Učení v terénu

Mám ráda skanzeny. Mám je ráda prostě proto, že se mi líbí a vlastně jsem k nim tíhla už odmalička. Historie lidové kultury mi byla vždycky o něco milejší než historie tzv. vysoké kultury. A od té doby, co mám děti, je mám ještě raději. Jednak je i naše děti mají rády a chtějí do nich jezdit. A jednak se na prohlídku s malými dětmi hodí více než např. hrad nebo zámek. Chvilky, kdy je potřeba být potichu a dávat pozor se tu totiž poměrně rychle střídají s chvílemi, kdy děti můžou normálně mluvit a třeba se i proběhnout a nebo si něco zahrát.

Mám je ale ráda i z jiného důvodu. Líbí se mi, že během prohlídky člověk nejen poznává historii každodennosti, ale mimoděk se i dozví ledacos o přírodě nebo technice. Navíc pokládám za velmi výchovné občas dětem také ukázat to, jak skromně dřív lidé oproti nám žili a co všechno museli zvládat, aby se nějak uživili. Skanzeny jsou také úžasné tím, že tam dnešním dětem konečně docvakne pořádně to, o čem se píše v klasických pohádkách. Obrázky v knížkách jsou sice fajn, ale mám dojem, že teprve až při pohledu na pekařskou lopatu ve skanzenu děti pořádně pochopily, na co že si měl sednout Jeníček v Perníkové chaloupce a proč.

S dětmi jsme byli již v několika skanzenech, v některých i víckrát. Navštívili jsme například Zlatokopecký skanzen ve Zlatých Horách, kde jsme mohli vidět repliku středověkých hornických mlýnů, repliku hornické osady a tavící pec. Součástí prohlídky byla také možnost vyzkoušet si rýžování zlata, kterou byly nadšené zejména děti. Byť byly tenkrát synovi teprve tři roky, dodnes si něco málo z prohlídky pamatuje, zrovna nedávno mě překvapil tím, že si vzpomněl, že horníkům tam ve středověku za krádež zlata usekávali prsty, ale nejdřív jen malíček, protože bez něj se dá pořád ještě dobře pracovat. Ve skanzenu Vlkolínec nás zase velmi zaujaly učební pomůcky ve škole a možnost vyzkoušet si staré telefony. A samozřejmě krásná přírodní scenérie kolem a spousta malebných domků. V Kouřimi jsme si mohli prohlédnout „vánoční“ skanzen a v Přerově nad Labem zase „velikonoční“. Zajímavý byl také skanzen v Pribylině, kde jsme mohli vidět nejen lidové chaloupky, ale i obydlí bohatších vrstev obyvatelstva. Skanzen navíc nabízí i část věnovanou Povážské lesní železnice, která nás (zejména pak naše děti) velmi nadchla.

A teď naposledy jsme zavítali opět do Muzea lidových staveb v Kouřimi. Tentokrát jsme to měli i se speciálním programem „Podzim na vsi“. Tento program bývá, tuším, na podzim pořádán pravidelně každý rok a pomáhá nám více přiblížit, jak to vlastně kdysi na takové vesnici (na podzim) chodilo. V chalupách jsou „průvodci“ v dobovém oblečení a ukazují a vysvětlují návštěvníkům, co se jak dělalo, co se k čemu používalo a některé věci si mohou návštěvníci i vyzkoušet. Program se také pojí s ukázkou tradičních řemesel.

Přestože nám počasí zrovna moc nepřálo, tak jsme si tento výlet užili a od prohlídky nás neodradil ani občasný deštík. Syna ze všeho nejvíce zaujala kovárna, ve které probíhala ukázka kovářského řemesla. A kde si i on sám mohl kování vyzkoušet. Odměnou mu byl vlastnoručně vyrobený hřebík, se kterým pak několik následujících dní tvořil nerozlučnou dvojici. Mně se zase nejvíce líbilo krouhání a další zpracování zelí. Součástí byla i ochutnávka vařeného zelí, které bylo opravdu moc dobré. Skvělá byla také ukázka starých mír a váh, kde si návštěvníci mohli vyzkoušet vážit potraviny na staré kuchyňské váze za pomoci závaží. Zajímavý byl také program zaměřený na děti, kde si děti mohly vyzkoušet, jak trávily volný čas děti v minulosti. A nebo si poslechnout starší verze pohádek.

Výlet do skanzenu byl i tentokrát poučný i příjemný zároveň. Děti si během výletu zvládly i trochu zasportovat a to, co ve skanzenu viděly, v nich podnítilo množství otázek, takže se dozvídaly spoustu nového nejen přímo na místě, ale i cestou domů a doma. Za mne super.