Nevíte, jak mluvit s dětmi o druhé světové válce? Vemte si na pomoc seriál Válka a já

Tento seriál vznikl v roce 2019 k příležitosti oslav 75. výročí konce druhé světové války v následujícím roce. Jedná se o německý seriál natočený v koprodukci s Polskem, Francií, Norskem, Ruskem, Velkou Británií a Českou republikou. Za dílem stojí nizozemský scénárista Maarten van den Duin, který scénář sestavil na základě autentických deníků vydaných knižně. To hlavní ale je, že se jedná o pořad, který byl natočen přímo pro děti a hlavními postavami jsou v něm právě děti. A to, že je celý volně dostupný v archívu televizního kanálu ČT :D.

Seriál má 8 dílů a každý z těchto dílů má jiného dětského hrdinu. A každý z nich pochází z jiné země. Výjimkou je Německo, z něj pochází dva dětští hrdinové. Příběh prvního z nich nás seznamuje se situací v Německu těsně před začátkem války, druhý příběh je naopak zasazen na konec války, kdy byly do boje nasazovány i děti. Další příběhy pochází z Norska, Francie, Velké Británie, Polska a Sovětského svazu. Hrdinkou posledního dílu je pak dívka původem z Československa. Příběh sám se však odehrává v koncentračním táboře v Osvětimi.

Aby děti jednotlivým příběhům dobře porozuměly, jsou jednotlivé díly doplněny i o historický výklad a záběry z druhé světové války. To vše je ještě doplněno krátkými citacemi dalších dětí o tom, co během války prožívaly a jak se cítily. Tyto výkladové vsuvky jsou vkládány do děje přímo v okamžiku, kdy je to potřeba pro pochopení toho, co se v příběhu odehrává. Pro děti je to takto jistě lepší, než kdyby bylo celé historické zasazení vysvětleno jen na začátku každého z dílů. Hlavně pro mladší děti by pak byl výklad až moc dlouhý a nesoustředily by se na něj. A nejspíš by měly i problém spojit si tyto informace s tím, co se později v epizodě odehrává. Dětskému publiku je přizpůsobena i minutáž, jednotlivé díly mají přibližně 25 minut, což mi přijde tak akorát. Každá epizoda má také kvůli dětskému publiku dobrý konec, byť má samozřejmě i tak tento dobrý konec nahořklou příchuť.

I přes to, že se jedná o seriál, který cílí na děti ve věku 8-11 let, rozhodně bych doporučila vzhledem k citlivosti tématu společné sledování s rodiči. Děti tak budou mít možnost pokládat případné otázky a v případě silných emocí u sebe budou mít někoho, kdo jim pomůže si s nimi poradit. Dle mého názoru je seriál zajímavý i pro dospělé publikum, a tak kromě výše zmíněného, bych rodičům doporučila se na něj podívat i jen čistě kvůli zážitku z něj. Navíc může tento seriál sloužit jako odrazový můstek k dalším rozhovorům o druhé světové válce a vlastně i o válkách vůbec.

Mne samotnou seriál nadchl, rovnou ale upozorňuji, že se rozhodně nejedná o dílo plné tzv. tvrdých dat nebo o vojenskou historii. Zde se uplatňuje spíš orální historie a dějiny každodennosti. Fakta tu najdete opravdu jen v nezbytně nutné míře. Jde tedy skutečně o život a prožitky jednotlivých dětských postav. A poselstvím seriálu je především to, že ve válce nakonec trpí všichni. Včetně těch, kteří ji rozpoutali.

Nyní již přejděme k jednotlivým epizodám. Hrdinou prvního dílu je desetiletý Anton z Německa. Na jeho příběhu lze sledovat, jak funguje propaganda. Anton se totiž zhlédl v organizaci Hitlerjugend a chce do ní za každou cenu patřit i přes zákaz svého otce. Sám Anton přitom nechápe, k jakému účelu byla organizace Hitlerjugend založena. Vidí jen to, že děti, které do ní patří mají spoustu kamarádů, kteří se o sebe navzájem starají a zažívají společná dobrodružství. A k tomu všemu ještě jezdí na tábory, na které by malý Anton také moc rád jel. Jeho naivita ohledně Hitlerjugend se nejvíce projeví v okamžiku, kdy právě tam hledá po tzv. „křišťálové noci“ pomoc pro svou židovskou kamarádku. Z té ho nadobro vyléčí teprve až „pomoc“, které se mu z řad kamarádů v Hitlerjugend dostane.

Hrdinou druhého dílu je desetiletý Nor Fritjof. Příběh se odehrává v době, kdy bylo Norsko již dobyto německými vojáky. Jelikož Fritjofův otec musel již předtím odejít na frontu a po porážce norské armády odešel bojovat proti Němcům do zahraničí, stal se Fritjof již ve svém věku jediným živitelem rodiny. Stejně jako jeho otec se snažil rodinu uživit rybolovem. Nebylo to však vůbec snadné, protože Norsko bylo pod německou nadvládou. A Němci sice měli rozkaz chovat se k Norům slušně, na druhou stranu však Nory vykořisťovali. A tak si Fritjof nesměl žádné ryby nechat pro sebe, všechny je musel hned „prodat“ německým vojákům, kteří na ně čekali hned u břehu. Píši prodat, reálně se však o prodej úplně nejednalo, chlapec musel ryby odevzdat a na oplátku dostal jakési lístky, které si pak mohl vyměnit za peníze. V žádném případě však nemohl rozhodovat o tom, zda chce ryby prodat nebo si určit cenu, za kterou je prodá. Na jeho příběhu tak šlo pozorovat, jak se běžným lidem žilo pod německou nadvládou špatně a jak těžké bylo se v té sobě uživit.

Ve třetím příběhu se pak setkáváme s třináctiletou Sandrine z Francie. Ta se společně se svými rodiči snaží pomáhat uprchlíkům a skrývat je před místní policií a později i Němci. Na jejím příběhu lze sledovat nejen to, jak se lidé z vesnice dokázali semknout a zachránit tak před Němci velkou spoustu lidí, ale i to, jak tuto záchranu prožívala právě Sandrine. Ta by asi ze začátku byla nejraději, kdyby se rodiče rozhodli s pomáháním uprchlíkům přestat. Bojí se, že z toho budou mít nepříjemnosti, ale i jí vadí, že kvůli cizím dětem přichází o své věci i o pozornost svých rodičů. Po zatčení jejího otce se v ní však probouzí odhodlání pomáhat a přebírá tak trochu po svém otci v záchraně uprchlíků štafetu.

Čtvrtý díl se pak odehrává ve Velké Británii a jeho hrdinou je patnáctiletý Calum. Na jeho příběhu můžeme sledovat, jak se válka mohla zdát tak neskutečnou, že i v okamžiku, kdy už byla část Británie bombardována Němci, Calum stále nevěřil tomu, že by válka mohla dojít až k nim, do Skotska. Nácviky na chování při leteckém útoku, které probíhaly u nich ve škole, nebral Calum vážně a dělal si z nich legraci. Nakonec ale válka přeci jen dorazila až ke Calumovi domů (a to doslova), čímž se najednou z puberťáka, který se choval tak trochu jako malé dítě, stal rázem mladý zodpovědný muž.

Hrdinou pátého dílu je desetiletý Romek, Polák židovského původu, který spolu s rodiči žije v židovském ghettu. A protože se jim v ghettu dostává velmi málo jídla, snaží se Romek do ghetta jídlo pašovat. V tom se mu velmi daří, protože má „venku“ známé, kteří ho mají rádi a vždy se s ním o nějaké to jídlo podělí. V závěru dílu si ho nakonec tito známí nechávají, aby nemusel do transportu. Příběh je tedy nejen svědectvím o životě v ghettu, ale také, stejně jako příběh o Sandrine, ukazuje to, že i za války žili dobří lidé, kteří našli odvahu pomáhat i přes to, že tím riskovali svůj život.

V šestém příběhu se pak setkáváme s desetiletou Verou původem ze Stalingradu, která je po jeho bombardování na cestě do dětského domova v Kazachstánu. Tam podává svědectví o tom, co ve Stalingradu zažila.

V sedmé epizodě zavítáme opět do Německa. Blíží se konec války a my se zde setkáváme s patnáctiletým chlapcem jménem Justus. Ten zrovna absolvuje společně s přibližně stejně starými chlapci vojenský výcvik a těší se, až se dostane do opravdového boje. Tito chlapci, kteří vyrůstali za časů Hitlerjugend a války, berou válčení jako samozřejmost a jsou odhodlaní za Německo a Hitlera položit život. Na tomto odhodlání se podílí i fakt, že chlapci zažili bombardování své domoviny a věří tomu, že zapojením se do bojů ochrání svůj domov před dalšími nálety. Když jsou však opravdu vysláni do boje, jejich pohled na věc se změní a nakonec se vzdají americké armádě.

Poslední díl je věnován problematice koncentračních táborů. Hlavní hrdinkou je Eva, čtrnáctiletá Židovka původem z Československa. Do koncentračního tábora v Osvětimi se dostává transportem z Terezína až ke konci války. Válku jí pomáhala přežít hudba, v Terezíně byla pianistkou dětského pěveckého sboru. Myslela si, že se v Osvětimi setká s dalšími členy z dětského sboru a zapojí se do sboru i zde, ale ukázalo se, že život v Osvětimi je ještě o mnoho krutější než v Terezíně. I tak se jí nakonec podaří přežít a je odhodlána podávat o tom, co zažila svědectví, aby už nikdy nikdo nemusel nic takového zažít.

Na seriál jsem se koukala společně s šestiletým synem. Já ho již viděla celý, syn zatím jen polovinu. Přiznávám, že jsem se trochu bála mu tento seriál pustit a kdyby se syn na druhou světovou válku tak často nevyptával, tak by mě asi nenapadlo mu ho pustit, ale nakonec jsem moc ráda, že jsem mu ho pustila. Pravda, nedávno s manželem hltal krále Šumavy, což mi dodalo jistotu, že by tento seriál mohl zvládnout, aniž by z něj měl nějaké trauma. Řekla bych, že byť se zde syn dozvěděl o hrůzách, které se za druhé světové války děly, byl upřený především na hlavního hrdinu či hrdinku a fakt, že právě s nimi to dopadlo dobře, byl pro něj nejdůležitější a do jisté míry mu tento fakt pomohl až tak nevnímat, co se stalo s dalšími postavami. A zároveň mu v tom, aby sledování proběhlo v klidu bez nějakých traumat, pomáhalo i to, že si plně neuvědomoval některá fakta. Například v epizodě se Sandrine byl rád, že jsou uprchlé děti v pořádku, aniž by si uvědomoval, co patrně stojí za tím, že tyto děti cestovaly samotné bez rodičů. Nebo to, že rodina Sandrine byla jen přestupní stanicí a ony stále ještě nemají vyhráno. Nebo to, že před transportem zachráněný Romek už své rodiče, kteří do transportu nastoupili, nikdy neuvidí. Stejně jako už nejspíš nikdy neuvidí svého kamaráda Šloma. A byť se mě syn v některých okamžicích chytal za ruku a musela jsem mu slibovat, že se hlavnímu hrdinovi nic nestane, přišlo mi, že některé okamžiky mu přišly spíše až lákavě dobrodružné.

Vzhledem k tomu, že hlavními hrdiny byly děti, syn se s nimi občas i dost ztotožňoval a povídal o tom, jak by se ve stejných situacích zachoval on sám. Samozřejmě měl také občas nějaké ty otázky. Paradoxně snad nejnáročnější bylo mu vysvětlit, co je to křesťanství, Bůh a židovství. Vzhledem k tomu, že jsme ateisté a syn s náboženstvím nemá prakticky žádné zkušenosti, byl to poněkud oříšek. Delší vysvětlení si také vysloužily opakované dotazy na to, kdo je zlý a kdo hodný. Pro synovo dětské uvažování bylo trochu těžké pochopit, že určit, kdo je hodný a kdo zlý není vždy úplně jednoduché. Celkově se mu ale seriál líbí, nadále o něm mluví a těší se na další díly.

Já jsem si tento seriál užila také, i když jsem ho patrně vnímala poněkud jinak než syn. Kromě děje samotného mi pak přišlo zajímavé i to, jak bylo po sociální stránce každé z prostředí jiné. V Norsku bylo zajímavé sledovat, jak se desetiletý chlapec choval jako živitel rodiny. Na obrazovce jsme viděli malého chlapce, ale zároveň jsme mohli vnímat, že se tento chlapec choval jak dospělý muž a v závěru příběhu dokonce zvládl sebe i se zbytkem rodiny sám propašovat do Švédska. Naproti tomu je zde patnáctiletý Calum, který chodí do školy a kromě ní nemá prakticky žádné povinnosti. A protože chlapec ve škole dost zlobí, řeší učitel výchovu s jeho matkou a z rozhovoru máte pocit, že ho berou jako ještě malé dítě, byť má k dospělosti mnohem blíž než desetiletý Fritjof z Norska. Zajímavý je také příběh Very, která žije v dětském domově a vedoucí dětského domova je na jednu stranu brána jako malé dítě, které kromě chození do školy nejen nic nemusí, ale ani nesmí. Zároveň se však tato vedoucí chová k dětem velmi chladně, např. po dívce chce, aby vyprávěla o hrdinské obraně Stalingradu, přestože během této obrany přišla před pár dny tato dívka o svou rodinu. Absolutně bez jakékoli účasti jí i předává dopis, o kterém předpokládá, že je v něm úřední potvrzení smrti Veřiných rodičů. Stejně chladně působí i manželé, kteří chtěli Veru adoptovat.

Celkově seriál hodnotím jako kvalitní a zároveň poučný pořad, u kterého se mohou bavit děti i dospělí. A který je dobrým odrazovým můstkem pro další povídání si o druhé světové válce. A všem ho vřele doporučuji.

seriál Válka a já https://decko.ceskatelevize.cz/valka-a-ja (5. 5. 2025)

Hejnarová, Kateřina, Válka a já - Skrytá zpráva o stavu evropské válečné zkušenosti, 2020, https://rtds.jamu.cz/?p=452 (5. 5. 2025)