Článek
V segmentu školství je situace nejvážnější a hrozí faktické zhroucení. Odhodlání a chuť podpořit novou výstavbu bytů (zejména v Praze) může ve velmi krátké době kolaps dokonat. Z tohoto důvodu je nutné se bezodkladně problematikou zabývat, a to napříč jednotlivými resorty.
Problematika nedostatečné infrastruktury souvisí primárně s migrací. Demografické výkyvy v oblasti vzdělávání nejsou zdaleka tak ohrožující, jako dopady migrace obyvatelstva. Naopak s demografickým vývojem a stárnutím populace je třeba již nyní intenzivně pracovat v oblastech sociálních a zdravotnických služeb.
Od centrálního plánování k rušení škol
V druhé polovině minulého století vycházela výstavba občanské vybavenosti zcela z principu centrálního plánování. Dominovala výstavba panelových domů, kterých se postavilo od 50. let cca 80.000 a dodnes v nich žije přes 1,2 mil. obyvatel. Součástí sídlištní výstavby včetně rozsáhlých transformací území bylo budování občanské vybavenosti, a to nejenom té, kterou vnímáme jako základní, tedy školky, školy, komunikace, kulturní domy a zdravotní střediska, ale i typy objektů, které se dnes zcela nechávají na aktivitě soukromého sektoru (typicky obchod a služby).
Po společenských změnách vyvolaných revolucí v roce 1989 se fakticky rezignovalo na jakoukoliv systémovou finanční podporu potřebné infrastruktury související s výstavbou rodinných a bytových domů. Do značné míry to fakticky ani v prvních letech nebylo příliš potřeba. Veřejná infrastruktura (vyjma vodohospodářské) byla vcelku dostatečná a mnohdy se spíše tento majetek redukoval, transformoval nebo privatizoval. To platilo bohužel také pro školské budovy (zejména MŠ a ZŠ) a také bývalé jesle.
Nástup nové urbanizace
Na přelomu tisíciletí ovšem došlo k výraznému nástupu urbanizace a snad ještě větší míře suburbanizace. Již po necelých deseti letech je vidět kladné migrační saldo zejména v aglomeraci Praha a patrný je i zájem o brněnskou oblast.
V dané době se jednalo pouze o lokální problém a celorepubliková čísla nenutila politickou reprezentaci k řešení této problematiky. Po roce 2010 se ale začaly objevovat první vážné regionální problémy s nedostatečnou kapacitou mateřských a základních škol. Výstavba nových školských budov je natolik nákladná, že ji standardně nelze financovat z daňových příjmů měst a obcí a systém sdílených daní tuto výstavbou ani nepředpokládá.
Absurdity, které nemají jinde v Evropě obdobu
Systém financování samospráv v ČR je zatížen ještě dalšími dvěma absurditami, které nemají v evropských zemích obdobu a které výrazně negativně ovlivnily finanční zdraví a možnosti obcí, které se dynamicky rozrůstaly:
- Systém financování měst a obcí dominantně postavený na počtu obyvatel s trvalým pobytem
Trvalý pobyt je evidenční údaj, který samospráva nemůže právně vymáhat, ale zároveň je hlavním parametrem, který určuje příjem obce. Majitelé nemovitostí ve svých nových domech skutečně bydlí, využívají infrastrukturu obce, ale trvalý pobyt si často nechávají mimo obec. Tento problém je velmi rozšířen, z dlouhodobého pohledu vznikají významné finanční ztráty. Pravděpodobnost, že se v dohledné době financování překlopí ze systému sdílených daní počítaných z trvale hlášených obyvatel na daň z nemovitostí, je bohužel velmi malá.
- Osvobození novostaveb od daňové povinnosti po dobu 15 let od jejich dokončení (1999-2011)
Toto defacto sociální opatření znamenalo, že si stavebník postavil svůj dům (často si ani nepřehlásil trvalý pobyt) a k tomu ještě neplatil daň z nemovitosti, která je ze 100 % příjmem obce. Tím se fakticky rozevřely ekonomické nůžky mezi obcemi, kde počet obyvatel stagnoval a těmi, kde rostl. Vnitřní dluh rozrůstajících se obcí byl dán jednoznačně tím, že standardní daňové příjmy stávajících obyvatel „starousedlíků“ nemohly dostačovat na pokrytí údržby stávající a výstavbu nové veřejné infrastruktury. Následky můžeme vidět dodnes. Rozrůstající se oblasti mnohdy řeší stále pouze základní infrastrukturu – vodovody, kanalizaci, školství.
Chata jako vstupenka do školky či školy
Nelze opomenout ani další specifikum ČR, a tím je výrazný podíl rekreačních nemovitostí. Rekreační objekty u nás nejsou výrazněji regulovány, a to ani daňově (daň vyšší, než-li je tomu u hlavní nemovitosti poplatníka – Rakousko), ani v omezení doby využívání rekreačního objektu (např. duben/říjen – Dánsko). Tím dochází k „transformaci“ celých území, které původně nebyly koncipovány jako lokality pro trvalé bydlení a pro obyvatele – rekreanty nebyla zamýšlena doprovodná infrastruktura standardní pro trvale zastavěná území. Majitelé ovšem rekreační objekty využívají často celoročně, v případě potřeby si nahlásí do rekreační nemovitosti trvalý pobyt a tím jsou např. při přijímání dětí do mateřských a základních škol zcela zrovnoprávněni s obyvateli lokalit, které jsou určeny k trvalému bydlení a na které se infrastruktura dimenzuje.
Co a kdo současný stav způsobil?
Často se zmiňuje, že si za nastalý stav mohou obce samy (neregulovaná výstavba), a z toho důvodu je na nich, aby si problém vyřešily. To je však pravda pouze částečná. Obce skutečně často vytvářely, a některé stále vytváří expanzivní územní plány. Nedohlédnou dopadů mnohdy zdánlivě drobných změn. Často i obce s 300 obyvateli nevidí problém se rozšířit na 500 obyvatel, ale nejsou si zcela vědomy toho, že takovéto rozšíření se netýká pouze jejich vodojemu a čistírny odpadních vod. Pokud se takto rozšíří několik sousedních obcí, zejména v oblasti školské infrastruktury se problém násobí a může se stát z pohledu jednotlivých obcí neřešitelným. V tomto v minulosti selhávaly jak obce s rozšířenou působností, tak i krajské úřady, které jednoznačně neměly výstavbu v rámci regionu v takovémto rozsahu bez dostatečné infrastruktury povolovat. Posledním viníkem je stát, který se dodnes k této problematice nepostavil a nenašel řešení, a to ať již formou subvenci nebo legislativní úpravy.
Legislativa obcím nepomáhá
Legislativa mnohdy šla a vlastně i dnes jde zcela proti možnosti obcí získávat finanční prostředky od stavebníků na chybějící související infrastrukturu:
- Kontribuce jsou jistě krok správným směrem, ale řeší pouze jeden segment, totiž rozšiřování nových územních plánů, a jejich přínosy budou patrné až v dlouhodobém horizontu.
- Podobné je to s podmíněnými plánovacími smlouvami.
- Obecně závazné vyhlášky jsou také mnohdy ne příliš vhodným, dostatečným a flexibilním nástrojem.
- Zákon o vodách dává vlastníkům nemovitostí naopak nárok na připojení na vodohospodářskou infrastrukturu obce.
- Financování staveb v oblasti školství, kde je obec ze zákona povinna zajistit podmínky pro plnění povinné školní docházky, není řešena vůbec.
- Kraje, které poskytují další školské služby, včetně středního, uměleckého a speciálního vzdělávání i např. dětských domovů, jsou zcela mimo výstavbu bytů v obcích a za současné legislativy také žádné kompenzace uplatňovat nemohou.
Možné přístupy k zajištění financování
- Stát převezme spoluzodpovědnost za zajištění finančních prostředků pro budování veřejné infrastruktury, které jsou vyvolány bytovou výstavbou. V praxi by stát vypisoval dotace pro financování veřejné infrastruktury tam, kde dochází k bytové výstavbě. V roce 2021 bylo vynaloženo na výstavbu 34.581 bytů celkově 118 mld. Kč. Právě podílem z vybraného DPH na tuto výstavbu by se financovala tato podpora, popřípadě plnily státní fondy (např. Státní fond na výstavbu školské infrastruktury, SF pro budování nových kapacit přípojných míst na vodohospodářskou infrastrukturu atp.).
- Stát umožní transparentní výběr poplatku za vznik nové bytové jednotky, který by zohledňoval všechny externality, které vybudováním takového bytu objektivně vznikají. Nevýhodou tohoto přístupu je, že od určitého data vznikne nová finanční adresná povinnost pro každého, kdo bude chtít stavět. Došlo by tedy ke skokovému zvýšení cen nových bytů, které by nový poplatek musely zohledňovat, a tím by se pravděpodobně zhoršila dostupnost nových bytů. Výhodou by naopak bylo, že by v regionech, které se vylidňují, ale stávající infrastruktura je zde zcela dostatečná, tento poplatek nebyl uplatňován. Nižší cena pozemků bez poplatku by mohla být v těchto lokalitách pro případné stavebníky zajímavou motivací. (Jednotlivé ÚSC (obce, „spádové obce“, kraje) by dle místních podmínek definovaly, zda-li je pro plánovanou výstavbu infrastruktura dostatečná anebo tomu tak není, a je tudíž potřeba ji buď bezprostředně budovat nebo alespoň začít alokovat finanční prostředky pro výstavbu v době, kdy již stávající infrastruktura dostačovat nebude).
Pro potřeby úvahy, která by určila výši případného poplatku, je níže uveden pouze částečný výčet toho, co lze považovat za veřejnou infrastrukturu. Jako základní východisko byly použity „Standardy dostupnosti veřejné infrastruktury“ (ČVUT, březen 2020 naleznete na stránkách MMR ZDE ).
Pozn. Z výše uvedeného vyplývá, že je v tabulce pouze výčet a nezohledňuje všechny položky, které by měly být také realizovány jako např. sociální bydlení, stacionář, výjezdní stanoviště záchranné služby, knihovna, divadlo/komunitní centrum, pošta, hasičská stanice, policejní stanice, sportoviště atd.
Text vyšel na webu www.eduin.cz.
Autor/ka: Milan Vácha, radní pro oblast vzdělávání a školství pro Středočeský kraj
