Článek
O tom, jak o středním článku uvažovali tvůrci strategického dokumentu nebo jak se dívá na současnou diskusi o středním článku, jsme hovořili s profesorem Arnoštem Veselým z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, který tým připravující Strategii 2030+ vedl.
S jakým záměrem jste střední článek do Strategie 2030+ vepsali?
Střední článek je z mého pohledu jedno z možných řešení. Nástroj, kterým je možné dosáhnout priorit Strategie 2030+, tedy snižování nerovností a zlepšování kompetencí dětí. Bylo to jedno z řady témat, které vykrystalizovalo z diskuse o možných úpravách vzdělávacího systému. Na jednu stranu bylo zřejmé, že to může být poměrně efektivní nástroj pro řešení hned několika problémů, a na straně druhé na něm byla pro mě až překvapivě velká shoda. Od počátku jsme se shodovali, že je náš vzdělávací systém velmi fragmentovaný. Věděli jsme to intuitivně, ale nechali jsme si také spočítat, kolik zřizovatelů zřizuje pouze jedinou školu, a výsledky byly šokující. Celá řada malých obcí nemůže mít kapacity na to, aby své školy podpořila ani v technických nebo administrativních záležitostech, ani v tom, čemu se mají školy a jejich ředitelé věnovat prioritně, což je vzdělávání a pedagogické vedení. Hlavním důvodem zřízení středního článku tak byla snaha pomoci všem školám, které to potřebují. Tak, aby žádná nezůstala bez podpory a aby se mohly všechny věnovat tomu, co je primární, a nemusely řešit, jestli jim zatéká pod střechu.
Hledání rovnováhy systému
Pamatujete si na některé z témat, které jste diskutovali, ale do Strategie 2030+ se nedostalo?
Padl například návrh na celkovou rekonstrukci vzdělávání budoucích učitelů. Šlo o to, že by pedagogické fakulty byly vyjmuty ze systému, kde se hodnocení z velké míry odvíjí od získávání výzkumných grantů a publikovaných vědeckých článků, protože plní jinou roli než řada ostatních fakult. Když se totiž pedagogické fakulty příliš zaměří na akademický výzkum, nemají tolik prostoru pro praktické a kvalitní vzdělávání učitelů, což je jejich primární poslání.
Na rozdíl od středního článku ale na tomto návrhu shoda nebyla a nebyl tedy dále rozpracován. Takových myšlenek, které byly potenciálně zajímavé, ale nedošly do rozpracování jako střední článek, bylo více. Na středním článku se ale shodla řada aktérů, kteří jinak mají na řadu vzdělávacích otázek velmi odlišný názor. I když se samozřejmě ukázalo, že to bylo i proto, že si pod tím konceptem každý z nich mohl představovat něco jiného.
Decentralizovaný vzdělávací systém s tisícovkami malých zřizovatelů jsme si zvolili kolem roku 2000 jako odpověď na socialisticky centralizovaný stát. Byla to chyba?
Je třeba mít na paměti, že změna byla tehdy školství tak trochu vnucena v rámci celkové rekonstrukce veřejné správy a že přišla zvnějšku. Z hlediska školství to určitě nebyl šťastný krok, i když je otázka, jak efektivní byly tehdejší školské úřady a jestli nemohly fungovat lépe. Celkově ale má decentralizace i celou řadu pozitivních rysů. Školy, které chtěly experimentovat a inovovat, dostaly volnost. S kurikulární reformou se o pár let později školství pohnulo ještě dále směrem k autonomii a řada škol toho velmi dobře využila. Proto jsme se také ve Strategii 2030+ nechtěli vracet ke školským úřadům. Pokud se naučíme s autonomií a decentralizací dobře pracovat, není to špatný systém. Snažili jsem se tedy navrhnout rovnováhu mezi tím, kdy je fragmentace příliš vysoká, a návratem k systému, který by školám určoval, co mají dělat. To podle mého názoru v dnešní době sítí a participace už ani možné není.
Po třech letech od schválení Strategie 2030+ je zřejmé, že hledání podoby středního článku není jednoduchý úkol. Když se s odstupem vrátíte do doby, kdy jste tento koncept zvažovali, jak současnou diskusi hodnotíte?
Především je třeba vidět, že tu v podstatě paralelně vznikají dvě koncepce středního článku, které mají obě opodstatnění. Ta, řekněme „ministerská“, i ta, kterou připravuje Partnerství pro vzdělávání 2030+. Je dobře, že spolu oba směry komunikují. Je možné si představit, že se oba modely navzájem obohatí a jejich dobré stránky se propojí. Optimismem mě naplňuje také to, že pilotáž „ministerského“ středního článku je bezesporu příkladem dobré praxe. Ukázalo se, že státní instituce dokáže připravit pilotní projekt a reálně si na jeho základě vybudovat u škol důvěru. Je samozřejmě otázka, jak to bude dál. Jedna věc je pilotní projekt ve dvou relativně omezených územích. Mnohem těžší je ho pak rozšířit na celou republiku.
Odpovídá koncept středního článku, jak vzešel z pilotního projektu ministerstva, představám tvůrců Strategie 2030+? Není příliš minimalistický?
Základní otázka byla, jestli má jít o střední článek podpory, nebo střední článek řízení. V tom druhém smyslu by střední článek musel mít také nějaké pravomoci. Jsem od počátku přesvědčený, že má jít minimálně v první fázi o střední článek podpory. Dokud si ministerstvo nevybuduje u škol důvěru a nedokáže, že je umí účinně podporovat, nemá je ani (spolu)řídit. Kompetence a pravomoci by se středním článkem měly být spojené teprve ve chvíli, kdy budou v rámci středního článku k dispozici kapacity, na jeho práci budou vyčleněné finance a zároveň bude mít u škol a učitelů dostatečnou důvěru. Teprve potom můžeme uvažovat o tom, že bude mít střední článek také nějaké pravomoci, jako je například podílení se na výběru ředitele. Stojím si za tím, že je dobré uskutečnit to po krocích. Obava a špatné zkušenosti s fungováním centrální úrovně státní správy tu jsou, a pokud máme budovat strukturu, která může zasahovat do škol, měli bychom si být alespoň trochu jistí, že k tomu má personální kapacitu a důvěru.
Může být podpora efektivní bez toho, aby někdo určoval směr?
Možná je to otázka, jak rozumět slovu řízení. Měl jsem na mysli „tvrdé“ nástroje, například možnost vetovat v některých případech ředitele pro danou školu, určovat mu odměny nebo je spoluurčovat, což by potenciálně střední články mohly dělat, ale to už jsou tvrdé kompetence, tvrdé řízení, nikoli „měkké“ řízení ve smyslu nabízení cest, podpory a inspirace. Podporující model má samozřejmě také slabé stránky. Podporu využije jen část škol, ale když ji škola k sobě „nepustí“, nic nezmůžeme. Rizikem „tvrdého“ řízení naopak je, že zadupeme do země to dobré, co školy vybudovaly díky tomu, že získaly autonomii.
„Ukázalo se, že státní instituce dokáže připravit pilotní projekt a reálně si na jeho základě vybudovat u škol důvěru.“
Co má být úkolem středního článku? Co konkrétně má pro školy dělat?
Měl by vycházet z toho, že každá škola má jiné potřeby a měl by adresně reagovat na potřeby škol. Jsou například školy, které potřebují pomoci se zajištěním provozu a s administrativou, s IT nebo správou budov, jinde to pro školy dobře zajišťuje zřizovatel. Jako dobrý krok v pilotním projektu ministerstva se ukázala právní podpora, kdy střední článek školám nabídl srozumitelný výklad legislativních změn. Bylo nehorázné, že školy musely za takovou službu vůbec platit.
A co podpora škol v pedagogické činnosti?
Že pedagogická podpora má největší přímý vliv na učení žáků, samozřejmě víme. Otázkou je, jestli ji má školám nabízet střední článek nebo nějaká jiná instituce veřejné správy, jako je například Národní pedagogický institut nebo Česká školní inspekce s jejím evaluačním konceptem kvalitní školy. V pojetí středního článku, jak byl pilotován ministerstvem školství, je pedagogická podpora za hranicemi jeho působení. Rozumím tomu, že má kapacitní a organizační omezení, ale pokud neposuneme kulturu vzdělávání, nemůžeme očekávat, že to bude mít přímý vliv na učení žáků. Mluvili jsme o minimalistické verzi středního článku – rozumím tomu, proč není dobré realizovat příliš mnoho věcí najednou, zároveň ale rozumím i kritice tohoto minimalistického pojetí v tom smyslu, že efekt minimalistického středního článku může být také minimalistický.
Pomůže v tom samotné odbřemenění ředitelů od nepedagogické zátěže?
Možná ne do takové míry, jak bychom si přáli. Otázka je, jestli to budou umět využít. Ale to souvisí i řadou dalších věcí, například s tím, jak se budou ředitelé škol vybírat. Tady se znovu vracíme ke střednímu článku – není to možná často zmiňováno, ale „ministerský“ střední článek se nevěnuje jen školám, ale také zřizovatelům. Pokud by fungovala edukace zřizovatelů v tom smyslu, že na pozici ředitele školy hledáme pedagogické osobnosti, které sice v základních obrysech rozumí ekonomice nebo provozu a jsou dobrými manažery, ale v první řadě jde o dobré učitele, tak by to mohlo fungovat. Kriticky ale uznávám, že je to předpoklad, který se nemusí naplnit.
Vy jste se také zabýval tím, jak využívají prostor mezi centrem a školami jinde. Kam z tohoto hlediska zhruba patří u nás diskutované koncepce středního článku?
Ani jeden z modelů diskutovaných u nás se nedá úplně zaškatulkovat do typických modelů, které fungují v zahraničí, což ale nevadí. Při pohledu zblízka navíc podporující model středního článku, jak se jej chystá zavést ministerstvo školství, není až taková změna.
Je to vlastně nabídka služby, kterou škola může, ale nemusí využít…
Přesně tak. Spíš než změna je to rozšíření počtu aktérů, kteří působí na regionální úrovni, ale s tím, že si sami musí vybudovat důvěru, kompetence i vazby na školy. Změna je to spíše kvalitativní než organizační. Ale to platí i pro koncept, o kterém uvažuje Partnerství 2030+. Obě verze pracují v realitě současného organizačního uspořádání vzdělávacího systému a dané legislativy.
Menšími kroky dosáhneme stabilnější změny
Jsou malé změny dobrou, nebo špatnou zprávou?
Je to vlastně paradox. Kolem nás se odehrávají obrovské změny, nejdříve přišel covid-19, pak válka, teď je tady umělá inteligence, ale upravit vyhlášku nebo zákon je velký problém. Má to své dobré důvody, je to svým způsobem pojistka demokratického procesu, ale ukazuje to také, jak těžké je dosáhnout zásadních změn. Pokud chceme něco změnit, má paradoxně smysl uvažovat o menších, pragmatických krocích než o velkém posunu, protože by k němu nemuselo vůbec dojít.
Jste spokojený s tím, jak se daří Strategii 2030+ naplňovat?
Já se považuji za realistu. Už ve chvíli, kdy mě ministr Plaga oslovil s nabídkou podílet se na tvorbě nové strategie, jsem chtěl, aby v názvu bylo to plus, které by signalizovalo, že změny začneme, ale nemůžeme očekávat, že v roce 2030 bude hotovo a ve vzdělávání například nebudou existovat žádné sociální nerovnosti. Je potřeba jednat rychle a rázně, zároveň je ale špatné vzbuzovat nerealistická očekávání. Ve školství trvá desítky let, než se změny projeví. Podívejte se například, jak dlouho potrvá, než se projeví zlepšení ve vzdělávání učitelů. Musíte přijmout studenty, pět let je vzdělávat, pak počkat, než jich v praxi bude nějaké kritické množství, než se naučí učit a než jejich žáci dokončí vzdělávání.
„Ve školství trvá desítky let, než se změny projeví.“
Efekt jiných změn bychom na druhé straně měli vidět poměrně rychle, což platí například právě o středním článku, kde by školy měly vidět, že jim to přináší změnu k lepšímu. Ale zpátky k odpovědi na otázku. Nečekal jsem, že to bude procházka růžovou zahradou. Ale už jen to, že se sice mění ministři a vlády, ale politici z různých politických stran přesto říkají, že jejich hlavním cílem je implementovat Strategii 2030+, mě naplňuje optimismem, že cíle, hodnoty a nástroje v ní obsažené se nemění. Pozitivní je, že se pracuje na implementaci. Realita je samozřejmě komplikovaná, možná komplikovanější, než jsme si dokázali představit, stačí se podívat na revize RVP. Dosahování i relativně jednoduchých změn je komplikované a každý krůček je v dnešní době těžký.
Mluvili jsme o potřebě malých kroků a o změnách, jejichž efekt se projeví někdy až v horizontu desítek let. Máme šanci změny obsažené ve Strategii 2030+ v rychle se měnícím světě prosadit dřív, než bude potřeba vzdělávání opět znovu měnit?
Dopady záměrných změn jsou vždy menší než ty, ke kterým dochází pod tlakem vnějších okolností. Platí to pro většinu systémů a všude ve světě. Veřejné politiky jsou k záměrným změnám velmi rezistentní, ať se to týká vzdělávání, zaměstnanosti nebo třeba zdravotnictví. Technologické inovace, krize jako covid nebo válka a migrace mají na systém daleko větší dopad. Nemyslím si ale, že by kvůli těmto změnám bylo třeba Strategii 2030+ měnit. Například úprava vzdělávacího obsahu s důrazem na kompetence, kreativitu, kritické myšlení a tvůrčí dovednosti a snižování objemu informací tomu odpovídá. Patří sem i schopnost pokládat dobré otázky, která začíná být s nástupem umělé inteligence ještě důležitější než dříve. A to zásadní – vědět, co vlastně chci, protože umělá inteligence nám může pomoci, ale my si musíme první řadě srovnat v hlavě, co od ní vlastně chceme.
Jak moc umělá inteligence změní vzdělávání?
Dopad bude obrovský a bude trvalý. Dojde k přelajnování hřiště – ať chceme, nebo nechceme, budeme se muset učit trochu jinak. Nemyslím si ale, že to bude v rozporu s tím, co říká Strategie 2030+. Učitelé budou stále potřebovat podporu, která nebude mít podobu školení, které se opakuje každý rok. Mám na mysli vzájemné učení, sdílení zkušeností. Učitelé a ředitelé škol se budou muset přizpůsobovat rychle se měnícím podmínkám, budou muset umět rychle hledat účinné řešení. I když jsme ani s covidem, ani s válkou a ani s nástupem umělé inteligence při psaní Strategie 2030+ nepočítali, nemyslím si, že by ji kvůli nim bylo nutné přepisovat. Ale také to není dogma a může se ukázat lepší cesta.
Arnošt Veselý je vedoucím Centra pro sociální a ekonomické strategie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Skoro deset let vedl katedru veřejné a sociální politiky na téže fakultě. Zabývá se zejména vzdělávací politikou, analýzou a tvorbou veřejné politiky (policy analysis), sociálně-vědní metodologií a výzkumem veřejné správy. Účastnil se celé řady projektů. Mimo jiné byl například hlavním řešitelem projektu Analytici politiky v ústřední státní správě České republiky: praktiky, profesní hodnoty a identita nebo projektu Využití výsledků sociálně-vědního výzkumu při analytické činnosti vstupující do rozhodování a strategického řízení veřejné správy. Kromě vědeckých projektů se podílel na celé řadě prakticky orientovaných projektů, například na přípravě Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2020 a na vyhodnocení její realizace.
Text vyšel na webu www.eduin.cz.
Autor/ka: Radka Hrdinová
