Článek
A často se jejich výhrada týká nadaných dětí. Poukazují na to, že v běžné třídě tyto děti jedou na půl plynu a nenajdou si tam kamarády. Tým pedagogů krnovské základní školy v čele s ředitelem školy Karlem Handlířem se pokouší budovat školu, ve které třídy zůstanou různorodé, ale nikdo tím nebude trpět. V letošním školním roce pilotuje program podpory nadaných dětí. „Po několika dlouhých letech experimentů jsme pozitivní efekt heterogenní třídy potvrdili empiricky,“ říká Karel Handlíř.
Jak rodiče, tak mnozí učitelé nacházejí různé důvody pro to, aby se nadané děti vzdělávaly co nejvíc mezi sobě podobnými a svým tempem. Proti tomu stojí názory vzdělávacích odborníků, kteří by rádi udrželi různé děti ve stejné třídě. Jak to vidíte vy?
Je pravda, že děti různé mentální kapacity mají různý způsob přemýšlení a také často jinak komunikují. Když děti roztřídíme, může to pro ně být jednodušší. I pro nás, nakonec. Heterogenní třída je pro děti i učitele náročnější, ale zároveň poučnější. Nadané děti budou v dospělosti zastávat řídící pozice, budou patřit k té části společnosti, která navrhuje řešení. Pokud se předtím nesetkají s lidmi, kteří se jim nepodobají, nebudou přijímat dobrá rozhodnutí. Dobré rozhodnutí musí totiž být nejen „chytré“, ale i v praxi „funkční“. Na jeho realizaci se podílí řada různých lidí, nejen ti nadaní. Výbavu pro život získávám nejen tím, že naplňuji své potřeby, ale i tím, že mám možnost poznat potřeby lidí, kteří jsou úplně jiní než já.
A to setkání s jinakostí se má odehrát na základní škole?
Později už k tomu nebude příležitost. Základní škola je obdobím, kdy si dítě poprvé v životě musí uvědomit svou sociální roli a poprvé zažívá, jaké to je uvažovat již „dospěle“. Vývoj kognitivních funkcí, konkrétně myšlení, nabírá v pubescenci tvar, kterým už pak dospělý člověk uvažuje natrvalo. Jde o vývojově zcela kritické období. Je tedy důležité, aby se v tomto věku potkaly různé sociální bubliny.
Když toto říkám, do závorky bych dal problematiku mimořádně nadaných dětí, to je tak trochu kapitola sama pro sebe. Tyto děti jsou velmi specifické, často působí dojmem, že se neumí přizpůsobit kolektivu a bez velmi cílené a poučené speciální péče v běžné škole opravdu přestávají fungovat. Ale takových dětí není mnoho. Obecně méně než jeden na třídu.
Chceme zachovat heterogenní kolektivy
Mnoho dnešních rodičů se trápí, že se jejich děti ve škole nerozvíjí tolik, kolik by mohly. V běžné škole se opravdu část času promarní, fyziologicky. V mé generaci to byla možná i většina času, my jsme to ale moc neřešili. Nudu jsme brali jako samozřejmost a četli jsme si pod lavicí (což bylo nakonec možná to nejlepší vzdělání). Dnes jsou ale na školu a její kvalitu kladeny vyšší nároky. A ve vztahu k nadaným dětem a jejich potřebám mnoho škol projevuje velké limity. Jak v tomto ohledu hodnotíte tu svou?
K podpoře nadaných dětí jsme se přihlásili poté, co jsme opravdu hodně energie věnovali jiným typům žáků a jejich inkluzi a cítíme tady určitý deficit, který chceme vyrovnat. Naši pozornost potřebují zejména nadaní žáci, kteří jsou učiteli považováni za problémové, a přitom jen nejsou správně pochopeni. Takové dítě se vůči dospělým dostává do vzdoru, má nefunkční strategie chování a hrozí mu, že nenaplní svůj akademický potenciál a nebude v životě šťastné. Je ale mnoho nadaných dětí, které se v běžné škole cítí dobře, stačí, když je učitel trochu flexibilní. Máme například žákyni v sedmé třídě, která když má hotovo, vytáhne si knížku a čte si. A to jí vyhovuje. Není to problém pro nás ani pro ni.
Mluví se teď hodně o maximalizaci potenciálu každého dítěte…
Je to správný cíl, ale myslím, že v tom je i příměs filozofie výkonové společnosti, která si nedopřeje oddechu. Máme to tak my dospělí, a přenášíme to i na děti. Abych to ale nebagatelizoval, je pravda, že s nadanými žáky si spousta škol zatím neumí poradit, zatím to pořádně neumíme ani my tady u nás.
Jak vypadá program podpory nadání, který letos pilotujete?
Nemá ještě definitivní podobu. Snažíme se najít správnou cestu, občas musíme udělat dva kroky zpět nebo jít trochu jinudy. Důležité je, že víme, kam dojít. Naše zadání je zachovat heterogenní třídy. A to je velmi těžké zadání. Vlastně úplně rozumím tomu, proč školy volí určitou formu segregace. Ono je to totiž o moc jednodušší pro učitele a vlastně i pro žáky. Pokud chci zachovat heterogenní skupiny, musím v té třídě spoustu věcí změnit, a to vyžaduje hodně energie. Tyto změny pak ale nejsou prospěšné jen pro nadané děti. Pomáhají všem typům dětí a zejména dětem se speciálními vzdělávacími potřebami.
Jak ty změny mohou vypadat?
Chceme zavést možnost bonusových úkolů. Rozšiřujících, zajímavých a z různých oborů. Když má dítě v češtině hotovo, vše zvládá a baví ho matematika, může si vzít úkol z matematiky i během češtiny. Zároveň platí, že bonusové úkoly jsou pro každého, kdo o ně projeví zájem, nikoli jen pro děti s diagnostikovaným nadáním. Nazvali jsme to „cukrárnička“.
Pak se opíráme o skupinovou práci. Můžeme vytvořit skupinu talentovanějších (ne nutně jen mimořádně nadaných) dětí, které dostanou těžší zadání. Nebo vytvoříme skupiny heterogenní, ale nadané dítě tam dostane specifickou roli, třeba pozorovatele. Zaznamenává, jak skupina pracuje, a pak to prezentuje. Musí se tedy jakoby upozadit, nešéfuje tomu, ale zároveň dostane zajímavý úkol, který ho vede k tomu, aby si všímal práce ostatních. Těch rolí je víc. Může třeba shromážděné informace třídit, ale jejich sběr nechá na jiných. A role se budou střídat.
Asi cítíte, že tady míříme hodně do sociálních a emočních interakcí, jejichž zvládnutí je pro nadaného žáka daleko větší výzva než třeba šachová partie. V intelektuálním výkonu je totiž doma, jde mu to a jakékoliv další posilování je pro něj příjemné a pro rodiče hrdost přinášející, ale de facto rozvíjíme pouze to, v čem už je žák dobrý. Chybí nám druhá strana mince: že tento šachista-mistr může být jednoho dne zcela vyšachován ze hry například o dámu svého srdce. Nebude vědět, jaký tah na poli emočně zralého chování udělat, aby neprohrál… Obecně totiž platí, že nadaní žáci bývají sociálně a emočně neobratní.
Dále chceme klást důraz na samostatné projekty, učit děti projektově pracovat již v nízkých ročnících. U mimořádně nadaných dětí je výrazné nějaké zaměření, obliba jedné věci, ve které vynikají. Tam jim chceme vytvořit prostor. První zkušenosti ale ukazují, že je to v dnešní době nadmíru těžké. Ani nadané děti nedokážou odolat erozi mysli, kterou způsobuje dnešní přehlcení nepodstatnými informacemi.
Nadané děti si často ve své třídě připadají osamělé, nemají tam kamarády. Hledali jste nějaký lék i na tohle?
Chceme jim dát příležitost pro sdílení s dětmi podobnými jako ony, napříč ročníkem i školou. Na takových setkáních se dosytí, intelektuálně i emočně, ověří si, že nejsou mimo a nemusí se tak cítit a že tak jako oni myslí i další děti. A právě toto síťování v rámci školy jim pomůže navázat přátelství, která pak rozvíjejí o přestávkách a mimo vyučování. Je to určitá míra segregace, ale zředěná v čase a napříč věkovými skupinami.
Máte ve všech třídách v ročníku podobnou skladbu dětí?
Ano, nadané děti jsme nijak nekoncentrovali, i když i na naší škole by k tomu byly jisté tendence. Máme tři třídy v každém ročníku a v nich je rozprostřených dvanáct dětí s nějakým stupněm diagnostikovaného nadání. Překvapilo nás, že to je celkem velký počet, ale je pravda, že jsme si diagnostickou laťku dali níže než na úroveň opravdu mimořádného nadání. S nastavením programu nám pomáhá organizace Qiido. Oni do určité míry pracují se segregací, ale my jsme si vymínili, že použijeme jen některé prvky z jejich systému a heterogenitu zachováme.
Na dobré účinky segregace nevěřím
Zmínil jste, že tápete a narážíte. Na co konkrétně?
Zdá se nám trochu problematické to načasování již na první třídu, ty děti jsou ještě malé. Na druhou stranu poznatky toho programu využíváme i pro děti trochu starší, o kterých víme.
Pak jsme zaznamenali pnutí v tom, že když děti odcházejí na sdílecí bloky, paní učitelky nejsou moc rády, vytrhává je to z programu třídy. Učitelé, kteří mají podporu nadání na starosti, mají sklon dělat s těmi dětmi paralelní aktivity, a to o sebe křeše, přináší to napětí. Zdá se nám, že optimálnější by byla nějaká forma tandemové výuky, kdy učitelé, kteří pracují s nadanými dětmi, za nimi budou přicházet do třídy a navážou se tak víc na to, co se tam děje. Propojí se s třídními učiteli a zároveň jim ukážou možnosti výuky, které hodina nabízí. Konečným cílem je podpora nadání v integrované výuce. Hádanka tedy spočívá spíše ve skloubení organizace výuky a její správné individualizaci než v nějakém „speciálním“ materiálu pro nadané. Toho se na internetu válí hromady. Otázkou je, jak jej použít, aby dával smysl i z hlediska rozvoje kompetencí, ne jen intelektu. Celý ten rébus podpory má víc aspektů, vzdělávacích i socializačních. Jak říkám, cestu zatím prošlapáváme.
Rodiče jsou s vaším postupem spokojeni, nebo mají výtky?
My to neděláme nijak okázale. Kdybychom vyhlásili, že budeme pilotovat program podpory nadaných dětí, tak se nám sem bude hlásit mnoho rodin s takovými dětmi nebo s dětmi, o kterých si to jejich rodiče myslí, a to nechceme. Takže jsme o tom moc nemluvili, jen jsme v rámci zápisů udělali diagnostiku u našich spádových dětí. V Krnově to je tak, že všechny školy jsou si teď skladbou žáků velmi podobné, a nechceme tento křehký systém nabourat. To se děje snadno. Když rodiče vědí, že jedna škola bere větší ohled na specifické potřeby žáků, mají samozřejmě sklon tam tyto děti zapisovat nebo přehlašovat. To si taky musíme hlídat, protože když to překročí únosnou míru, se třídou se pak špatně pracuje.
Škola, kterou teď vedete, měla před lety výběrovou třídu, je to tak?
Ano, jedna třída ze tří v ročníku byla zaměřená na matematiku a přírodní vědy. Měla skvělé výsledky, ostatní dvě ale byly naopak velmi slabé a učitelé v těch zbylých třídách přímo neradi učili.
Ten koncept výběrové třídy vznikl v osmdesátých letech, tehdy byla jediná na celý okres, a tím pádem to nemělo potenciál zhoršit skladbu žáků v jiných školách. S nástupem víceletých gymnázií se ale situace změnila. Najednou bylo míst v okrese o dost víc, což pak už mělo na jiné školy vliv. Zvyšovalo to nerovnosti, nedělalo to dobrotu.
Snažili jsme se nějak pracovat s tím, aby dvě třídy ze tří na tom nebyly tak špatně. Zkoušeli jsme vše možné. Různě jsme diferencovali, oddělovali od sebe ty lepší s těmi horšími, abychom je mohli učit podle jejich kapacity – a nikdy to nemělo dobrý efekt. Vždy, když jsme dělali testování, výsledky se pohnuly k lepšímu maximálně o pět procent. Až pak jednou přišli angličtináři s tím, že by si na angličtinu chtěli postavit třídy jinak, udělat je víc heterogenní, a totéž jsme udělali s třídou matematickou, přes protesty žáků a rodičů.
A to se ukázalo jako dobré řešení?
Ano, během roku dvou šly výsledky skokově nahoru, o nějakých dvacet, dvacet pět procent. Nadané děti měly pořád stejné (tedy dobré) výsledky, nezhoršily se. Ten rozdíl udělaly průměrné a slabší děti, ty se obrovsky zlepšily. Tehdy jsme si empiricky potvrdili pozitivní efekt heterogenní třídy. Přes počáteční i dlouholetou rezistenci naši učitelé již uznávají, že to bylo dobré řešení. I díky této zkušenosti na dobré účinky segregace nevěřím. Teď máme tři šikovné třídy a ve všech učíme rádi. Ale trvalo sedm let, než jsme na tuhle cestu nastoupili.
Karel Handlíř působil od roku 1997 do roku 2008 jako učitel na Základní škole v Městě Albrechticích. Od roku 2008 do současnosti vede Základní školu Krnov, Janáčkovo náměstí 17. S týmem svých spolupracovníků se snaží naplňovat společnou vizi: Chceme být školou, kterou mají žáci, učitelé i rodiče rádi, a kde se všichni učí, jak nejlépe dovedou. Cestou k vizi se s pedagogy cíleně věnuje postupnému zlepšování klimatu školy a vztahům učitel-žák-rodič, rozvoji matematické, kritické a čtenářské gramotnosti prostřednictvím konstruktivistických metod výuky. Dále se věnuje také rozvoji proinkluzivní výuky a podpoře ICT a v neposlední řadě také podpoře formativního přístupu ve výuce. Rozvoj pedagogů podporuje mimo jiné i prostřednictvím koučování, mentoringu a kolegiálního poradenství. Věří, že nové výzvy nás posilují a školám umožňují rychleji se zlepšovat.
Text vyšel na webu www.eduin.cz.
Autor/ka: Jitka Polanská
