Kam chodí vítr spát: Dva světy v jedné malé vesnici

Téma periferie a jejích regionálních specifik nás bude jako červená nit doprovázet všemi texty, přestože v každém z nich to bude znamenat a pojmenovávat jinou situaci, ve které se daná škola nachází. Jako první se podíváme do malotřídní školy v Jamném nad Orlicí v Orlických horách.

V Jamném nad Orlicí je poklidno, ale i sem, do malé a odlehlé vesnice v Orlických horách, začínají pronikat moderní vzdělávací proudy. A tak tu místní klasická malotřídka má už sedmým rokem i vzdělávací větev montessori, kam chodí aktuálně dvacet šest žáků. Ředitelka Marie Rubešová vzala původně rodičovskou iniciativu pod svá křídla, a tak je montessori součástí veřejné školy. A dva různé světy hledají společnou řeč. „Máme jiné požadavky na pravidla a hranice, ale na malé škole a v malé vsi jsou dobré vztahy zásadní, a tak se snažíme vzájemně pochopit a obohatit,“ říká Marie Rubešová.

Jamné nad Orlicí je vesnička rozložená v tenkém pásu po obou stranách silnice, která se hadovitě vine podél potoka do strmého kopce. Do školy a ze školy, která stojí u silnice hned za potokem, se chodí po krajnici – pokud se nejezdí autem.

Kromě toho, že je vesnice o sedmi stech obyvatelích čtyři a půl kilometru dlouhá, má také výrazné převýšení: domy na dolním konci leží až o tři sta metrů níže než na horním. Sto šedesát let stará budova školy stojí zhruba v polovině vsi. Zářivě bílá barva fasády prozrazuje nedávnou rekonstrukci. Spolu s kostelem, který se tyčí ve svahu nad ní, je škola dominantou Jamného. Jinak tu není ani náměstí, ani obchody, jen obecní úřad a pošta. Místní knihovna otevírá jednou týdně na dvě hodiny.

Okna školy září do tmy od půl šesté ráno. To přichází paní kuchařka, která vlastními silami zvládne navařit šedesát obědů. O hodinu později se rozsvítí i v družině a mateřské škole. V tu dobu chodí do práce i ředitelka Marie Rubešová, která je také učitelkou ve druhém a čtvrtém ročníku. Jak už to v malotřídkách chodí, dva ročníky tu sedí spolu v jedné třídě. V druhé jsou zase prvňáci se třeťáky s jinou paní učitelkou. Tu ale tento týden musí zaskočit paní vychovatelka. Celkem je tu v letošním školním roce patnáct žáků. Páťák tu měl být jeden, ale chlapec místo toho jezdí autobusem do Jablonného, kam stejně odcházejí všichni žáci na druhý stupeň.

Jamné s Jablonným nad Orlicí sousedí velmi těsně, zástavba na sebe prakticky navazuje. Je nepsaným pravidlem, že jamenští, kteří žijí na dolním konci vesnice, vozí děti do školy do Jablonného už od první třídy. „Mnoho místních tam dojíždí do práce a berou děti s sebou,“ říká Markéta Špačková, která sama z Jablonného pochází. Ve škole v Jamném vede jedno ze dvou oddělení montessori, které zde vzniklo díky ní a jejím přátelům. Skupinu čtrnácti čtvrťáků a páťáků tvoří ze dvou třetin děti z Jablonného a okolí, jedna třetina jsou místní. Dohromady je tu v montessori vzdělávání dvacet šest dětí.

Založit montessori školu a školku bylo hlavním cílem rodičovského spolku, který Markéta Špačková s přáteli před lety založila. A povedlo se. V Jablonném vznikla dětská montessori skupina, odkud většina děti pokračuje do školy v Jamném. „Dostala jsem se k tomu přes výchovu, absolvovala jsem kurz Respektovat a být respektován a pedagogickou fakultu jsem začala studovat, až když se narodil syn,“ říká Markéta Špačková. „Mým cílem a snem bylo vytvořit celkovou koncepci vzdělávání, která víc než běžná škola pracuje se sebepojetím a postoji,“ vysvětluje bývalá lektorka angličtiny a němčiny, která učívala ve firmách i v malotřídních školách v okolí, proč se z ní stala prvostupňová učitelka a proč věnovala tolik energie do vybudování alternativní školičky.

Ta sídlí ve „víceúčelovém zařízení“ U Tisu, což je „kulturák“ ve formě nevzhledné oranžové kostky stojící ve stráni přes silnici naproti škole. Proto se někdy montessori sekci říká „horní“ škola, zatímco běžné třídy jsou škola „dolní“.

O generaci starší ředitelka školy Marie Rubešová se k iniciativě Markéty Špačkové a jejích kamarádek postavila pragmaticky, zvážila pro i proti a vzala montessori vzdělávání pod křídla své malotřídky. Na půdorysu malé vesnice tak existují dva školní světy. Jeden se drží tradičnějších modelů vzdělávání a výchovy, ctí mravenčí práci, trénink, procvičování; druhý akcentuje spontánnost, možnost volby, experimentuje s moderními alternativami, sází na nadšení a kreativitu.

Rozdělení školy v Jamném do dvou sekcí fungujících na odlišných principech a akcentujících jiné hodnoty kopíruje do určité míry rozdělení české společnosti a zřejmě i mezigenerační střet v pohledu na výchovu a vzdělávání. Do sekce montessori posílají děti spíš zastánci volnější výchovy a moderních přístupů, v běžné malotřídce jsou spíše děti z tradičněji naladěných rodin. Část pedagogického sboru včetně paní ředitelky má již dospělé děti, zatímco děti učitelek v montessori chodí na základní školu.

Zároveň jde ale pořád o jeden svět, venkovský a malotřídní.

Naladit se na jinakost není snadné nikdy, a ani v tomto případě. Obě strany tak oscilují mezi kladnými a zápornými pocity. Na druhou stranu, harmonie a spolupráce je v zájmu všech, a Marie Rubešová a Markéta Špačková se snaží vidět „tu druhou školu“ v dobrém světle. „Děti z běžné školy mají mezi sebou moc hezké vztahy, to musím říct, i starší s mladšími, viděla jsem je na jedné akci a až mě to dojalo,“ říká Markéta Špačková. Paní ředitelka Rubešová zase pochvalně zmiňuje, že „montessori“ vede děti k samostatnosti. Ač obě neskrývají, že nebylo vždy jednoduché se dohodnout, jedním dechem dodávají, že jim to smysl dává.

„Jsme na cestě a hodně nám na ní pomáhá mentorka,“ říká ředitelka Rubešová. Mentorku Petru Keprtovou škole nabídl EDUin v rámci podpory vybraných malotřídních škol v jednoletém projektu Kam chodí vítr spát. „Organizuje pro nás společné vzdělávání, semináře na přání. Tento týden máme metody aktivního učení, předtím to bylo formativní hodnocení,“ vyjmenovává ředitelka.

Mentorčin vklad si pochvaluje i montessori křídlo. „Porady jsou teď daleko konstruktivnější. Máme je sice jen každé dva měsíce, ale diskutujeme o podstatných věcech. Mluvíme tam o našich potřebách, nedávno jsme řešili saláty v jídelně. A navrhujeme revizi některých z našeho pohledu příliš striktních pravidel,“ říká Markéta Špačková.

„Pro nás, kdo jsme v hlavní budově, jsou důležité jiné věci než pro kolegyně ‚nahoře‘, nejvíc se lišíme v otázce hranic,“ definuje jádro jinakosti ředitelka Marie Rubešová. „Na výletě s přespáním ‚horní‘ děti mohly to, co nemohly ty ‚dolní‘, tak jsme to pak otevřeli jako téma a vyříkali jsme si to. Šlo to ven a atmosféra se pak zlepšila,“ říká ředitelka.

Škola, kterou vede, ale není upjatě tichá a mrtvolně spořádaná, to ani s dnešními dětmi nejde. „Máme teď u nás víc kluků než je v montessori a ti mají spoustu energie, takže kolegyně z montessori si nás někdy dobírají, že v jídelně dělají větší hluk ti naši. Je to tou aktuální skladbou. Jsou to prostě děti,“ vysvětluje ředitelka Rubešová. „Určitě už to nefunguje tak, že když máme hotovo, sedíme s rukama za zády, s tím by už dnes nikdo nepochodil.“

Co největší sblížení pravidel a podmínek, za jakých se děti učí, považuje za důležité hlavně kvůli žákům. „Děti jsou citlivé a špatně snášejí, když jedny něco mohou, a jiné ne,“ říká. Obecně se ale podle ní žáci obou větví snášejí dobře. Nyní se potkávají na obědě, na výtvarné výchově, při pracovních činnostech a ty starší i na tělocviku. „Některé kolegyně s tím pracují šikovněji, některé méně šikovně, stejně jako rodiče,“ říká paní ředitelka. „Pokud vznikne problém, je to většinou proto, že děti něco slyšely doma a opakují to,“ dodává.

Škola „nahoře“ vypadá jinak než „dole“. Členité prostory velkého bytu v prvním patře domu U Tisu Markéta Špačková a její přátelé zařídili v útulném montessoriovském stylu.

To, že výuka začíná o patnáct minut později než v hlavní budově – v osm hodin místo v sedm čtyřicet pět – by takový rozdíl nebyl. Ale nezvoní tu a učitelkám se tyká. Výuka začíná nikoli v lavicích, ale na zemi, v komunitním kruhu. Je víc neformální a předměty se tu slévají. „Proč píšeme ve slově mýval tvrdé y? A je to zvíře z české divočiny?“ ptá se učitelka Markéta, které děti říkají Marki. Po asi půlhodinovém povídání, které se pomalu přelévá do výuky, nastává čas pro samostatnou práci, na kterou má škola připravené propracované materiály.

V dolní škole vyučování zahajují tradičněji. Děti povstanou v lavicích a sborem pozdraví. „Dobré ráno, paní učitelko!“ Výuka je více strukturovaná a soustředěná na danou látku. Učitel dětem věnuje co nejvíce času, učí je formou otázek a odpovědí, opírá se o učebnici. Je autoritativnější a udržuje větší disciplínu. Ale pořád jde o přátelské prostředí, hodina má spád, děti jsou živé, hlásí se všechny. Na všechny se taky dostane – je jich ve třídě pár.  „Lyceum, lyra, vlys – musíme si pamatovat, že se tam píše tvrdé y. Ví někdo, co ta slova znamenají? A kde si význam najdeme?“ ptá se ředitelka svých čtvrťáků. „Na internetu,“ řekne Sára. „Ano, nebo? Nino? Ve slovníku, správně, máme tady slovník, kdo nám najde slovo vlys? Terezka. Ostatní se podívají na cvičení tři,“ vede hodinu paní ředitelka. „Lyže a líže, vymyslíme větu!“

V druhé části hodiny se Marie Rubešová musí věnovat druhákům. Půl třídy se zatím musí zabavit samo. Samostatná práce tu je tedy nutností, u některých dětí moc oblíbená ale není. „Mám raději, když pracujeme s paní učitelkou,“ říká jedna čtvrťačka. V zadní části třídy jsou počítače a v matematice si tu žáci počítají příklady, které si mohou hned zkontrolovat.

Paní ředitelka zařazuje i skupinovou práci. Rozdělí čtvrťáky do dvou týmů s úkolem, aby vymýšleli příbuzná slova k vybraným vyjmenovaným slovům po l. Děti se s vervou pouští do práce, a přitom pokukují po druhé skupince, jestli jim neutíká. Společné úsilí nese plody, dohoda není problém, papíry se plní slovy. Po třídě chodí paní asistentka, která tu je hlavně kvůli jednomu chlapci, ale pomáhá všem.

Plánuje se, že až se postaví prostory pro mateřskou školu, která teď sídlí v hlavní budově, obě školy budou pod jednou střechou. Do hlavní budovy teď montessori děti chodí na výtvarné a pracovní činnosti, které mají všichni žáci společně s učitelkou Vendulou Pšondrovou.

Ta učí na škole zatím na poloviční úvazek, její mladší syn má teprve tři roky, starší chodí do čtvrté třídy. „Líbí se mi, že je to taková malá, rodinná, venkovská škola,“ říká mladá žena, která sem dojíždí z Jablonného. „Starší syn chodí do školy tam, a to jsou úplně jiné rozměry, ve třídě jich je dvacet, v každém ročníku dvě třídy. Kdybychom žili tady, dala bych děti sem do malotřídky, takto ho sem ale nevozím, jsou tu jen místní. Montessori škola pro něj podle mě není, má problém, když je postavený před různé volby, potřebuje větší řád,“ říká učitelka.

Na otázku, jak se jí jeví horní a dolní dětský svět, v čem jsou největší rozdíly, odpovídá: „Dolní děti mají jasnější řád třeba v tělocviku. V hudební výchově mají dobré znalosti z hudební nauky, hodně jich navštěvuje ZUŠ. U dětí z montessori chvíli trvalo, než jsme si společně určili nějaká pravidla, ale teď si myslím, že už to funguje. Na hudebce se trochu styděly zpívat, hudební nauku se s nimi učím od základů, ale na druhou stranu jsou zvyklé více vnímat poslechové skladby a jde jim dobře rytmizace. Nechci, aby byla hudební výchova postavená na poslechu písniček z Youtubu, jak by si asi přály, a snažím se je zaujmout tím, že zkoušíme nové věci,“ říká.

„Ráda bych obě školy propojila tak, aby si každý našel to své a aby se děti vzájemně respektovaly,“ dodává.

Škola v maličké obci se ve všem musí spolehnout na místní. „Když onemocní paní učitelka ve školce, sloužíme tam my ze školy, každá třeba dvě hodiny, tak nás aspoň děti poznají,“ říká ředitelka Rubešová. Totéž platí pro úklid. Když je nemocná paní uklízečka, která je zároveň i vedoucí jídelny, musejí ji zastoupit pedagogové. „Proto potřebujeme dobré vztahy, pak si vypomůžeme. Když dobré nejsou, jde vše do kytek,“ označuje ředitelka to hlavní, s čím vesnice a malotřídní škola operuje: vzájemná výpomoc. Na suplování nebo záskok je těžké sehnat někoho zvenčí.

Provoz školy obec dotuje asi deseti procenty obecního rozpočtu, ale podle starosty Václava Filipa to stojí za to. „Co vesnice potřebuje, aby byla živá? Infrastrukturu, což jsou vodovody kanalizace, komunikace, hospodu, hasičárnu, sportoviště, kostel a školu?“ říká klidně působící muž, odhadem čtyřicátník, který také jako kluk chodil do místní malotřídky – a učila ho paní ředitelka Rubešová. Obecní úřad, kterému šéfuje, je asi dvě stě metrů od školy.

Bylo to pod jeho vedením, když škola v roce 2020 prodělala zásadní rekonstrukci. „Když jsem před čtyřmi lety nastupoval, byla v havarijním stavu. Začali jsme připravovat studii a následně dokumentaci pro případ, že by se objevila možnost dotace. A když ministerstvo financí vypsalo výzvu na rekonstrukce, byli jsme připraveni, měli jsme stavební povolení. Obec musela doplatit dva miliony korun a najít pro děti náhradní prostory, protože za provozu takto rozsáhlá přestavba nemohla probíhat, ale povedlo se. Měli jsme opravdu štěstí,“ vypráví.

Václav Filip je agronom a předtím pracoval v místním zemědělském podniku. Jeho žena vede družinu v montessori sekci školy, kam chodí i jeho sedmiletá dcera. Ta čtyřletá navštěvuje dětskou montessori skupinu v Jablonném. „Jsem rád, že tady toto vzdělávání máme, nejdřív jsem k tomu byl skeptický, ale na svých dětech jsem viděl, že jim školka montessori prospívala,“ říká. Kdyby ale ve vesnici montessori nebylo, děti by bez velkých problémů posílal do běžné malotřídky.

Myslí si, že oba směry by se mohly vzájemně obohatit. Což by šlo podle něj snáze, pokud by oba spolu byly v hlavní budově. „Chceme si požádat o dotaci na výstavbu nízkopodlažní mateřské školy a montessori by se pak mohlo přestěhovat. Za mě by to bylo ideální,“ říká.

A vnímá svou roli starosty jako někoho, kdo zastupuje všechny, musí je umět vyslechnout a obrousit případné hrany, pokud to jde, a to i v případě školy.

Zatímco to vykládá novinářské návštěvě ve své kanceláři, jeho žena Kateřina Filipová dohlíží na děti, které běhají a skáčou za domem U Tisu. Montessori družinu vede od půl dvanácté do půl čtvrté. „Snažíme se chodit ven, co to jde,“ říká s úsměvem mladá žena a jedním okem sleduje děti, aby se jim něco nestalo.

Družina byla nejdřív společná pro celou školu, ale pak škola vytvořila dvě oddělení, jedno pro „dolní“ školu, druhé pro montessori – to funguje pouze odpoledne. „Společná družina byla příliš náročná organizačně, mimo jiné kvůli přechodům mezi jednotlivými budovami. Nové oddělení jsme otevřeli i proto, že se zvýšil počet zájemců,“ říká paní ředitelka.

Škola v obci nabízí dětem pohodu, kterou by v Jablonném neměly, o tom je paní ředitelka přesvědčená. „Školka je ve stejné budově, přechod je tedy úplně pohodový, děti už znají učitelky,“ říká. „Já bych teda nechtěla dojíždět do Jablonného,“ přitaká Nina ze čtvrté třídy. „Já taky ne!“ přidává se její spolužačka Sára.

Někteří místní si sice mohou myslet, že malotřídka je již přežitek, ale většina je zatím toho názoru, že prospívá nejen dětem, ale i obci. Funguje tu Sokol a na své akce pro děti dokáže přilákat i rodiny z Jablonného. Bez místní školy by to ale nebylo, život komunity by se dost ztišil. Vesnice nemá náměstí a kromě aktivit kolem dětí už moc důvodů pro společenský život nezůstalo.

„Musím to zaklepat, že ať už byl starosta kdokoli, na školu všichni drželi,“ říká Marie Rubešová a dodává: „Neříkám, že děláme nějaké super věci, pro většinu lidí tady je škola v obci ale zatím pořád důležitá.“ A oba světy jsou v tom zajedno.

Text vyšel na webu www.eduin.cz.

Autor/ka: Jitka Polanská