Známkování má na základkách nahradit kriteriální hodnocení. Jak to změní školství?

Známkování je tradice a ke škole patří jako sezení v lavicích. Dnešní škola ale způsob, jak žáky hodnotit, reviduje. Asi sedm procent škol vykročilo do neznáma a neznámkují (kromě posledních ročníků, kdy to je povinné).

Rostoucí skupina učitelů a ředitelů si myslí, že známky přinášejí více dilemat a problémů než funkčních řešení. A myslí si to nyní i ministerstvo školství, které je chce zrušit v prvních třech ročnících základní školy.

„Já už neznámkuji asi deset let,“ říká Kateřina Miturová ze Základní školy Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. Učí na prvním stupni v alternativním výukovém programu Začít spolu. Její kolegyně v paralelních třídách s klasičtější formou výuky známky dávají, ale rozdíly mezi třídami se podle učitelky s dvacetiletou praxí postupně stírají. „Ke změně jsme my učitelé tak trochu i nuceni, děti jsou velmi různé, musíme k nim přistupovat citlivě a individuálně,“ říká.

Místo vysvědčení s číslicemi Kateřina Miturová píše svým žákům slovní hodnocení formou osobního dopisu. Důraz ale klade na průběžné hodnocení během školního roku.

„Máme plán výuky na týden, měsíc i pololetí a posun každého dítěte sleduji v jednotlivých úsecích. Místo známek dávám smajlík, rovník a nesmajlík – mračík tomu neříkáme. Ten poslední prakticky nepoužívám, v nízkých ročnících pro to není důvod,“ vysvětluje učitelka. Informace o pokroku žáků zapisuje každý měsíc do „žákovské knížky“, která se v její třídě nazývá Pirátským deníkem (výuka na prvním stupni má v mnoha školách nějaké téma a v této třídě jsou to piráti).

Kromě toho se třikrát ročně schází s rodiči a jejich potomkem na společných hodnotících schůzkách – takzvaných triádách. Jedním z těchto rodičů je Tomáš Chrobák, profesí učitel matematiky a tělocviku, který do školy vodí svého syna Vojtu. „Jde mu matematika, ale hrozně nerad čte. Paní učitelka mu doporučila pravidelně čtení trénovat. Řekne mu, co mu jde a co ne, takhle podaná informace je pro něj přijatelná. Kdyby dostal čtyřku, tak se sekne,“ říká tatínek. Třídní učitelku svého syna za způsob, jak přistupuje k hodnocení, velmi chválí.

Když ministerstvo školství nedávno ohlásilo svůj plán zrušit známky v prvních třech ročnících základní školy, neaplaudovali mu ani učitelé, kteří jsou proti známkování. Na sociálních sítích se vyřinuly spíš obavy. Nejvíc se diskutovalo o zapeklitostech slovního hodnocení. Představa, že při aktuálním vytížení budou učitelé čtrnáct dní před vysvědčením po večerech sepisovat dopis každému ze třiceti dětí, které mají ve třídě, v mnohých vzbuzuje úzkost. Nadšení nejsou ani ti, kteří se jinak mohou pro děti rozkrájet.
„Bojím se zátěže, kterou by to přineslo, a upřímně si ani nejsem jistá, že efekt odpovídá vynaložené práci,“ říká Petra Šubrtová, která učí čtvrťáky na prvním stupni základní školy Petřiny Sever v Praze 6.

Slovní hodnocení se donedávna prezentovalo jako nejlepší alternativa známek a bylo doporučováno i ministerstvem jako příklad dobré praxe. V současnosti se ale mluví i o jeho slabinách. Velkou debatu o tom vedli v brněnské škole Filipka.

„Naši učitelé byli na stáži v Německu ve škole, kde od ryze slovního hodnocení upustili, přešli na kriteriální hodnocení se slovním doprovodem,“ říká ředitelka Ruth Konvalinková. Ona a její sbor zvažovali, zda německou školu nenásledovat. „Slovní hodnocení je pracné, kromě samotného napsání je třeba dělat i korektury, to zabere další čas. A nejvíc kolegyně trápila obava, že z takto pracně vytvořeného vysvědčení děti a rodiče nevyčtou dostatečně jasnou informaci.“

Tím se dotýká další slabé stránky slovního hodnocení, na kterou poukazují rodiče, ale i žáci – a tou je v mnoha případech jeho neurčitost, vágnost. „Jeden sedmák nám dal zpětnou vazbu, nad kterou jsme dost přemýšleli. Řekl nám, že slovní hodnocení je takové chození kolem horké kaše, vyhýbání se tomu nazvat věci pravými jmény a že se mu zdá pokrytecké,“ říká ředitelka.

„Z našich analýz vyplývá, že v zahraničí má vysvědčení komplexnější podobu než u nás,“ říká Jana Kratochvílová, vedoucí projektu Vysvědčení jinak, který v roce 2021 vznikl na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. V době, kdy se pedagogové snaží o formativní hodnocení neboli o zpětnou vazbu, která žákům má pomoci při učení, aktuální podoba vysvědčení s jednou číslicí u každého předmětu podle ní není uspokojivá. Proto její tým vyvíjí jiný model.

„Není to ale směrem ke slovnímu hodnocení, to je možná již poněkud překonaná forma,“ domnívá se docentka Kratochvílová „Nový formát by měl lépe odrážet celostní přístup k dětem a jejich vzdělávání. Slovní hodnocení se v něm kombinuje s hodnocením kriteriálním,“ říká akademička, která má za sebou desetiletou zkušenost s vedením základní školy.

O kriteriálním hodnocení, které v rámci jednoho předmětu zohlední různé znalosti a dovednosti, mluví i ministerstvo školství. „Rozhodně nechceme místo známek zavádět povinné slovní hodnocení formou dopisu,“ říká ředitel odboru základního vzdělávání a mládeže Michal Černý. „To je velmi pracné a někteří učitelé ho prostě nezvládnou. Kriteriální hodnocení se po krátkém proškolení může naučit každý,“ říká Michal Černý.

Rozhodnutí ministerstva přepnout na jiný systém Jana Kratochvílová oceňuje: „Nazrál na to čas, jen ten přechod musí být dobře připravený, školy musí dostat dobrou podporu,“ komentuje ministerský záměr. Posloužit mohou i výsledky jejího projektu, o kterých průběžně s ministerstvem komunikuje.

„Pilotujeme jej na dvanácti školách, od malotřídek až po velké školy. Všechny měly nějakou zkušenost s formativním hodnocením, žádná z nich ale dosud nepoužívala kriteriální hodnocení. Pár škol nakonec do projektu nevstoupilo, protože potřebují nejdřív dozrát, musejí na sobě zapracovat. Vysvědčení je jen třešnička na dortu celého procesu hodnocení. To důležité se odehrává v průběhu roku,“ říká docentka Kratochvílová.

Průběžné kriteriální hodnocení, které pracuje s podrobnými etapovými cíli, používá i škola Filipka. Na vysvědčení ale zachovala slovní hodnocení – dopis učitele žákovi. „Nechtěli jsme se vzdát vztahové kvality, kterou umožňuje. Vzdělávání je pro nás na prvním místě věc vztahu mezi učitelem a dítětem,“ říká Ruth Konvalinková. Na podporu učitelů při psaní vysvědčení ale rozpracovali v klasifikačním řádu sadu patnácti oblastí, jako je zvládnutí učiva, osvojení dovedností, zájem, výdrž, pokrok…

K daným oblastem se učitel může u každého dítěte vyjádřit pomocí šesti až sedmi stupňové škály hodnotících výroků. „Snažili jsme se o výstižnost, škála zahrnuje i otevřený popis neúspěchu. Jednotlivé stupně lze vyjádřit vždy několika alternativními synonymy,“ popisuje nový systém ředitelka. A jako vodítko, jak vysvědčení číst, škola klasifikační řád předkládá i jeho „adresátům“. „Rozhodli jsme se, že děti i rodiče musíme naučit vysvědčení informačně vytěžit. Je to věc práce se školní komunitou,“ říká ředitelka.

Kriteriální hodnocení během roku zavedli z vlastní iniciativy i někteří učitelé ve školách, kde se stále na vysvědčení dávají známky. Petra Šubrtová ze školy v Praze 6 v prvním a druhém ročníku dává na vysvědčení jedničky, ale ve výuce známky nepoužívá. „A zrušila bych je i na vysvědčení, které vnímám spíš jako společenskou záležitost. Ve svých pedagogických začátcích bych ale nic podobného neřekla,“ směje se.

V první a druhé třídě by nejradši zrušila i vysvědčení. „Užitečnější by bylo proškolit učitele v kvalitní, rychlé, kriteriální zpětné vazbě v průběhu celého roku, to je to podstatné,“ myslí si.

Kromě toho, že jim dává co nejčastější zpětnou vazbu, vede své žáčky k sebehodnocení. „Docela rychle se to naučí. Předkládám jim různé kategorie dovedností – říkáme tomu ‚pokroky‘. Jsou to kritéria rozpracovaná do celkem velkých podrobností: umím vyjmenovaná slova po ‚b‘, poznám příbuzná slova vyjmenovaných slov po ‚b‘ a tak dále. A oni se hodnotí v kolonce ‚jak se vidím já‘. V další kolonce je prostor pro mé hodnocení – to je ‚jak mě vidí Petra‘,“ popisuje učitelka.

Malí žáci jsou podle ní realisté a ohodnotí se většinou správně. Od třetí třídy ale své žáky známkuje i v hodinách. „Sami si o to řekli. Jsou ve věku, kdy to už unesou bez šrámů,“ domnívá se.

Část českých učitelů začala o hodnocení přemýšlet jinak během distanční výuky. „Učitelé se na známky začali dívat jinýma očima, začali víc vnímat, že je třeba se orientovat v procesu učení, a nikoli jen ohodnotit výsledek,“ říká vrchní školní inspektor Tomáš Zatloukal.

To může potvrdit Markéta Vokurková, která učí na prvním stupni základní školy v pražských Kunraticích. „V lockdownech jsme na děti neviděli, takže jsem rodičům psala návody, čeho si všímat: jak drží tužku, jestli počítá na prstech… Pomohlo mi to uspořádat si myšlenky, co a jak hodnotit. Důležité je pracovat s cíli vzdělávání, na to se teď zaměřuji,“ říká učitelka, která také nyní hodnotí kriteriálně. „Mám ve třídě 32 dětí a snažím se vyvinout systém, který zvládnu a je srozumitelný i pro rodiče,“ říká.

Průběžné hodnocení žáků podle ní musí být co nejvíc přesné a strukturované. Kriteriální hodnocení tímto může připomínat známky, ale nemá negativní dopad na psychiku dítěte, na rozdíl od známek.

„Žák může v některé oblasti dostat ‚neuspěl‘, ale těch oblastí je v každém předmětu víc, takže celkové hodnocení není nikdy tak špatné. Ke každé dovednosti má navíc ode mne slovní komentář, ví, co má dělat, aby se zlepšil,“ vysvětluje učitelka. Na vysvědčení ale známky ponechala. „Kvůli babičkám. Nakonec, je to jen papír,“ říká.

Ačkoli učitelé mají ve vztahu ke známkám dost pochybností, velká část rodičů, ne-li většina, se jich zatím drží jako jistoty. Známky se jim oproti slovnímu hodnocení zdají přesnější a jejich odstranění ze škol a z vysvědčení si spíš nepřejí. Podle zakladatele Institutu pro inovativní vzdělávání Pavla Kraemera je to proto, že nenahlédli pod pokličku známkování.

„To by zjistili, že exaktnost známek je velká iluze a že známky bývají silně ovlivněny subjektivní dojmy,“ domnívá se. „Jakou váhu jednotlivým známkám učitel přisoudí, je zcela na něm, proto stejného žáka různí učitelé ohodnotí jinak. Už samotné průměrování známek například z geometrie a počtů dává podobný smysl jako sčítat hrušky s jablky. Známky jsou exaktní jen zdánlivě a míra svévole při jejich udělování je velká, což potvrzují i vědecké výzkumy,“ říká Pavel Kraemer, který vystudoval teoretickou matematiku.

Podle něj se klíčové kompetence, jako je rozvoj exaktního myšlení nebo správného vyjadřování, přesně změřit prostě nedají. „Nejsou to fyzikální veličiny. Stejně jako se nedá změřit schopnost poradit si v životě. Životní situace jsou neporovnatelné a neměřitelné, nedá se na ně aplikovat jednoduchá klasifikace,“ tvrdí Pavel Kraemer.

Jako učitel na waldorfské škole, kde se neznámkuje, přisuzuje známkám škodlivý vliv na děti v prvních letech školní docházky. „Vypozoroval jsem, že v první a druhé třídě dítě nedokáže oddělit sebehodnotu od výkonu. Je velké riziko, že naši zpětnou vazbu přečte ne tak, že mu něco nejde, ale že ono samo je špatné, a tento pocit v něm už zůstane,“ říká.

Škodlivostí známek argumentuje i ministerstvo školství, když obhajuje svůj záměr je pro malé školáky v horizontu několika let zrušit. „V obecné rovině myšlenku zrušení známek minimálně v počátečních ročnících podporují v podstatě všichni psychologové a naprostá většina odborníků na primární pedagogiku. Škola by měla děti hodnotit tak, aby neubírala na jejich motivaci se učit,“ říká mluvčí MŠMT Aneta Lednová.

O motivaci dnešní škola přemýšlí jako o vzácné komoditě, o kterou nechce u dětí přijít. A hodnocení čím dál víc učitelů vidí jako nástroj učení, nikoli jako verdikt na konci roku. „Důležité je mít na paměti, proč vlastně hodnotíme,“ zamýšlí se učitelka Markéta Vokurková. „Děti musí vědět, jaký pokrok dělají, a musí to vědět i jejich rodiče. Hledáme tedy takové hodnocení, které to rodině přehledně a jasně ukáže, a podpoří tak učení dítěte. A to jedna suchá číslice neumí.“

Text vyšel na webu www.eduin.cz.

Autor/ka: Jitka Polanská