Článek
Specifickou podmnožinou těchto lidí jsou ti, kteří sice uznávají, že se dítě může socializovat i mimo školu, ale tato socializace nebude úplná, protože jen ve škole pozná lidi ze všech možných vrstev a jen tam je nuceno s nimi spolupracovat a vycházet. Velmi často k tomu potom připojují ještě to, že jen a jen ve škole musí dítě opravdu poslouchat cizí autoritu. A že autorita učitele ve škole je prostě něco úplně jiného než cizí autorita mimo školu (např. lektora na kroužku).
I v diskusi u mého článku s názvem „Proč zrovna domácí vzdělávání“ už se takoví jedinci objevili (zatím jen dva). Protože se o svět domácího vzdělávání zajímám už několik let, nepřekvapilo mě to, čekala jsem, kdy se někdo takový objeví. Vlastně mě spíš na základě mých předchozích zkušeností překvapilo, že k tomu nedošlo dříve a s větší mírou agresivity.
Pro ty, kteří s těmito lidmi nemají takové zkušenosti, jaké mám já, vysvětlím, o co jim vlastně jde a s jakou vrstvou lidí se ti domškoláci dle nich nesetkají a nenaučí se s nimi vycházet. Mají tím na mysli zejména děti ze sociálně slabších rodin a děti různě hendikepované.
Nebudu tu teď řešit, nakolik je reálné, že se ve škole skutečně sejdou děti z různých sociálních vrstev a složení třídy bude opravdu pestré. A ještě se ty děti spolu naučí vycházet, spolupracovat, ba dokonce spolu budou kamarádit. Ani to, zda je to pro dítě opravdu tak velký přínos, za jaký ho tito jedinci považují.
Co mě na těchto reakcích přijde zajímavé (a také poněkud znepokojující), je to, odkud se v těch lidech tato představa bere. Žijí oni sami takovým životním stylem, že se jejich děti (mimo školu) setkávají jen s lidmi ze stejné sociální vrstvy? Vychovávají své děti tak, že nejsou (opět mimo školu) nuceni vycházet i s lidmi, kteří nejsou součástí stejné sociální skupiny jako oni? Nebo je za tímto jejich názorem spíš představa domškoláka jako někoho, kdo vyrůstá uprostřed nechutně zazobané rodiny, navštěvuje finančně náročné kroužky a jezdí na drahé dovolené do luxusních hotelových resortů, ze kterých nevytáhnou za celou dovolenou paty. A zároveň jako někoho, kolem koho neustále po špičkách pobíhají helikoptéroví rodiče a hlídají ho, aby mu nikdo nezkřivil ani vlásek na hlavě a drží ho stranou všech problémů a všeho namáhavého.
A přitom my se (včetně syna) stýkáme s lidmi z různým vrstev a ať chceme nebo ne, musíme s ostatními vycházet. S různými lidmi, nejen s těmi, o kterých by se dalo řici, že spolu patříme do stejné společenské vrstvy (nemluvě teda o tom, že nemám nejmenší tušení, kam bych zrovna nás zařadila).
Už když vezmeme ty kroužky, tak to, že děti navštěvují stejný kroužek, to automaticky neznamená, že pocházejí z rodin s podobným ekonomickým a sociálním statusem. Ano, pokud kroužek stojí za pololetí třeba čtyři tisíce, těžko můžeme počítat s tím, že se na kroužku objeví děti z rodin, pro které jsou už i ty čtyři tisíce tak velkým výdajem, že si ho prostě nemůžou dovolit. A už vůbec ne z rodin, kde rodiče sice třeba i vyšší částku utratí jen za měsíc (a ne za pololetí) za alkohol a cigarety, ale za kroužek pro dítě by se jim to zdálo zbytečně moc, to by za takovou „zbytečnost“ nedali. I tak je složení dětí na kroužcích docela rozmanité. V první řadě můžu říct to, že ať se jedná o jakýkoli kroužek, který naše děti navštěvují nebo navštěvovaly, tak tam vždy věkové rozpětí dětí bylo vyšší než bývá ve škole. Tento fakt se možná až tolik netýká „sociálních bublin“, ale zajišťuje rozmanitost skupiny zase v jiném ohledu. Dále můžu s jistotou říct, že do všech tří kroužků, které syn letos navštěvuje, s ním chodí i ukrajinské děti. A to, že někteří rodiče mají ve výchově velmi odlišný přístup od toho našeho a patrně i značně odlišný životní styl. Přesnější socioekonomické postavení rodin, ze kterých pocházejí děti, které se synem chodí na kroužky, si netroufám odhadnout, neznám tyto rodiny natolik, abych to měla z čeho posoudit. Můžu snad jen říct, že mi tam nikdo nepřijde ani nějak z nápadně vyšších sociální vrstev a ani vyloženě z nižších vrstev. V minulosti syn navštěvoval také kroužky (a předpokládám, že v budoucnu zase i bude), které byly zcela zdarma. Protože v tomto případě již toho o rodinách, ze kterých pocházely děti, které tyto kroužky navštěvovaly, vím o trochu více, můžu s čistým svědomím prohlásit, že se zde nacházely i děti ze sociálně slabších rodin, dokonce i děti z rodin vysloveně sociálně patologických. A také děti romské a hendikepované. Jo a jen tak mimochodem, v mateřské škole, do které jsem syna zapsala (dítě musí být zapsané do MŠ, i když se vzdělává doma) v tomto roce nechodí žádné romské ani ukrajinské dítě (ani žádné jiné dítě s jinou národností než českou) a ani tam žádné takové nechodilo v předešlých dvou letech. Takže zrovna v tomto směru v našem případě ty kroužky nabídly rozmanitější prostředí, než by mohla nabídnout školka.
Takže to máme kroužky, kterými jsem začala, protože právě ty kroužky byly zmiňovány v diskusi, na kterou v tomto článku reaguji, byť logičtější by možná bylo začít rodinou. Někdo to má možná tak, že širší rodinu vlastně ani nemá. Někdo se od ní možná odřízl a záměrně se s ní nestýká. Ale domnívám se, že většina lidí se stýká i se širší rodinou. A že i ta širší rodina nabízí docela pestrou podívanou. Alespoň já tedy rozhodně nemůžu říct, že by širší rodina, do které jsem já jako dítě patřila, a ani širší rodina mých dětí, byla nějakou homogenní skupinou. Někteří členové mé širší rodiny žili velmi sociálně patologickým způsobem života. Někteří kvůli němu dokonce skončili ve vězení, jiné jsem „jen“ třeba za celý život neviděla opravdu střízlivé. Jiní žili takový obyčejný a nenápadný život, měli střední nebo i vysokoškolské vzdělání vcelku běžného zaměření. Někteří ale třeba i vystudovali medicínu, právo, anebo se dostali na olympiádu či se stali poměrně známými v umělecké oblasti. Obdobně to má i náš malý domškolák.
A teď k okolí. Nevím, jak to chodí třeba ve větších městech, ale tady u nás je to okolí pestré (píši o okolí zahrnují asi tak deset ulic). Najdeme zde ulice typicky vesnické, ale i ulice, které připomínají satelitní městečko. Máme zde zadlužené rodiny, rodiny žijící sem tam z dávek, ale i rodiny evidentně po finanční stránce za vodou. A pak spoustu rodin, které se pohybují někde mezi tím. Žijí zde převážně české rodiny, ale najdeme tu i pár lidí romské, ukrajinské, slovenské, vietnamské a možná i nějaké další národnosti. Mezi těmito lidmi jsou lékaři, učitelé, inženýři, právníci, ale i třeba obecní sekáči, traktoristi a různí dělníci. A když vyrazíte ven, běžně se vám stane, že si po cestě popovídáte s učitelkou, úřednicí, pečovatelkou, zdravotní sestrou i uklízečkou. Kolikrát i během jedné procházky (když jsem ještě vozila děti v kočárku, tak v okamžiku, kdy jsem se chtěla opravdu pořádně projít, jsem dlouze zvažovala, kudy se procházet, protože jinak se mi běžně stávalo, že jsem ušla třeba jen 500 metrů, ale domů jsem se vracela třeba po dvou hodinách, protože jsem se s někým zakecala u asi tak každého třetího domu :-D).
Shrnu-li to, tak mi přijde, že já bych se teda musela zatraceně hodně snažit, abychom žili v nějaké sociální bublině. A to jsem se ještě ani nedostala k hřištím, herničkám, jízdám ve vlaku, autobusu nebo metru. Nebo k výletům a dovoleným.
