Článek
Proč se zrovna vy aktivně zajímáte o péči o děti mladší tří let?
Péči o děti mladší tří let, neboli jak s kolegy říkáme „předškolkovou péči“, jsem řešila už v době, kdy moje vlastní děti byly v tomto věku. Říkala jsem si, co je pro ně asi nejlepší, nejvhodnější? Neublížím jim, když pro ně už před třetím rokem budu chtít nějakou institucionalizovanou péči? Z okolí jsem dostávala rozporuplné informace. Slyšela jsem jak konzervativní hlasy, které říkaly, že nejméně do tří let by dítě mělo být prakticky výhradně v péči matky, tak i liberálnější, které odkazovaly na to, že v mnohých státech světa rodiče dávají děti do jeslí nebo chůvě třeba už v půl roce. Z okolí vím, že tyto otázky řeší mnoho mladých rodin. A tak jsem ve Sněmovně uspořádala seminář, kam jsem pozvala sociology, psychology a další odborníky, aby nabídli poslancům širší kontext.
Jaká témata jste tam řešili?
Jedna ze zúčastněných expertek je socioložka, která se dívala na systém rané výchovné péče z historického hlediska. U nás přetrvává v případě jeslí a dalších podobných zařízení zdravotnický model – jesle totiž původně fungovaly jako prevence dětské úmrtnosti, protože děti, které vyrůstaly v chudých rodinách, neměly třeba dostatečnou výživu nebo vhodné prostředí. Tento model přetrvával u nás až do revoluce, i když to třeba v padesátých, šedesátých letech hodně kritizoval pan profesor Matějček. Ten říkal, že je v péči o kojence a batolata třeba zohledňovat i psychologické a pedagogické aspekty, že jenom čistá zdravotní péče nestačí. Druhá věc je psychologický pohled. To, čeho jsme se také v debatě dotkli a co ve svojí generaci vnímám jako velmi důležité, je to, že pár hodin týdně, kdy o dvouleté dítě pečuje někdo jiný, pomůže rodiči, aby mohl být lepším rodičem. Vzniká prostor, aby mohl vydechnout, možná i pracovat, pokud se chce realizovat. Kvůli tomu, že žijeme v malých rodinách, často daleko od příbuzných, péči nemůžeme sdílet v širší rodině, což bylo třeba obvyklejší dřív. Pro mě je důležitý aspekt, že i rodiče by se měli starat o svoje duševní zdraví. A dalším tématem je samozřejmě psychická pohoda dětí.
Tam jde asi hlavně o otázku bezpečné citové vazby, která se vyvíjí v prvních letech života, a je důležitá pro další navazování vztahů v rodině. Kritici školek pro děti mladší tří let často argumentují už zmíněným profesorem Matějčkem. Ohrožuje děti skutečně to, když jsou ve školce například od dvou let?
Profesor Zdeněk Matějček kritizoval týdenní jesle, kam děti byly odkládány na celý týden, což je opravdu brutální zásah do dětské psychiky. Určitě by neměl nic proti tomu, aby na dvě, tři dopoledne v týdnu batole bylo ve skupině se šesti dalšími a máma nebo táta mezitím buď pracovali nebo se věnovali sobě. Jinak existuje výzkum, který na konferenci ve Sněmovně prezentovala paní psycholožka Zuzana Masopustová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Ve zkratce můžu říct, že se zkoumalo rozložení typů citových vazeb u dospělých lidí napříč Evropou, a zjišťovalo se, do jaké míry je třeba typ bezpečné vazby, ambivalentní vazby, případně dezorganizované vazby rozložený v populaci v jednotlivých zemích. A zjistilo se, že Česká republika se žádným způsobem nevymyká, ačkoliv máme nejdelší rodičovskou dovolenou a úzus péče do 3 let u matky. Z toho lze dovodit, že to, jestli děti jsou doma s matkou do tří let nebo do dvou let na schopnost navazování bezpečných vazeb v dospělosti velký vliv nemá.
Jak by měla předškolková péče o nejmenší děti vypadat? Jaká kritéria by měla naplňovat?
Určitě to je malý kolektiv, je to kvalifikovaný personál. Je to výchovný plán – co s těmi dětmi chceme dělat, aby ta péče měla nějaký smysl, aby to nebylo čistě hlídání, ale aby to byl opravdu kvalitní pedagogický proces ve smyslu učení, nápodoby, emocionální výchovy. Aby dítě dostávalo dostatek rozmanitých podnětů a mělo možnost v tom růst. Pro rodiče je velmi významná zpětná vazba od pedagogického personálu – jak se dítěti daří, jak se adaptuje a společně pak hledat cesty, aby bylo dobře dítěti i rodičům – i ti se musí na novou situaci adaptovat.
To by mohlo být výhodné hlavně pro děti z nepodnětného prostředí, které už v raném dětství oproti ostatním nabírají skluz…
Ano, existuje určitě řada dětí, které nedostávají dost rozmanitých podnětů a rodiče se jim nevěnují tolik, kolik je vhodné. Třeba i proto, že kvalitní péči poskytnout neumějí. Pak je pořádku, že o se dítě část dne stará někdo jiný, kdo mu plnou pozornost může dát. Navíc je pravda, že rozdíly způsobené sociálním znevýhodněním se dají díky školce nebo dětské skupině docela dobře dorovnat a dítě se tam může učit návyky, které třeba doma nevidí. Nedávno jsem navštívila v Brně organizaci Teen Challenge, která provozuje i klubík pro děti ze sociálně problematického prostředí. Pečovatelky mi říkaly, že je učí mýt si ruce po toaletě, jíst příborem, a vlastně jim pomáhají dohánět chybějící vzory v rodině. Velmi dobře to dokládá na semináři citovaný výzkum ekonoma J. J. Heckmana, který popsal spojitost mezi investicemi do předškolní výchovy a pozdější kvalitou života v mnoha oblastech. Kvalitní předškolní péče (0-5let) má velký potenciál snižovat sociální a ekonomické rozdíly v dospělosti. A mluvíme jak o předškolní péči v rodině, nebo v institucích. Klíčové je slovo kvalita.
Vnímám u některých rodičů obavy, že zpřístupnění předškolní péče dětem mladším tří let povede k tomu, že se bude zkracovat rodičovská. Máte v úmyslu to prosazovat?
Já jsem zastáncem toho, ať si to každá rodina udělá tak, jak potřebuje. Věřím, že rodiny jsou k rozhodnutí kompetentní a co stát musí udělat, je nabídnout škálu možností. Jsou rodiče, kteří by si přáli větší nabídku zkrácených úvazků. Proto od února už je finančně zvýhodněné, když zaměstnavatelé nabídnou zkrácený úvazek konkrétním skupinám obyvatel, jako jsou rodiče malých dětí nebo zaměstnanci v předdůchodovém věku. To vnímám jako důležité, protože v Česku je obvyklé, že po mateřské se ihned nastupuje na plné úvazky, což je velký šok jak pro dítě, tak pro celý rodinný systém. Lepší je pozvolný nástup, ale zároveň to znamená, že musí existovat nabídka zkrácených úvazků a nabídka předškolních zařízení. Obě tyto komponenty musí fungovat, a pouze potom se můžeme bavit o zkrácení rodičovské. Do té doby bych o zkracování ani neuvažovala, protože my v tuhle chvíli nejsme schopni nabídnout ani místa pro tříleté děti ve školkách a nemůžeme z rodičů udělat oběti systému.
„Jsem zastáncem toho, ať si to každá rodina udělá tak, jak potřebuje. Věřím, že rodiny jsou k rozhodnutí kompetentní a co stát musí udělat, je nabídnout škálu možností.“
Je pravdou, že leckde se nevejdou do školek ani děti tříleté. Pro ty tu je varianta dokonce čtyřleté rodičovské dovolené. Nestačí to?
Znám maminky, které mateřství naplňuje, baví, jsou s batolaty rády a vnímají v tom velkou hodnotu. Pak jsou rodiče, kteří své rodičovství nějak zvládnou, berou ho jako součást života a obětují se, a pak jsou rodiče, kteří svoje životní poslání cítí někde jinde, ale nechtějí přijít o možnost mít děti. Myslím si, že je úplně fér myslet na všechny a neříkat jim, že jen jedna cesta je správná. Správná je ta cesta, kterou si vyberete vy, kterou vy cítíte, že je vaší životní a partnerskou cestou. Navíc se ukazuje, že páry, které péči o děti víc sdílejí, jsou stabilnější, protože se mezi nimi tolik nerozevírají nůžky a mají víc společných témat. Krom toho, když žena částečně pracuje, tak ve chvíli, kdy se partneři nedejbože rozvedou, tak ji to posléze neuvrhá do takové chudoby. Může se opřít o to, že má kus odpracovaného života za sebou. Musíme mít příležitosti pro ty, kteří chtějí zůstat doma čtyři roky, i pro ty, kterým stačí ty dva a chtějí být užiteční i jinde. K tomu je ale potřeba, aby i starostové naslouchali ženám, které teď tuto situaci řeší, a ne jen salónním psychologům, kteří svůj život prožili v minulém století.
Kde na ta nová zařízení pro péči o děti mladší tří let vezmeme jako stát peníze?
Na předškoláky dostáváme poměrně hodně peněz v rámci Národního plánu obnovy. Je alokováno několik miliard na to, aby se rozjely sousedské dětské skupiny, případně i na zřizování dětských skupin jako takových. Pořád běží výzvy. Obce mají možnost zažádat si o peníze a těch peněz je tam opravdu určeno dost. Spíš jde o to, že o ně není velký zájem. Říkám si, co můžeme ještě udělat pro to, aby i samosprávy měly větší zájem ta zařízení otevírat? Jak lépe oslovit starosty?
Čím myslíte, že to je, že se obce do zřizování například dětských skupin nehrnou?
V praxi se mi ukazuje, že část starostů vnímá potřebu rodičů velmi vážně a snaží se jim vyjít vstříc – rozumí tomu, že je to prorůstová investice a přitáhnou tak do obcí více mladých rodin, případně je tam udrží. Pro rozvoj menších sídel je to klíčové. Pak jsou obce, které považují populační boom za věc, která přejde a nemá kvůli pár rodičům smysl budovat větší kapacity školek nebo zřizovat dětské skupiny. Přitom finanční dotace počítají s tím, že je možné vybudovat víceúčelové objekty, které se mohou stát komunitním centrem poté, co přestanou sloužit jako školky. Jde o hledání cest, nikoli překážek. Vnímám to trochu jako generační spor.
Marie Jílková je politička. V letech 2018-2021 byla zastupitelka a radní městské části Brno-střed, momentálně je poslankyní Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předsedkyní parlamentní stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti. Od roku 1995 je členkou KDU-ČSL.
Text vyšel na webu www.eduin.cz.
Autor/ka: Lucie Kocurová
