Co si Petr Pavel, kandidát na prezidenta, myslí o vzdělávání

Celý rozhovor vedla Radka Hrdinová. O rozhovor jsme požádali i Andreje Babiše, ten však možnost vyjádřit se k situaci ve školství nevyužil.

„Jsme daleko od ideálního stavu, kdy by měly všechny školy přibližně stejnou kvalitativní úroveň, aby rodiče nemuseli školu pro své dítě vybírat a mohli ho poslat do té nejbližší s jistotou, že její standard bude srovnatelný s ostatními.

V souvislosti se školami ve znevýhodněných regionech – rodiče s nízkými příjmy a nízkým vzděláním nemohou svému dítěti poskytnout takovou podporu, aby se dostalo na žádané školy, nebo si nemohou dovolit dojíždění.”

Petr Pavel v souladu s cíli Strategie vzdělávání do roku 2030+ vidí jako jeden z hlavních problémů nerovnosti ve vzdělávání a chápe jejich podstatu.

S ohledem na dostupnost kvalitních škol pro všechny dlouhodobě upozorňujeme na nedostatečný důraz na pedagogické vedení škol a rozvoj této dovednosti u ředitelů. Vzhledem k vysokému počtu zřizovatelů i velkému počtu menších škol v území čelíme dvěma problémům: vysoký počet obcí vyžaduje vysoký počet kompetentních zřizovatelů a velký počet malých škol zase hodně kvalitních ředitelů. Řešením by mohl být návrh Dlouhodobého záměru  MŠMT pro období 2023-2027 na finanční motivaci pro spojování ředitelství a svazkování škol do větších celků.

„Školy dnes sice mají relativně velkou samostatnost, ale pokud je ředitel zároveň výkonným ředitelem, jeho kapacita se spotřebuje na manažerské řízení školy, od faktur po vypisování výběrových řízení, místo aby se věnoval pedagogickému vedení lidí a jejich podpoře při výuce. Co kdyby alespoň větší školy měly vedle ředitele provozního manažera? V makroměřítku by pomohlo, kdyby stát (a tedy vláda) ze vzdělávání udělal prioritu. Tím nemyslím jen verbálně, ale skutečně. Není možné mít vzdělávání za Popelku, což se nyní bohužel děje.“

Je znát, že Petr Pavel konzultuje problematiku vzdělávání s kompetentními odborníky, neboť zde pojmenovává palčivý problém, do něhož se vzdělávací systém dostal v důsledku nedomyšlené reformy státní správy a samosprávy, zavedením povinné právní subjektivity škol a zrušením odvětvového řízení.

Jako řešení navrhujeme, aby se v budoucnu stal provozním manažerem školy její zřizovatel. Od ředitele školy by mohl převzít roli správce budovy, ekonoma i projektového manažera.

„V rozpočtu se snižují výdaje na vzdělávání, jdeme tedy opačnou cestou než země, kterými bychom se měli inspirovat, z hlediska financování vzdělávání jsme stále pod průměrem zemí OECD. Vláda se prioritně musí zaměřit na zvyšování kvality výuky a pochopit, že je to investice, která se nám může vrátit až za dvě či tři školní generace.  Více peněz by mělo jít například na platy podpůrných pedagogických profesí nebo moderních pomůcek a zařízení.“

Financování školství příliš ustrnulo v modelu projektového financování. Speciální pedagog, psycholog ani sociální pedagog nejsou pozice, na které by školy automaticky dostávaly peníze. Není třeba tento nárok požadovat hned pro všechny školy, je ale třeba, aby tyto pozice byly dostupné pro školy v sociálně znevýhodněných oblastech. I tam ale mapování škol potřebujících podporu začalo teprve v období pandemie. Finanční požadavky by vyžadovala také automatizace v přidělování obědů dětem z chudých rodin pro zvýšení školní docházky.

Kromě navýšení prostředků do vzdělávání a školství, což je „povinné“ konstatování, s nímž nelze než souhlasit, je třeba také představit plán, kde tyto prostředky získat. To je ovšem v kompetenci vlády, nikoli prezidenta republiky.

„Je třeba se ve vzdělávání více zaměřit na kvalitu než na kvantitu. Čím vyšší stupeň vzdělání, tím by toto kritérium mělo být důležitější. Například ve vysokoškolském vzdělání dnes podle mého názoru kvantita výrazně převyšuje nad kvalitou. Přístup k finančním prostředkům je dán tím, kolik má škola studentů nebo oborů, kvalitu nikdo neměří.

Neumíme sbírat a analyzovat data, stanovit jasná kritéria kvality a podle toho ty školy financovat. Tím by došlo k omezení počtu oborů nebo jejich zkrácení a možná i k omezení počtu studentů na některých oborech, které až takovou kvalitu nemají.”

Co se týče regionálního školství, je Česká republika příkladem země, která sbírá v rámci OECD nadprůměrně velké množství dat, v několika ohledech až excelentní. Povinné automatické reportování všech škol ze školních matrik na MŠMT, či systém InspIS České školní inspekce, prostřednictvím kterého je se všemi školami propojena, jsou dostačující kanály. Problémem je jejich další zpracování a analýza toho, kde jsou zásadní rezervy. Díky nástrojům PAQ Research a ČŠI se ale práce s daty začíná zlepšovat. Snaha MŠMT o zlepšení datových nástrojů stagnuje na nedostatku personálních kapacit a zřejmě také kvůli pomalému přísunu financí z projektů. Kritéria kvality škol a jejich využití pro optimalizaci vzdělávací soustavy máme stanovené od ČŠI, ale jsou málo propsaná do odměňování ředitelů i učitelů, případně do nabídky DVPP. Pokud bychom se tohoto nedostatku zbavili, tak by se samozřejmě kvalitu škol vyplatilo hodnotit a sledovat.

Obecně by bylo třeba otázku nutnosti optimalizovat školskou soustavu podrobit širší diskusi. U středního školství je jistě třeba dotáhnout jeho optimalizaci, k čemuž chybí politická vůle, protože jde o značně nepopulární věc u veřejnosti. Bylo by třeba také dořešit skomírající poloprázné učební obory – nejen jejich optimalizací, ale i reformou pojetí a způsobu výuky. Česká republika by měla navýšit podíl všeobecného vzdělání na úkor odborného alespoň na průměrnou úroveň vyspělých zemí.

Co se týká vysokoškolského studia, není zmíněna vazba na kvalitní a nezávislou akreditaci studijních programů a další související otázky terciárního vzdělávání, jako například návrhy na zavedení školného či studentské půjčky na vzdělávání. Na tyto otázky názory Petra Pavla neznáme.

Text vyšel na webu www.eduin.cz.