemá…Má cenu si malovat vzdušné zámky, jak je všechno skvělé a já se zalykám domněle vytvořeným štěstím? To už vůbec ne…
Mám-li být upřímná, nikdo mě nenaučil, jak mateřství vypadá. Jediné, co si z dětství pamatuji, je, že jsem měla pocit, že mě jaksi nikdo nechce. Že jsem navíc. Nedostatečná. Velmi rychle jsem pochopila, že jediná cesta je snažit se být taková, jakou mě chtějí mít, což znamenalo být hodná dle jejich měřítek a požadavků. Přesně to pro Waldu za žádnou cenu nechci. Uvědomuji si, že je to strašně těžké. Jediná cesta je přes vytrvalé vracení se do „teď“, protože v teď neexistují problémy. Ty tvoří naše hlava v návaznosti na pocit nespokojenosti, který ovšem v teď také neexistuje.
Nemohu být nespokojený v teď, protože v teď není prostor na nespokojenost. Ono v teď není prostor ani na spokojenost. Teď prostě je bez hodnocení. Nic jiného než teď se do teď nevejde. Vrátím-li se do teď, odpadne vše, co není třeba. Je, jak je. Mohu se znovu svobodně nadechnout bez zatížení přáními, pochybami, stížnostmi a dalšími nesmysly tvořícími svou vlastní realitu, která ovšem neodpovídá teď. Teď je. Tečka.
