Než dojdete od vchodu do sborovny, víte o škole všechno, říká Tomáš Feřtek

Každá z navštívených škol v dokuseriálu Jak se dělá dobrá škola přistupuje ke vzdělávání jiným způsobem, ale všechny mají jedno společné – jejich žáci dosahují dobrých výsledků a děti (ale také rodiče a učitelé) jsou s nimi spokojení. „Základním sdělením seriálu je i to, že není jedna správná cesta k dobré škole,“ vysvětlil autor projektu a scenárista Tomáš Feřtek. Dokument vznikl v koprodukci EDUinu.

Co pro tebe osobně znamená, když se řekne dobrá škola?

Mám svoji sadu parametrů, podle kterých školy posuzuji. Kdybych měl vybrat ty podstatné, dobrá je pro mě škola, kde aktivita dítěte převažuje nad aktivitou učitele a také je to škola, kde se hodně dbá na vztahy mezi lidmi. Ale to jsou moje osobní preference – požadavky rodičů na školu bývají rozdílné. V seriálu ukazujeme školy, které přistupují ke vzdělávání různým způsobem, o všech ale platí, že jsou dobré, protože děti, rodiče i učitelé jsou tam spokojení a dosahují dobrých vzdělávacích výsledků.

Škol jsi za dobu, kdy se věnuješ tématu vzdělávání, viděl už hodně. Jak rychle poznáš, že škola má co nabídnout? A co tě nejrychleji přesvědčí?

Škola jako instituce neumí lhát. Duch školy většinou prosákne celou budovou, lidmi a jejich chováním opravdu důkladně. Od jedné paní ředitelky jsem slyšel, že než dojdete od vchodu do sborovny, víte o škole všechno a pak už si jen potvrzujete, že jste atmosféru školy přečetli správně. Já to dělám tak, že přijdu do 8. nebo 9. třídy a na něco se zeptám. Z toho, jak na otázku žáci ve třídě reagují, dobře poznáte, jak s nimi ve škole těch devět let pracovali. Když jsou zvyklí na dospělého reagovat jako na jim rovnou bytost, odpoví, poradí, případně mě dovedou, kam potřebuji. Pokud jsou zvyklí jen na podřízenou pozici a příkazy, obvykle neví, jak reagovat a tváří se, že mě nevidí, snaží se té nepříjemné situaci vyhnout. Když se mnou děti ve třídě komunikují na rovinu, vím, že s nimi ve škole komunikují na rovinu i dospělí.

Znamená to, že z tvého úhlu pohledu neexistuje jeden jediný „recept“ na dobrou školu?

To je dokonce jedno ze základních sdělení, které chceme v seriálu předat. Můžeme polemizovat o tom, jestli je dobře, že se náš vzdělávací systém samovolně liberalizoval do takové míry, v jaké je nyní. O čem ale polemizovat nemůžeme, je skutečnost, že v tomto systému vedle sebe existují odlišné typy škol, které z hlediska rodičů, učitelů i dětí jsou dobré. Základ je, že dosahují dobrých vzdělávacích výsledků. Představy o tom, co je k tomu potřeba přidat navíc, ale už mohou být různé. My jsme vybírali různé modely škol a o každé z nich si myslím, že je kvalitní, i když to neznamená, že bych si každou z nich sám vybral.

Kolik dobrých škol jste do seriálu zařadili? A bylo těžké je vybrat?

Je jich deset, protože podle původního záměru jsme je chtěli vysílat v páru se seriálem Ochránce. Kvůli covidové pandemii se ale dokument nepodařilo dokončit včas. Těžké to popravdě řečeno nebylo. Neměli jsme ambici vybrat deset nejlepších škol v České republice, vybírali jsme školy, které reprezentují nějaký směr, specifické pedagogické postupy. Například montesorri škol u nás působí desítky, škol, které pracují s programem Začít spolu, je také celá řada. Dalším kritériem bylo, že šlo o školy, které osobně znám, často i pět deset let, takže jsem si byl jistý, že to, co o nich budeme tvrdit, bude odpovídat realitě. Škol, které jsme do seriálu zařadili na doporučení zvenku, byla menšina.

Jak dobře se podařilo v dokumentu zachytit atmosféru těch škol? To není úplně jednoduchý úkol…

V dokumentu je to o něco snazší než například v psané reportáži, zvlášť když neusilujete o komplexní ponor do tématu a vaším záměrem není umožnit divákovi pochopit v detailu vzdělávací systém každé té školy. To by bylo spíš na několikahodinový podcast, ne na půlhodinový dokumentární film. Je to spíš nahlédnutí do školy, nasátí atmosféry. Domluvili jsme se s režisérem na rámcovém scénáři a pak jsme jen kontrolovali, jestli celkový dojem z filmu odpovídá tomu, co my o škole víme a jak jsme její atmosféru vnímali.

Stejně jako u Ochránce jste i s dokumentárním seriálem Jak se dělá dobrá škola uspořádali sérii předpremiér. Shodli jste se s publikem na tom, co dělá dobrou školu?

V tom, co považujeme za dobrou školu, až tak velký spor nebyl. Záleží samozřejmě na prostředí. Jinak reagovalo publikum v malém městě, kde se sešlo napůl rodičovské a napůl učitelské publikum, jinak ve větším městě. V každém případě ale šlo o diváky, kteří patřili mezi zaujaté, které téma zajímá, a ti byli s naším výběrem v souladu. Samozřejmě tam byly rozdíly. Když jsme například promítali dokument o jedné z alternativnějších škol v korporátním prostředí, byl tam patrný až úlek z toho, co považovali za chaos, i když na plátně žádný chaos nebyl. Reakce byla, že do takové školy by své dítě nedali. Z mého pohledu šlo o skupinu rodičů, kterým byla z našeho výběru bližší škola tradičnější, postavená na výkonu. Zajímavá byla také reakce učitelského publika. V některých chvílích byli učitelé kritičtější, měli výraznější názor na to, jak má vypadat dobrá škola, a když se to neshodovalo s jejich představou, měli tendenci se vymezovat.

Co je podle tvého názoru potřeba k tomu, aby dobrých škol v českém vzdělávacím systému přibývalo?

To není až tak složité pojmenovat, ale je složité to realizovat. Co je nutně potřeba, to jsou kvalifikované ředitelky a kvalifikovaní ředitelé, a pak zřizovatelé, kteří mají představu o tom, co od školy chtějí a umí si vybrat do vedení člověka, který to dokáže uskutečnit. Je klíčové, aby v konkurzních komisích seděli lidé, kteří dovedou rozeznat kvalitní koncept a vizi školy a vybrat podle toho ředitele. Není náhoda, že všechny školy, kde jsme natáčeli, mají výrazné vedení. Vedle výběru ředitelů je důležité také vytvořit pro ně a pro jejich učitele funkční systém podpory.

Je fajn, že jsme začali lépe platit učitele, ale to nestačí. Mám na mysli financování podpůrných profesí. Ředitelé škol by měli mít možnost zaplatit speciálního a sociálního pedagoga, školního psychologa, měli by mít peníze na dvojjazyčné asistenty pro podporu dětí s odlišným mateřským jazykem nebo na tandemovou výuku. Dva učitelé v hodině, to je mimořádně efektivní metoda proměny výuky. Ta první podmínka je naprosto nutná, ve škole se vždy všechno odvíjí od osobnosti a schopností ředitele nebo ředitelky. Když se učitel rozhodne dělat něco jinak na škole, kde to ředitel nechce, k ničemu podstatnému to nevede. A splnění té druhé podmínky by školy výrazně posunulo směrem, který máme napsaný například ve vzdělávacích strategiích.

Dokumentární seriál Jak se dělá dobrá škola bude Česká televize vysílat spolu s reprízou seriálu Ochránce, který poukázal na řadu problémů, s nimiž se školství musí vypořádat. Máte ambici ukázat v dokumentech odpověď na témata pojmenovaná v Ochránci?

Pokusili jsme se o to, měnili jsme kvůli tomu i pořadí dílů v dokumentárním seriálu. Zhruba u poloviny dílů to ladí přesně, takže vedle dílu Ochránce o segregované škole budeme vysílat dokument o škole, která segregaci zvládla, nebo spolu s hraným dílem o škole, která nerozezná nadané dítě, ukážeme školu, která s nadanými pracovat umí. Jinde to tak není – když například dítě zahyne na školní akci, obvykle je to neštěstí, a ne chyba školy. Ale zařadili jsme tam portrét školy, která velmi často učí venku a pořádá pro žáky výpravy s batohem. V zásadě ale platí, že pokud v hraném seriálu ukazujeme, jak složitá a často riziková je práce učitele, v dokumentu se snažíme zachytit, co a jakým způsobem už umějí učitelky a učitelé vyřešit. A že školy jsou často v lepší kondici, než si představujeme.

Rozhovor je součástí aktuálního vydání týdenního newsletteru bEDUin.

Vyšel na webu www.eduin.cz.

Autorka: Radka Hrdinová