Článek
Walimu je dnes pět měsíců. Pouhých sto padesát dva dní, ale přesto je můj život před ním jakoby zahalen v mlze. Nebudu nostalgicky vzpomínat na doby minulé, v nichž jsem mívala tolik času, který jsem častokrát jen tak prošustrovala, protože minulost přece neexistuje. Je to úplně jedno. Tohle mě klouček denně učí. I když mě dokáže svým řevem dostat do stavů absolutních nervů, kdy si zařvu s ním, o pět minut později už o ničem neví. Já mám následné tendence se mu omlouvat a sebe plísnit za své nedokonalosti, ale jemu je to, zdá se, srdečně ukradené. Proč bychom se měli bavit o něčem, co už je pryč?
„Přece má cenu žít situaci v daný moment a ne jí poté donekonečna rozebírat,“ vidím v jeho očích, když mu vysvětluji, že máma se omlouvá, protože je stále poněkud nevyzrálá. Zase má pravdu. Bylo to poučných pět měsíců a já mohu být jen vděčná, že k nám ten moudrý chlapeček přišel a já se od něj mohu učit. Před jeho příchodem sice bývával větší klid, ale mám-li být upřímná, bylo vcelku jednoduché se v něm schovat. Uvelebit se ve svém pohodlíčku. „Dělat“ jógu. A zároveň být tak trochu mimo…
V noci, kdy po třetím kojení už nemůžu usnout, poslouchám audioknihy. Výhodou je, že mi dlouho vydrží, protože vždycky dřív či později usnu, a tak mi jedna kniha vydrží na několik týdnů. Jediná otravná činnost je vždycky najít místo, kde jsem předešlé noci usnula.
Začala jsem poslouchat knihu Aleše Palána „Nevidím ani tmu.“Jeho knihy, hlavně ty o šumavských samotářích, mám moc ráda. Začala jsem kapitolou, která se jmenuje Bura. Měla být o matce, která přišla o svoje dítě. Pustila jsem si jí úmyslně jako výukový materiál pro chvíle, kdy mne zcela nemateřsky po náročném dni projede hlavou vzpomínka na mé bezdětné časy a jak jsem se „měla krásně.“ Výchovné okénko se nicméně nekonalo a já měla ještě druhý den odpoledne o čem přemýšlet.
Rozhovor měl být se ženou, která před dvaceti lety „přišla o dítě.“ Před očima mi běžel černý scénář, ve kterém matka ztratí malé děťátko třeba pro nemoc. Tento příběh však vypráví zhrzená postarší žena, která dle svých slov přišla o svého syna v jeho osmnácti letech, kdy se ztratil na moři na dovolené, kam jel s kamarádovo rodinou. Šel na lehátku plavat do rozbouřeného moře a už ho nikdo neviděl. Následuje popis událostí, které tomuto neštěstí předcházely. Poslední školní den a synovo vysvědčení den před jeho odjezdem, na kterém byla pětka z češtiny. Výhružná reakce její a jejího manžela, které úplně nerozumím a která namísto zjišťování, co se stalo a jak by mohli synovi pomoci, jen obsahovala výčitky a výhružky. Situace, ve kterých nikdo nemluvil, když mluvit měl a naopak namísto tolik potřebného léčivého ticha a objetí, se dostavily jen a výčitky a obviňování. Matčin popis synova života a dospívání, ze kterého se mi i uprostřed noci chtělo brečet, protože tak jak ho popisovala bylo jasné, že syn si musel připadat neskutečně sám. Matku to ovšem ani nenapadlo a jeho chování přičítala jeho povaze. Ona přece byla skvělá matka, která neudělala nic špatně, o čemž se opakovaně i ve svém vyprávění sama ujišťovala.
Nikde nezazněl smutek nad ztrátou možnosti prožití života mladého člověka, ale pouze smutek nad vlastní ztrátou. Nějak mi to celé hodně připomínalo prostředí, ve kterém jsem sama vyrostla. Prostředí, ve kterém za všechno můžou ostatní, ale nikdy ten, kdo má problém. Co mě však probudilo nejvíce byly dotčené stížnosti vypravěčky, že JÍ syn zmizel a ONA se teď díky jeho zmizení nemá jak definovat. Již není matkou a především nebude babičkou a nemá tedy komu předávat své zkušenosti. Jako bych poslouchala manželův rozhovor s tchýní a její domnělé právo na vnouče.
Vůbec nechci zlehčovat tragédii, při které zmizí mladý člověk mající život před sebou. Zní to hrozně, ale po vyslechnutí příběhu z úst oné ženy si dovedu představit, že bych si sama vzala lehátko a šla se nechat odnést vlnami pryč. Cítila jsem smutek za zmařený život, ale i za tu paní, která žije ve vlastní iluzi, ze které není úniku. Iluzi vlastní dokonalosti a role oběti, protože ani jí se asi v dětství nedostalo potřebné láskyplnosti a přijetí z matčiny strany. Tento nedostatek se časem a vlastním rodičovstvím změní v určitou zatvrzelost a pocit vlastní pravdy a dokonalosti, za které se však jen skrývá smutek a zranitelnost. Třaskavá kombinace, která umí všechno zničit. Manželství, děti a především ženu samotnou. Dobře jí znám.
Trochu mě děsí, že taková žena je stále v naší společnosti považována za oběť, která přišla o něco, co jí náleží. O dítě, které nikdy nebylo jejím majetkem. O právo být babičkou, které existuje stejně reálně jako stádo jednorožců na Petříně. Teď dle svých slov „nemá nic.“ Kdy si uvědomíme, že děti jsou nám pouze půjčené, nikdy nebyly a ani nebudou „naše“ a za svou péči si nemáme právo nárokovat cokoliv zpět? Že úlohou rodiče je štědře nabízet, ale nic nepožadovat nádavkem, protože děti tu nejsou od toho, aby nám dělaly radost, ale aby žili svůj život? Kdy si konečně uvědomíme, že děti k nám jen přišly na omezeně dlouhou dobu a vztah rodič dítě nesmí být založen na principu já dám, ale ty vrátíš, protože mi za mou péči tolik dlužíš?
Přiznám se, že mi z těchto stále vyžadovaných pravidel jde mráz po zádech, zvlášť když sama vím, že kdybych neodešla i mě by zničily a sklouzla bych do stejného vzorce, protože jsem v něm sama vyrostla. Chovala bych se úplně stejně ke svému synovi, požadovala za svou péči nejprve jeho poslušnost, následně jeho oddanost a vděk po zbytek života? Kdy už si, sakra, uvědomíme, že takhle to nefunguje, ačkoliv se o to po staletí snažíme? Lásku a péči si nelze vynutit a ani za její poskytování cokoliv vyžadovat nazpět. Lásku musíme nejprve umět dát sami sobě, abychom jí místo toho nemuseli slepě požadovat od ostatních? Láska je sice všude, ale není to nárokovatelná položka, která se plní tím, že budu dělat přesně to, co ode mě očekávají ostatní a zároveň budu to samé očekávat od nich? Kdy už neschopnost milovat sami sebe přestaneme skrývat za přehnaný zájem o ostatní, kteří o něj ale nestojí, protože si chtějí žít svůj vlastní život a naopak sebelásku přestaneme opovržlivě nazývat sobectvím? Myslím, že už je načase…
Vím, že generace minulé tímto způsobem žili. Rodiče se ctili způsobem, který znemožňoval jakoukoliv vlastní vůli a frustrace z toho plynoucí se jen použila na vlastní děti, po kterých se požadovala stejná poslušnost. Z dětí se staly stejní rodiče, jejichž míra nepřístupnosti závisela pouze na míře vlastního prožitého traumatu. Devatenácté i dvacáté století je však daleko za branami minulosti. Od té doby se změnilo téměř vše, nicméně rodinné nastavení u nás víceméně přetrvává a je stále považováno za normální. Ačkoliv kulisy poslušnosti se poněkud obrousily a již nežijeme ve vícegeneračních domech, stále tu máme zástupy matek požadujících doživotní službu a projevy lásky po svých potomcích, ačkoliv by si jí měly umět dát samy či jí sdílet se svým partnerem a nevyžadovat jí po svých dětech, nehledě na to, jak moc se pro ně ve svých očích obětovaly.
Já vím, že je to težké, když nás to nikdo nenaučil, ale nejdůležitější je začít. Třeba uvědoměním, že mateřství neznamená obětovat se, že poskytovaná láska a péče je nenávratná a pokud jí mám tendenci poskytovat se záměrem požadovat jí zpět, pouze bohapustě manipuluji dítětem i sama sebou. Věřím, že v jádru jsou všichni dobří, jen více či méně zranění. Občas naše zranění však zaslepí pravdu a skutečný náhled na situaci a namísto toho ji zkreslí tak, abychom z ní vyšli jako obět. Zbavujeme se tak své vnitřní síly a právě proto vyžadujeme své naplnění po ostatních.
Myslím, že se máme hodně co učit a asi jako společnost opravdu potřebujeme čas a především odhodlání nelpět na zavedených, často však nefunkčních uspořádáních. Právě naše děti nám v tom mohou hodně pomoci, jen když jim dáme prostor, i když jsme to třeba my sami nikdy předtím nezažili.
