Článek
Stát by měl dospělé k učení motivovat podobně jako severské státy, které umožňují dospělým vzít si jednou za čas volno a využít ho podle svých zájmů a potřeb, myslí si Josef Středula. Místo pracovního školení by se mohli například dozvědět něco nového o digitálním světě, ve kterém žijí jejich děti. „Vzdělávání může pomoci tomu, aby rodič lépe rozuměl svému dítěti, aby nevznikal konflikt mezi generací nastupující a ekonomicky aktivní,“ dodává.
Kdy jste byl naposledy ve škole?
Asi před měsícem, na debatě se žáky základní školy ve věku asi deset až dvanáct let. Ale to vlastně nebylo naposled, byl jsem nedávno vyzvednout syna.
Chodíte do škol debatovat často? A na jaká témata?
Bývají to častěji střední nebo vysoké školy. Téma? Ekonomika a všechno, co s ní souvisí. Od veřejných rozpočtů po přípravu na povolání. Je fajn, když mají žáci možnost promluvit si s někým z praxe, aby si mohli porovnat své představy s tím, jaká je skutečnost na pracovním trhu. Nejen proto, že je oblast Svět práce součástí kurikula.
Vidíte u současných studentů posun ve vztahu k tématům, o kterých diskutujete, ve srovnání s dobou, kdy jste sám chodil do školy?
Posun je citelný. Má generace se o sociální témata příliš nezajímala. Je až překvapivé, do jaké míry se o budoucnost, o to, jak bude vypadat můj život a co pro to můžu udělat, zajímají dnešní studenti. Například témata klimatické změny jsou toho nejlepším důkazem. Dneska jsou hlavně studenti těmi, kdo ho nesou, i vůči politikům na místní i světové úrovni.
Myslíte, že na tom má pozitivní zásluhu to, jak se za posledních třicet let změnila škola?
Škola se těmto tématům daleko více otevřela. V totalitním režimu byly školy takové šedé, smutné, neměly dynamiku, kterou vidíte dnes. Škola je barevná, pestrá, plná prací žáků, učebny jsou jiné, někde při učení sedí v kruhu, někde mají klasické lavice, rozdíl je obrovitý na pohled i v přístupu k žákovi.
Je ta pestrost podle vás dobrá? Část rodičů i učitelů si stýská po době jednotných osnov, kdy se všichni učili to samé…
Posuzujeme podle osobní zkušenosti, ale je otázka, jestli ta zkušenost je to nejlepší, co jsme mohli získat. Možná bychom se na to dívali jinak, kdybychom do školy chodili dnes a tato pestrost by pro nás byla standard. Tak to mezi generacemi chodilo vždycky, navíc dynamika vývoje kolem nás je tak obrovitá. Když jsem chodil do školy já, vše bylo založeno na knize, záleželo na tom, jestli k ní máte přístup a co je v ní napsáno. Dnes je to o schopnosti vyhledávat informace, v ideálním případě také o kritickém myšlení nebo o výuce jazyků.
Je dobře, že se škola posouvá od knihy do světa internetu a sociálních sítí? Patří digitální vzdělávání a s ním například i mobily do výuky?
Bavíme se o školním vzdělávání, ale jen o něm to není. Je to o celkovém konceptu vzdělávání v České republice. Vliv na to, jak bude dítě přistupovat k digitálnímu prostředí, záleží také na nás rodičích. V tom má, myslím, náš vzdělávací systém vážnou chybu a tou je neexistence celoživotního vzdělávání. V severských zemích motivují k celoživotnímu vzdělávání například vyšším příspěvkem v nezaměstnanosti, když přijdete o práci a měníte si kvalifikaci. Nebo garantují volno v zaměstnání, které můžete použít pro vzdělávání. Zaměstnavatel nijak neurčuje, v čem se budete vzdělávat.
Jak to souvisí s digitálním vzděláváním nebo výchovou ve škole?
Pokud toto bude zabezpečeno, vzdělávání může pomoci tomu, aby rodič lépe rozuměl svému dítěti, aby nevznikal konflikt mezi generací nastupující a ekonomicky aktivní, tedy ne těmi, kdo jsou už v důchodu, ale lidmi ve středním věku. Škola by měla rozhodně reagovat na nové technologie a trendy. Práce s informacemi na druhém stupni nebo na střední škole je důležitá. Ve škole, jak si ji já pamatuji, tato potřeba tak intenzivní nebyla, nebyl k tomu důvod z pohledu tehdejšího režimu. Zdroje informací byly také oproti dnešku velmi omezené. V tomto smyslu nové technologie do školy patří.
Některé školy zakazují používání mobilních telefonů…
To je myslím spíš otázka způsobu jejich použití. Například náš osmiletý syn mobilní telefon ještě nemá, i když se na to už ptá. Jeho spolužáci už ho mají, takže se dostává do nevyvážené situace, ale my jako rodiče nechceme, aby ho při učení rušil přístroj, který si zapomněl vypnout, když se má soustředit na něco jiného. Pak je také potřeba naučit se, co dítě může a co nesmí nebo jak to kontrolovat. Tady by škola mohla být v určitých fázích „spojkou“ mezi znalostmi a dovednostmi rodiče a dítěte, pomoci rodičům zorientovat se v tom, co jejich dítě ve škole probírá. Je ale třeba jít tímto směrem postupně. Nemá jít o revoluci, ale o evoluci, aby se na to školy i zřizovatelé měli čas připravit. A aby na to byly peníze v rozpočtu jednotlivých školských zařízení.
Za dva a půl měsíce se začne pracovat na novém státním rozpočtu, chtělo by to vzít Strategii 2030+ a najít zdroje.
Na co byste ty prostředky chtěl využít?
Třeba na nákup multilicencí pro software nebo antivirové programy. Ne každý rodič má zvláště v dnešní době zdroje, aby mohl dítěti pořídit digitální zařízení. Škola by měla mít možnost pomoci žákům ze znevýhodněných rodin, aby dítě nebylo už na 1. nebo 2. stupni postaveno mimo vzdělávací proces jen proto, že si rodiče nemohou dovolit koupit zařízení nebo základní balíček nějakého softwaru. Je to vždycky komplexní proces a na řadu věcí se musí myslet už ve chvíli, kdy se nové věci zavádějí – například jak to udělat, aby informatici ve školách nepracovali na starých počítačích, ale na moderních strojích. To vše stojí peníze, což souvisí s daněmi a s tím, aby byly peníze ve veřejných rozpočtech.
Mě zajímal spíše váš názor na to, co se ve škole má v souvislosti s digitálním prostředím učit.
Ale k tomu musíte mít nejdříve doma počítač.
Co by se mělo v českém školství stát, aby to, do jaké rodiny se dítě narodí, do velké míry neurčovalo, jakého vzdělání dosáhne?
Můj pohled na tento problém velmi ovlivnila kniha Daniela Prokopa Slepé skvrny, která popisuje vztah mezi kvalitou vzdělávání a následnou chudobou. A pak mapové podklady České školní inspekce, na kterých jsou vidět vztahy na úrovni regionů. Důležitý předpoklad jsou reálná data. Za dva a půl měsíce se začne pracovat na novém státním rozpočtu, chtělo by to vzít Strategii 2030+ a najít zdroje. Určit, do čeho je třeba investovat. Je to výstavba nových škol? Je tou bariérou nedostatek učitelů nebo asistentů pedagoga? Každý region bude potřebovat individuální přístup, ale jak zřizovatelé, tak ministerstvo školství, musí mít prostředky, aby to mohli napravit.
A jeden konkrétní krok?
Zajistit dostatek finančních prostředků.
Kdybyste měl pojmenovat tři velké výzvy, které stojí před českým školstvím, pokud má vychovávat konkurenceschopné absolventy pro budoucnost, které by to byly?
Podíval bych se na megatrendy v perspektivě deseti až dvaceti let do budoucnosti a na to, do jaké míry v nich chce Česká republika hrát roli. Soustředil bych pozornost na přípravu speciálně pro ten typ oborů, které v těchto oblastech vzdělávají, nebo na tomu odpovídající průřezové dovednosti.
A když budeme mluvit o základních školách, kde ještě nejde o přípravu na konkrétní povolání?
Pak by se mělo jednat o dovednosti spojené s digitalizací a s využitím umělé inteligence. Jde o celou oblast kybernetické bezpečnosti, schopnost pracovat s informacemi, nakládat s daty a rozumět jim i v kombinaci s jazykovou vybaveností. Kdyby se tohle na základní škole zvládlo, bylo by to skvělé. Když vidím, co náš syn dovede na tabletu, nebojím se, že by to děti nezvládly, spíš jde o to, aby měly potřebné technické vybavení, se kterým by mohly pracovat doma i ve škole.
Podle čeho se pozná kvalitní vzdělávání?
Myslím, že se to pozná až po odchodu studenta ze vzdělávacího procesu. Teprve pak poznáte, do jaké míry se zvládlo přenesení znalostí a dovedností v praxi. Na základní škole může mít žák jedničky a dvojky, potom přijde na střední a zjistíte, že se neorientuje, jeho znalosti nejsou dostačující. Je to také o stanovení kvalitativních ukazatelů, například na základě zkoušek. A také je tu školní inspekce, aby přímo v hodinách zjišťovala, jaký je stav.
Jaké znalosti a dovednosti by si mělo každé dítě odnést ze základní školy?
Rozhodně by to měl být cizí jazyk, všeobecný přehled, schopnost porozumění textu na poměrně vysoké úrovni, mělo by odcházet s matematickými dovednostmi na úrovni odpovídající jeho věku. Nevím, jak je to v současnosti, ale já jsem chodil vedle školy ještě na speciální matematickou přípravu, kde jsme řešili úkoly na úrovni odpovídající spíš střední škole. A potom by to měly být také sociální dovednosti, které jsou potřebné pro další život.
Vy sám jste chodil na matematickou přípravu, kde jste se určitě dostal dál než vaši spolužáci ze třídy. Myslíte, že by se škola měla přizpůsobovat individuálním potřebám dětí? Nebo má spíš dbát na to, aby všichni zvládli základ?
Individuální přístup by byl na místě, je ale otázka, jestli je možný, když má pedagog ve třídě 27 nebo 30 žáků s různými velmi individuálními dispozicemi a indispozicemi. Mě na matematickou přípravu vybrala paní učitelka, a protože to nebylo v místě, musel jsem dojíždět. Tehdy jsem to jako individuální přístup nevnímal. Přál bych si, aby na základní škole mohl být podchycen například umělecký talent u dětí, aby dostaly základ, ale také individuální možnost svůj talent rozvíjet. Dá se rozpoznat například také to, kdy je někdo přirozený lídr, a pomoci mu jeho lídrovství směřovat.
Mělo by se to dít v rámci třídy nebo školy?
Něco jde v rámci školy, pokud nabízí nějaké kurzy nebo semináře po školní výuce. Pokud tomu tak není, měla by škola doporučit rodičům, kde by mohlo dítě své dovednosti rozvíjet. Nejtěžší práce je s těmi opravdu geniálními, tam individuální rozvoj dává smysl. Třeba i doporučit rodičům nějaké jiné vzdělávací zařízení, pokud si to mohou dovolit, kde bude přístup ještě víc individuální a jeho schopnosti bude možné podpořit a rozvíjet, aby se nestal šedým průměrem.
Pamatujete si, kdo visel na stěně, když jste chodil do školy?
Gustáv Husák, a ještě předtím Ludvík Svoboda.
Kdybyste se stal prezidentem, dokážete si představit, že tam budete viset vy? Patří prezidentský portrét do třídy?
Škola je sice hrazena z veřejných prostředků, to ale není důvod, aby na stěně visel jakýkoli státník, včetně prezidenta. To patří do občanské nauky a je to součástí všeobecného přehledu, ale aby prezidentský portrét visel na stěně, to opravdu není nutné. Pamatuji si, že na jednom z těch prezidentů, jejichž portréty visely v mé třídě, byla nějakou dobu stopa po houbě. Moc důstojné to asi nebylo, a když si to vybavím, vzpomenu si na Švejka. Ta vzpomínka mi říká, že to tak být nemá.
Josef Středula (55)
Český odborář, od roku 2014 předseda České konfederace odborových svazů. Předtím vedl Odborové svazy KOVO.
Článek také vyšel na webu eduin.cz
Autor/ka: Radka Hrdinová
