Článek
Před několika lety vzbudila mediální rozruch nejmenovaná satelitní a internetová platforma, která nečekaně zavedla servisní poplatek ve výši 29 Kč měsíčně, přestože o sobě tvrdila, že jde o satelitní digitální televizi bez poplatků. Po čase tento poplatek však zrušila.
A právě na tuto kauzu s poplatkem jsem si vzpomněl, když jsem po pár měsících opět navštívil moji oblíbenou restauraci. Ta rovněž zavedla servisní poplatek, tzv. couvert, a to ve výši 30 korun. Odměnou za tento poplatek bylo prostření stolu a chléb s pomazánkou. Smysl tohoto poplatku mně však stále tak trochu uniká, proto jsem se rozhodl, že prozkoumám jeho historii.
Couvert 30 korun jako zombie poplatek
Dozvěděl jsem se, že slovo couvert pochází z francouzštiny a znamená „nádobí“ nebo „příbor“, přeneseně poplatek, který některé restaurace účtují za to, že vám připraví místo k sezení, stůl, příbory, talíře, skleničky a další zařízení, která vám umožní pohodlně se najíst. Tento poplatek vám je obvykle účtován, bez ohledu na to, zda si objednáte jídlo nebo ne. Historie couvertu sahá zpět až do starověkého Říma a Evropy středověku.
V antickém Římě bylo běžné, že hosté si nosili své vlastní jídelní náčiní a utěrky, protože restaurace obvykle neposkytovaly vlastní vybavení. Hosté si také často platili za místo k sezení. Ve středověké Evropě bylo rovněž zvykem, že si hosté opět přinášeli své vlastní příbory, nádobí a ubrusy do hostinců. To se stalo běžným způsobem, jak se zajistit, že budou mít přístup k čistým a hygienickým jídelním potřebám. Hosté platili za toto poskytnuté místo a vybavení, což je předchůdce dnešního couvertu. S rozvojem restaurací v 18. století začaly některé z nich poskytovat hostům stůl a vybavení zdarma, ale jídlo a nápoje byly placeny. V tomto období bylo stále běžné platit za místo k sezení a vybavení.
Dnes je couvert často zahrnut v ceně jídla, což znamená, že platíte za jídlo a za to, že si můžete sednout a používat vybavení restaurace. Mnohé restaurace považují servisní zombie poplatek za historický relikt, který netřeba oživovat, a za to jim patří moje uznání.
Některé restaurace však stále účtují couvert jako samostatnou položku nebo ho nově zavádějí. Důvod? Aby prý bylo vidět, co zákazník platí za jídlo a co za dodatečné služby. Skutečným důvodem může být i psychologie. Moje oblíbená restaurace nabízí několik jídel za 299 Kč a kdyby všechny náklady a zisky byly zahrnuty v ceně jídla, ztratil by se dojem atraktivní ceny. Majitel restaurace se zjevně domnívá, že jídlo za 299 Kč odradí zákazníky méně než jídlo za 329 Kč. V mém případě se však plete. Dokážu si spočítat, kolik činí celkové náklady návštěvy restaurace a hrátky se skrytými poplatky zkrátka nemám rád.
Ne, nebojte se. Nosit si do restaurace vlastní prostírání, příbory a sníst jídlo v koutě „na stojáka“ rozhodně nehodlám. Servisní poplatek mně nezbývá než platit dál.
Jak jsem totiž ještě ten stejný den zjistil, k renesanci servisních poplatků nedochází jen v některých restauracích, ale překvapivě i tam, kde jsem to vůbec nečekal.
Servisní poplatek 100 Kč jako vstupenka do kadeřnictví?
Kromě mé oblíbené restaurace jsem po letech opět navštívil i známé pražské kadeřnictví, které je jednou z největších sítí kadeřnických salonů s pobočkami po celé republice. Na svých internetových stránkách o sobě tvrdí, že jde o nejlepší kadeřnictví a jejich největšími přednostmi jsou příjemný ceník a výborná kvalita služeb, za kterou se rádi budete vracet. Jejich ceník je prý to, co je odlišuje od konkurentů – platíte jen za službu, kterou jste si vybrali, a dopředu víte, kolik daný úkon stojí. Jak úsměvné!
Když jsem poprvé toto kadeřnictví navštívil, opravdu jsem byl překvapen, jak levné to bylo. Při mé opětovné návštěvě jsem proto ceník nezkoumal. A to byla chyba. Tentokrát jsem byl tímto kadeřnictvím zklamán. Za návštěvu kadeřnictví jsem zaplatil rovných 560 Kč. To mě přimělo, abych si přečetl účtenku. Na té mě zarazil servisní poplatek 100 Kč. Stejně jako při vstupu do restaurace, kdy jsem byl rázem o 30 korun chudší, při usednutí na kadeřnické křeslo jsem byl okamžitě „ostříhán“ o rovnou stokorunu. A i když jsem česky špatně hovořící kadeřnici upozornil, že mám vlasy umyté, smlouvat rázně odmítla. Cena za umytí hlavy? Dalších sto korun! Byl jsem tak dvě stovky v minusu ještě před tím, než kadeřnice vůbec vzala nůžky do svých rukou. Až na internetových stránek jsem také nalezl informaci, že ostříhání vlasů se provádí pouze na ČERSTVĚ umyté vlasy. A to jsem si jen pár hodin před návštěvou kadeřnictví důkladně umyl hlavu, abych nedělal v kadeřnictví ostudu a případně ušetřil čas a také nějakou tu korunu. Umyté vlasy se pochopitelně musí i vysušit, to je další padesátikoruna. A to ani nemluvím o záhadné položce nazvané jako doplňková práce kadeřníka…
Nejdříve jsem se tedy najedl chlebem, který jsem si neobjednal, abych následně měl hlavu umytou ve stejný den podruhé. Celková cena za střih mě v tomto typu kadeřnictví překvapila, proto jsem si ještě jednou porovnal účtované položky s inzerovaným ceníkem. V něm jsou však uvedeny ceny „od“, které jsou nižší. A servisní poplatek? Ten je v ceníku sice také uveden, ale pěkně schovaný až na samotném konci ceníku za desítkami ostatních položek. Cena za ostříhání je šikovně rozepsaná do řady položek, aby mě férově sečtená a inzerovaná cena neodradila od návštěvy kadeřnictví. Jeho majitel se zjevně domnívá, že skutečná cena nemá být příliš na očích střihu chtivých zákazníků.
Po koronavirové pandemii se mně osobně zdá, že různé spotřebitelské podvůdky a skryté poplatky narůstají. Vysoké ceny je třeba náležitě skrýt nebo dobře zdůvodnit. Skryté poplatky najdete pochopitelně nejen v restauracích a kadeřnictvích, ale také u bank, stavebních spořitelen, pojišťoven, investičních platforem či směnáren.
Co říci závěrem? Se zbytečnou platbou ve výši 280 Kč za něco, co jsem vlastně nechtěl (30 korun servisní poplatek restauraci + 100 Kč servisní poplatek kadeřnictví + 150 Kč za povinné umytí a vysušení hlavy), jsem se pochopitelně smířil. Uvažuji však, že začnu servisní poplatek účtovat taky, a to hned od příštího měsíce mému zaměstnavateli a všem mým budoucím odběratelům. Připravit si pracovní pomůcky a vystavit fakturu totiž také něco stojí.
Vzpomněl jsem si přitom na jeden „vtip“: jak Tomáš daruje k narozeninám Pavla stokorunu a Pavel později daruje stokorunu k narozeninám Tomáše. Oba jsou obdarovaní a oba jsou spokojení. Ani jednoho z nich však celá transakce nestála ani jednu korunu. A obdobným způsobem bychom mohli vyzrát i nad servisními poplatky, nemyslíte? Vy uděláte stokorunovou „habaďůru“ na mě a já zase na vás. Všichni na tom budeme nakonec stejně jako ten Tomáš a Pavel.
A jaký je váš vítěz soutěže „Nejvyšší skrytý poplatek“ roku 2023? Podělte se o váš zážitek či zkušenost v komentářích. Vždyť platit couverty a skryté servisní poplatky je přece tak hezkým návratem do časů minulých.
Zdroje:
2) Couvert:
3) Osobní návštěva kadeřnictví a webové stránky kadeřnictví
