Článek
V obchodním centru např. běžně vídám vysedávat a jíst předražený fastfood spoustu pubošů, kteří rozhodně nejsou z bohatých rodin, dokonce bych si i tipla, že část z nich i bydlí na ubytovně. Rovněž tam běžně vídám i dost rodičů s malými dětmi a vzhledem k tomu, že já sama mám také malé děti, tudíž se mnohdy s těmito rodiči dostanu do určité interakce, můžu říct, že i tito rodiče si kolikrát stěžují na špatnou finanční situaci. S tímto se s paní autorkou původního článku shodneme.
Na druhou stranu ale v těch fastfoodech a restauracích vídám i rodiny s dětmi, které peníze mají (některé znám, u jiných je to zase očividné třeba podle oblečení). Mezi tyto lidi počítám i sebe. Návštěvy restaurace si prostě můžeme dovolit, aniž bychom potom kvůli tomu strádali. A mimochodem na nedostatek peněz si opravdu nikde nestěžuju. Naopak, já jsem přesvědčená o tom, že se máme dobře. A jsem za to vděčná.
S čím ovšem s autorkou původního článku zásadně nesouhlasím, tak je to, že by do restaurace v Globosu lidé z horních vrstev nešly. Nevím sice, co si teda autorka představuje pod horní vrstvou, ale z článku mi z toho tak nějak vychází to, že mezi horní vrstvu patří takový člověk, který si může dovolit zajít párkrát za měsíc i s dětmi do restaurace nebo fastfoodu, aniž by si pak stěžoval, že kvůli tomu nemá na něco zásadního. Tudíž si myslím, že do této skupiny spadám.
Popravdě mne tedy nikdy nenapadlo řadit se do nějaké horní socioekonomické vrstvy. Sice si opravdu nestěžuji na to, že bychom se měli nějak špatně, ale zároveň se tedy nepovažuji za nějakou smetánku. Sama si pod horní vrstvou představuji něco jiného. A označit se za horní vrstvu mi přijde tedy poněkud opovážlivé. Sice si kromě sem tam jídla v restauraci můžeme dovolit vyrazit na dovolenou i víckrát do roka, dětem platíme několik kroužků, nemusíme plánovat nákupy oblečení a bot a klidně si něco koupíme i jen tak, aniž by to bylo potřeba, a navíc se dost často jedná o značkové oblečení. A pokud se nám doma rozbije nějaký spotřebič, tak není problém sáhnout do úspor a koupit nový. Bydlíme ve svém (hypotéku neplatíme), máme relativně nová auta (bez leasingu), nějaké ty úspory a také pár zdrojů pasivního příjmu. Na druhou stranu ale na dovolenou sice jezdíme víckrát do roka, ale jezdíme autem nebo vlakem a nejdál jsme byli asi ve Slovinsku. A sice trváme na určitém standardu, ale rozhodně nejezdíme vyloženě na luxusní dovolené. Doma máme vcelku běžné vybavení, opět žádný luxus. A auto jsem vybírala z praktického hlediska a rozhodně se nevozím v autě za miliony. Navíc jsem donedávna byla několik let na rodičáku a stále nepracuji na celý úvazek, takže v zásadě když to vezmu kolem a kolem, tak jsme rodina s mírně vyššími příjmy, než je průměrná mzda, která nesplácí žádné půjčky. A tím mírně myslím opravdu mírně. Pod vyšší vrstvou si já tedy představuji někoho jiného, takových rodin jako jsme my, je spousta.
Nicméně dle toho mála, co paní autorka článku, na který reaguji, napsala, lze konstatovat, že podle jejích kritérií do té horní vrstvy skutečně spadáme. A za tuto horní vrstvu zde prohlašuji, že do Globusu bych se klidně najíst šla. A že v podobných restauracích jsem jedla mnohokrát. Je sice pravda, že mně česká kuchyně k srdci moc nepřirostla, takže preferuji jiná zařízení (klidně v zásadě porovnatelná, jen nabízející jinou kuchyň), ale manžel má českou kuchyni rád a děti také. A já bych si tam rovněž také něco vybrala. A vzhledem k tomu, že znám dost lidí, kteří jsou na tom podobně jako my, tak mohu říct, že rozhodně nejsme nějaká výjimka, která je ochotná jíst v levnější restauraci, i když by si mohla dovolit i dražší restauraci (a někdy si ji také dovolí - kvůli jídlu, které tam mají, ne kvůli prestiži).
Nechápu, kde vzala paní myšlenku na to, že lidé z vyšší třídy by v takové restauraci jako je ta v Globusu, nejedli. I tito lidé se třeba chtějí po nákupu nebo před ním někde rychle a relativně levně najíst. I těmto lidem může tato kuchyně chutnat. To si snad autorka myslí, že když mám peníze, tak musím být automaticky snob? Nebo jak to mám chápat? Ne, tím, že má člověk peníze, se opravdu nestane hned snobem, nezmění se mu chuťové buňky a ani kvůli němu nebude mít den více hodin, aby měl tento člověk vždy čas vyrazit do nějaké nóbl restaurace. Nemluvě tedy o tom, že i člověk, který ty peníze má, jich třeba nemá tolik, aby mohl v té nóbl restauraci jíst pravidelně, aniž by to narušilo jeho rozpočet (byť to v jeho případě nebude třeba o tom, že by pak neměl na jídlo nebo elektřinu, ale jen by si projedl prodloužený víkend na horách).
Všem těm, kteří také mají pocit, že „zazobanci“ jsou nejspíš jiný druh života, vzkazuji, že se od vás zase až tak nelišíme. Mně osobně přijde, že největší rozdíl není v tom, co nosíme na sobě nebo jíme. Největší rozdíl mi přijde v tom, jakým způsobem o penězích přemýšlíme. A co znám lidi, kteří peníze mají, tak bych řekla, že právě značná část z nich o penězích zatraceně hodně přemýšlí. A značná část z nich si raději dojde třeba do podobné restaurace jako je ta v Globusu a nějakou lepší si nechají na rande nebo na oslavu, protože jsou zvyklí neustále počítat a přemýšlet nad tím, za co utrácí a hned si v hlavě srovnávají, zda jim za to ta lepší restaurace stojí nebo ne. Ono mít peníze vyžaduje obvykle hlavně to umět s nimi hospodařit a umět si je ve vhodnou chvíli také odepřít. Třeba si nezajít do té nóbl restaurace a peníze, které díky tomu zbydou, investovat a tím zvýšit jejich hodnotu. Jinak jsme ale úplně normální, klidně si upečeme na ohýnku buřta, dáme si utopence nebo povečeříme krupicovou kaši.
