Stát by měl jasně říct, že v tom nejsme sami, myslí si o malotřídce starosta Popelína

Téma periferie a jejích regionálních specifik nás bude jako červená nit doprovázet všemi texty, přestože v každém z nich budeme zaznamenávat jinou situaci, ve které se daná škola nachází. Přečtěte si reportáž Radky Hrdinové, která navštívila malotřídní školu v Popelíně.

V Popelíně je v zimním ránu na ulicích prázdno, jen po hlavní silnici kolem zámeckého rybníka sem tam projede osamocené auto. Ze zářivě žlutého zámečku za rybníkem ale svítí do podmračeného dne skoro všechna okna. Sídlí v něm malotřídka, ve které svá školní léta začínala velká část zdejších obyvatel. S výjimkou osmdesátých let minulého století, kdy ještě socialistické Československo podporovalo přesun dětí do větších škol, v Popelíně mají vlastní školu už celá dvě století.

„Já jsem měla tu smůlu, že jsem musela od první třídy dojíždět do Žirovnice. Můj syn už ale chodil na první stupeň do Popelína a dcera také,“ vzpomíná na dobu, kdy byla popelínská malotřídka zavřená, Martina Salavová. Sedíme spolu ve školní kuchyni, kde pracuje jako kuchařka (do práce to nemá daleko, z domu za kostelem sejde z kopečka a pak už jen kousek kolem rybníka). Do Žirovnice je to z Popelína zhruba sedm kilometrů a na žirovnickou plně organizovanou školu po prvním stupni přechází velká část dětí z popelínské malotřídky.

Podobně daleko to mají i do školy v Počátkách nebo Strmilově, tam také mají úplnou základní školu. Většina popelínských je ale „své“ škole věrná. „Proč by taky měly od malička dojíždět?“ ptá se Martina Salavová. Naopak část rodičů sem děti vozí i z větší dálky, dokonce i z dvacet kilometrů vzdáleného Jindřichova Hradce. Ti si pro své děti právě tuto školu vybrali i přes každodenní cestování.

Naprostá většina žáků popelínské malotřídky ale žije přímo v Popelíně nebo v okolních vesnicích. I když jsou tu i výjimky. Popelín se dělí na dvě části – větší Popelín a menší Horní Olešnou, kde je tradicí, že děti chodí do školy do sousedních Počátek, stejně jako tam chodili už jejich rodiče, prarodiče a praprarodiče. „Nedaří se to změnit ani u dětí našich zastupitelů, i když apeluji na to, že je škola financovaná i z daní obyvatel Horní Olešné. Vozí je dál do Počátek,“ poznamenává starosta Tomáš Zaňák. Tradice tu hraje velkou roli, ale starosta se nevzdává, protože na vesnických školách, jako je malotřídka v Popelíně, může několik dětí znamenat rozdíl mezi stabilitou a velkým zásahem do obecního rozpočtu.

Popelínu nepomáhá ani to, že je obcí v řadě ohledů pohraniční. Už před staletími úřady dělily obec na dvě části – českou a moravskou, i když výběžek historické moravsko-české zemské hranice přisuzoval většinu zdejších usedlostí pod moravskou správu. Pohraniční obcí Popelín zůstal, i když zemskou hranici dnes najdete už jen na historických mapách. Jeho katastrální území sice v současnosti patří celé do Jihočeského kraje, ale hned za kolejemi, kudy projíždí vlak jedním směrem na Jihlavu a druhým do Jindřichova Hradce a Českých Budějovic, začíná Kraj Vysočina. Což má dopady i na existenci místní školy, a to hlavně kvůli dopravě. Že jde o obec na hranicích poznáte třeba podle toho, že ať se sem vydáte autobusem z jihočeského Jindřichova Hradce, nebo ze sousedních Počátek či Žirovnice, které patří ke Kraji Vysočina, vždycky budete vystupovat na konečné.

Nebýt místního zemědělského družstva, které škole zajišťuje mikrobus, do školy by se těžko dostávala i část dětí z okolních obcí. „Děti k nám sváží i ze čtyři kilometry vzdálených míst,“ podotýká ředitelka školy Lenka Macků. Vozit dítě do Popelína z větší dálky znamená každodenní cestování autem. Rodiče, kteří se pro to rozhodli (a není jich málo), si místní školu pro své dítě vybrali nejen kvůli rodinné atmosféře, ale i kvůli tomu, jak se na zdejší škole vyučuje. Přicházejí sem i děti, kterým se ve větší třídě na velké škole tak úplně nedaří, některým rodičům podle Lenky Macků zdejší školu doporučili přímo v pedagogicko-psychologické poradně.

Když si o škole později povídáme u oběda se starostou Tomášem Zaňákem, ochotu dojíždět vidí jako důkaz toho, že popelínská malotřídka je dobrá škola. „Pro mě jsou takoví rodiče, kterým stojí za to k nám děti dát, i když si mohli vybrat školu blíž domovu, ocenění pro školu. O to větší, že se lidé z města často dívají na školy v menších obcích trochu svrchu,“ dodává popelínský starosta.

Úplně nejdál to ale z Jindřichova Hradce do Popelína nemají. Jedna z žaček do školy jezdí z více než sto kilometrů vzdálené Prahy, i když jen čas od času. „Je to pražská holčička, její rodiče nebyli v Praze spokojení a přihlásili ji do komunitní školy, ale oficiálně je zapsaná tady u nás a jezdí na přezkušování,“ vysvětluje Lenka Macků. Takových dětí měli v minulosti víc. Takzvaní domškoláci pomáhali po léta naplnit a udržet finančně nad vodou celou řadu vesnických škol.

„Když jsem v Popelíně před devíti lety nastupovala, bylo tu takových žáků asi osm,“ upřesňuje Lenka Macků. V té době individuální vzdělávání nebylo moc rozšířené a ředitelé ve velkých školách se na něj dívali trochu skrz prsty. Zapisovat děti, které by pak do školy chodily k přezkoušení, se jim nechtělo. Zato vesnické školy jako ta popelínská jim zázemí poskytovaly ochotně. „Dnes už je asi i díky covidu-19 individuální výuka atraktivnější a školy ji umožňují, takže rodiče už nemají potřebu vozit k nám děti až z Pardubicka nebo z Prahy,“ dodává ředitelka.

Popelínská malotřídka je škola neúplná. Má jen první stupeň základní školy, což znamená dvě třídy – jednu pro prvňáčky a druháky a druhou pro větší děti. K tomu ještě jednu smíšenou třídu mateřské školy. Pro svých současných dvacet šest žáků mají k dispozici vlastní družinu, dobře vybavené učebny a školní jídelnu, kde pro děti vedle obědů připravují i svačiny. A také krásnou zahradu, kterou využívají pro výuku a kde se děti mohou vyběhat na školním hřišti. Mají dokonce i svou vlastní tělocvičnu kapesní velikosti. Sídlit v historické budově má i svá úskalí. Navíc historická budova na břehu rybníka nemá zrovna suché základy, a tak třeba právě v tělocvičně, která je v přízemí, musí pravidelně sanovat omítky. Výhody ale podle ředitelky převažují.

O žáky základní školy se tu starají tři učitelky na plný úvazek, další dvě jsou v „mateřince“. K tomu škola zaměstnává dvě vychovatelky, pro ty už to ale na plný úvazek nevydá. „Jedna dělá zároveň vedoucí školní jídelny, druhá má nakombinovaný asistentský úvazek v mateřské škole,“ vysvětluje Lenka Macků. Když k tomu přidáte kuchařku a pomocnou kuchařku, která ve škole zároveň uklízí, máte před sebou celý tým. Tedy kromě školníka a zároveň topiče – toho zaměstnává obec a škole ho půjčuje.

Pedagogický sbor je stabilní, ale když už se stane, že někdo odejde, není jednoduché sehnat náhradu. Znamená to zavázat se ke každodennímu dojíždění a podle Lenky Macků také není každý na práci v malotřídce stavěný. Ona sama se pro tento typ škol nadchla už při studiu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Ředitelkou se stala už ve 24 letech, v malotřídce v Novosedlech nad Nežárkou, „velkou“ školu si vyzkoušela na dva roky po mateřské, ale to jí jen potvrdilo, že malotřídka je pro ni to pravé. Posledních devět let je ředitelkou v Popelíně. Do Popelína jako všichni ostatní s výjimkou kuchařky a uklízečky dojíždí. Sešlo se to tak, a není to podle ní na škodu. „Soukromí potřebujete, a když učíte na malé obci, ideální je odpoledne za sebou zavřít dveře a nebýt chvíli za ředitele. V malé obci si nemůžete jen tak dojít do hospody na pivo, pořád jste v roli,“ říká Lenka Macků.

Připomíná také, že malotřídek, jako je ta popelínská, je v obcích na hranici mezi Vysočinou a Jihočeským krajem celá řada. Spolupracují spolu – zkušenosti sdílejí nejen jejich ředitelé a učitelé, ale pořádají také pravidelné akce pro děti, při kterých se školy navzájem navštěvují. Dětem z malotřídek to dává možnost seznámit se za hranicí jejich obcí. Po přechodu na plně organizovanou školu pak také mají více šancí, že ve třídě potkají někoho známého. Malí recitátoři se utkávají na Jarošovském vajíčku, v Plavsku se koná divadlo, v malotřídce ve Velké Lhotě soupeří školní týmy v minifotbálku a ve Starém Městě pod Landštejnem si znalosti a formu poměřují při orientačním závodu. Popelín se specializuje na umění, pořádá Popelínskou notičku a Popelínskou paletu. „Na závěr školního roku se vždycky všichni sejdeme na jedné z našich školiček, pro kterou pečlivě připravujeme program. Letos budeme hostitelé my a program bude zaměřený na bádání a fyzikální pokusy, ale formou divadelního představení. Ale hlavně to bude radostné potkání dětí a kantorů,“ vysvětluje spolupráci místních malotřídek.

Stejně jako děti, i pedagogové na těchto školách z velké části pocházejí z okolních obcí a městeček. To ostatně platí i o asistentce a vychovatelce v jedné osobě, která právě ve sborovně pracuje na školních účtech. Původní profesí je účetní, ale když její vlastní děti vyrostly, začalo se jí stýskat.. Před šesti lety se proto šla zeptat na práci ve škole a už by neměnila, i když to znamenalo doplnit si vzdělání. Letos bude maturovat na střední pedagogické škole. Mrzí ji jen to, že její vnučka to má do Popelína příliš daleko a chodí do velké městské školy.

Začíná hodina. Do učebny, kde jsou doma popelínští prvňáci a druháci, to ředitelka ze sborovny nemá daleko, stačí otevřít jedny dveře. Zhruba patnáct dětí se na začátku hodiny posadí do kroužku na koberci před tabulí. Ještě předtím, než se rozejdou do lavic uspořádaných do tří „hnízdeček“, vědí, na čem budou dneska pracovat. Dvě skupiny druháků si otevírají pracovní sešity a pouští se do samostatné práce, čtyři prvňáčky čeká nácvik čtení. Polovině z nich už slova, která mají před sebou na pracovním listě, nedělají potíže. Další si po třech měsících ve škole ještě přece jen nejsou jistí všemi písmenky a potřebují trochu se čtením pomoci.

Lenka Macků je učí číst metodou sfumato, které se také říká splývavé čtení. Nepředříkávají po slabikách, ale snaží se číst plynule a nahlas, což plynulému čtení pomáhá. Když některému z nich občas vypadne písmenko z hlavy, jejich učitelka ukazuje na velký plakát, který visí hned vedle dveří. Je na něm celá abeceda a u každého z písmenek je obrázek, který připomíná, jak které písmenko při čtení zní. Ž jako žirafa, J jako ježek. Sfumato není v českých školách až tak rozšířené. Metoda sází na hlasité čtení s důrazem na správné vyslovování délky hlásek, při kterém se propojuje více smyslových vjemů. Pro zdejší ředitelku je to ale cesta, jak pomoci dětem, které by jinak mohly mít potíže se rozečíst.

Se starostou Popelína Tomášem Zaňákem se potkáváme ve školní jídelně, kam se pravidelně chodí najíst. „Starostuje“ už 24 let. Přistěhoval se sem brzy poté, co byla škola na začátku 90. let obnovena. „Nezažil jsem to sice, ale zrušení školy místní nesli těžce,“ říká starosta. Ani s touto podporou ale nebylo poslední už téměř čtvrtstoletí pro místní malotřídku tak úplně hladká plavba. Největší úskalí při zřizování vesnické školy? Z jeho pohledu je dlouhodobým problémem počet žáků. Tak jako řada dalších malých zřizovatelů, i on každý rok pečlivě hlídá, kdo z místních dítě do školy zapsal a kdo ne.

Škola je teď sice bezpečně nad hranicí, pod kterou už by stát neuhradil platy učitelů, ale vždycky to tak nebývalo. Za jeho starostování byl nejmenší počet žáků ve škole šest. „Tehdy jsme jako obec doplatili mzdové prostředky. Pokud by se to stalo znovu a škola by klesla pod zákonnou hranici, nesla by náklady znovu obec a s tím, jak se zvyšují platy učitelů, by to pro nás nebyla malá částka,“ říká Tomáš Zaňák.

Rozhodnout o tom, zda tyto náklady ponese, by nakonec muselo místní zastupitelstvo. Že by se ale školy jen tak vzdalo, to si nemyslí. „Tady byla vždycky na prvním místě. Rozhodně nad veřejným osvětlením nebo hospodou,“ komentuje to trochu s nadsázkou starosta. Zatím se rozhodovat nemusí, Popelínu se daří v obci udržet základní služby lépe než v řadě větších obcí, kromě školy má vesnice, kde žije zhruba pět stovek obyvatel, také obchod, dvě hospody, vlastní místní úřad, hasičárnu (i se spolkem hasičů a hasičským kroužkem pro děti) a kostel. I proto také část mladých lidí v obci zůstává a zakládají tu rodiny a čas od času se do Popelína na trvalo přistěhuje někdo nový. I když to tak podle vylidněné hlavní ulice v zimním poledni nevypadá, obec žije a starosta spokojeně podotýká, že když se v katastru objeví dům na prodej, tak se také prodá.

Jenže ve škole už bylo dětí i víc a vůbec to nezávisí na tom, jak dobře dělá svou práci. Obec se sice nevylidňuje, ale stárne. Starosta to vidí i z blahopřání k výročím, které posílá občanů. Když začínal, osmdesátníci byli výjimkou, dnes už není až tak výjimečné, že za obec přeje k 90. narozeninám.

Méně dětí znamená větší tlak na školu, a to i ze samotné obce. „Mám vypozorované, že když počet dětí začne klesat, škola se začne stávat tak trochu rukojmím rodičů. Na rozdíl od velké školy tady ví, že nám jde opravdu o každé dítě,“ vysvětluje starosta. Zřizovatelům, jako je Popelín, by podle něj pomohlo jasnější slovo od státu, že v tom nejsou sami. „Je jasné, že škola, jako je ta naše, stát stojí víc než velká škola na sídlišti, kde bydlí několik tisíc lidí. Musíme tu zatopit, i když je chřipková epidemie a do školy dorazí tři děti. Zatím jsme si s tím vždycky poradili, obce jsou ochotné své školy financovat bez ohledu na to, kolik mají žáků. Přál bych si ale, aby stát jasně řekl, jak má podle něj vypadat síť škol a jestli do ní malotřídky jako ta naše patří. Nebyli bychom pak tolik rukojmí toho, kolik dětí každý rok přijde k zápisu,“ dodává starosta Popelína.

Text vyšel na webu www.eduin.cz.

Autor/ka: Radka Hrdinová