Článek
Nejdřív mi řekl, že to určitě nepotřebuju
„A co ti dneska o mně říkal?“ zeptal se Martin, když jsem se vrátila z třetího sezení.
Chvíli jsem na něj koukala, protože mě vůbec nenapadlo, že se bude ptát právě na to. Zrovna jsem chtěla vyprávět, jak jsem se cestou domů stavila pro koláč, který máme oba rádi.
K psychologovi jsem se objednala po několika měsících, kdy jsem špatně spala a byla protivná na lidi, které mám ráda. V práci jsem toho měla hodně, maminka potřebovala častěji pomoc a doma jsem měla pocit, že mi v hlavě běží seznam povinností i při čištění zubů. Nic mimořádného se nestalo. Jen už jsem nechtěla čekat, až se to nějak samo srovná.
Martin na začátku reagoval celkem klidně. Řekl, že bych měla spíš vypnout telefon a začít chodit na procházky. Když jsem mu oznámila první termín, poznamenal, že psychologové dneska vidí problém ve všem.
Nechtěla jsem ho přesvědčovat. Sezení si platím sama a nikomu jsem tím nekomplikovala program. Překvapilo mě proto, když se po prvních návštěvách začal vyptávat, o čem jsme mluvili a jestli jsem „vytahovala naše hádky“.
„Někdy mluvím i o nás,“ odpověděla jsem. „Ale nejdu tam řešit, jaký jsi člověk.“
To ho neuklidnilo.
Každé moje ne začal připisovat psychologovi
První větší spor přišel kvůli neděli. Martin oznámil, že pozval svoje známé na oběd. Běžně bych nakoupila a začala vymýšlet, co uvařím, i když se mi zrovna nechtělo. Tentokrát jsem řekla, že po náročném týdnu nechci strávit neděli v kuchyni. Pokud je chce pozvat, můžeme objednat jídlo nebo se může postarat on.
„Tak tohle máš z té terapie?“ vyhrkl.
Neměla. Myšlenka, že nemusím všechno automaticky zařídit, mě napadla už dávno. Jen jsem si ji obvykle nechala pro sebe, abychom se nepohádali.
Martin tvrdil, že se měním, že jsem na něj poslední dobou tvrdší a že mu nějaký cizí člověk, který ho nikdy neviděl, zřejmě vysvětluje, co všechno dělá špatně.
Zkusila jsem mu popsat, jak takové sezení vypadá. Že tam hlavně mluvím já, dostávám otázky a přemýšlím nad věcmi, kterým se doma vyhýbám. Psycholog mi nepředává seznam příkazů ani mi neradí, s kým mám žít.
„No jasně, on ti to neřekne přímo. Jen tě k tomu dovede,“ odpověděl Martin.
To mě rozzlobilo víc, než kdyby řekl, že mu moje nové chování vadí. Jako bych sama nebyla schopná mít vlastní názor a každý nesouhlas musel být něčí cizí nápad.
Nechci volit mezi vztahem a tím, že se o sebe starám
Jednou večer jsem se ho zeptala, čeho se vlastně bojí. Nejdřív řekl, že ničeho, potom vytáhl kamaráda, jehož žena začala chodit na terapii a po čase se rozvedli.
„Nechci, aby nám někdo rozebral vztah na kusy,“ řekl.
Poprvé mi to znělo spíš jako strach než jako výčitka. Řekla jsem mu, že mu nemůžu slíbit, že se nikdy v ničem nezměním. Ostatně i bez psychologa lidé časem mění názory. Můžu mu ale říct, že k němu chodím proto, abych se cítila líp, ne proto, abych si připravovala odchod.
Zeptal se, jestli by mohl někdy jít se mnou. Nechtěla jsem. Zatím potřebuji místo, kde nemusím přemýšlet, jestli se ho moje slova dotknou. Nabídla jsem, že o společné konzultaci můžeme mluvit zvlášť, pokud o ni budeme oba stát.
Od té doby se tolik nevyptává, ale občas si stejně neodpustí poznámku, když něco odmítnu. A já se zase učím neobhajovat každé své rozhodnutí tím, co jsem kde slyšela.
V neděli jsme nakonec jídlo objednali. Martin byl zpočátku otrávený, pak se celý oběd normálně bavil a po návštěvě sám uklidil. Nebyl to žádný převrat, jen jedna obyčejná neděle, kdy jsem nemusela všechno udělat já.
Příští týden jdu na další sezení. Martin o termínu ví. Doufám, že si časem všimne i toho, že jsem poslední dobou klidnější a méně na něj vyjíždím. Zatím má oči hlavně pro chvíle, kdy se mu moje změny nehodí.
A to je možná jedna z věcí, o kterých budu chtít příště mluvit.
