Předplacené poplatky (1): Československý finanční unikát

„Nebojte, pane. Když zaplatíte předem, dostanete slevu.“

Zvláštní podnik. Nejspíš bys odešel/a.

Ve světě českého a slovenského investování se podobnému nápadu říká předplacený vstupní poplatek. A na rozdíl od účtu za budoucí svíčkovou se skutečně používá.

Začněme bez odborných kouzel.

Rozhodneš se investovat:

Celkem bys za třicet let měl/a poslat:

3 000 Kč × 12 měsíců × 30 let = 1 080 000 Kč

Tato částka 1,08 milionu korun se označuje jako cílová částka.

Nejde o peníze, které máš. Nejde ani o peníze, které jsi už investoval/a. Je to plánovaný součet částek, které slibuješ posílat během několika příštích desetiletí.

A právě z této budoucí částky se vypočítá poplatek.

Při vstupním poplatku 3 % zaplatíš:

1 080 000 Kč × 3 % = 32 400 Kč

Ještě ani nezačneš investovat, ale poplatek už zná svou konečnou podobu. Tvoje budoucnost může být nejistá, poplatek nikoliv.

Předplacený poplatek od tebe chtějí inkasovat některým ze tří způsobů.

Všechny tři způsoby mají stejný problém: významná část peněz odchází na začátku na poplatek místo do investice. Liší se jen tím, jak nápadně je to vidět.

Když ti někdo bude říkat, že předplacený poplatek je vždy výhodný, tak neříká pravdu. Je to naopak – nevýhody naprosto převažují. Na argumenty zastánců předplacených poplatků se podíváme jindy, nyní se vyplatí věřit České národní bance a jejímu varování.

Dnes použijeme jeden „geografický“ důkaz nevýhodnosti a zbytečnosti předplacených poplatků.

Při průzkumu veřejně dostupných ceníků, produktových podmínek, spotřebitelských upozornění a regulatorních pravidel v zemích Evropské unie se Eligotovi podařilo přesný předplacený model doložit pouze:

Přesným modelem myslím poplatek u samostatného pravidelného investování, který je vypočítán z celé plánované cílové částky a uhrazen předem nebo převážně z prvních plateb.

V jiných zemích samozřejmě existují vstupní poplatky. Většinou se však počítají z každé skutečně provedené investice. Pošleš sto eur, poplatek se vypočítá ze sta eur. Nikoliv z částek, které možná pošleš až po výměně několika vlád, dvou automobilů a jedné kyčle.

V řadě zemí se také historicky používal podobný systém počátečních nákladů u investičního životního pojištění. Tam byly vysoké náklady soustředěny do prvních let a předčasné ukončení znamenalo velkou ztrátu.

Ekonomický problém byl podobný. Právně ale nešlo o stejný typ produktu. A často počáteční poplatky u investičního pojištění skončily u soudu. V zahraničí i v Česku.

A teď si můžeš vybrat:

A) Pouze Češi a Slováci jsou tak chytří, že vymysleli předplacený poplatek a nyní jim ho závidí celý zbytek Evropy.

B) Pouze Češi a Slováci naletěli a dělají něco, co se na stupnici finančního IQ pohybuje hluboko pod nulou.

Eligot si myslí, že B) je správně. Bohužel.

Poctivá odpověď zní: Je to jediný výskyt, který se podařilo v EU veřejně doložit.

Eligot netvrdí, že v žádné zaprášené zásuvce na Maltě neleží smlouva s podobným poplatkem. Neexistence se dokazuje špatně. Musel by prohledat všechny aktuální i historické produkty, všechny distribuční kanály a ideálně také kapsy všech finančních zprostředkovatelů.

Proto nejde o matematický důkaz, že jsme absolutně jediní. Ale je zde ještě jedna skutečnost, která to podporuje. Peter Tkáč, ředitel odboru dohledu nad kapitálovým trhem Národní banky Slovenska si toho také všiml: „Mimochodom, podľa našich informácií sa praktika predplatených poplatkov v rámci Európy využíva iba na Slovensku a v susednom Česku.“

Krásná československá stopa v Evropě. Hned vedle kontaktních čoček, lodního šroubu a slova „tunelování“.

Nabízejí se tři vysvětlení.

Možná si to necháme líbit, protože financím málo rozumíme.

Podle této teorie je problém jednoduchý: klient podepsal smlouvu, tak měl číst. Poplatek byl v dokumentech. Tři procenta tam byla. Cílová částka také. Kdo neumí číst, nemá investovat.

Jenže tak snadné to není.

Předplacený poplatek je záludný právě proto, že se dá prezentovat velmi nevinně:

„Vstupní poplatek činí pouze 3 %. Bez něj by to byla 4 %.“

Tohle sdělení může být formálně pravdivé a současně prakticky velmi zavádějící. Ano, je to klasická vyjednávací manipulace. Nastavím špatné podmínky a pak je trochu zlepším. O tom, že jinde je průběžný poplatek jen 2,5 % nebo méně, už se klient nedozví.

Navíc klient často nepřichází za investičním odborníkem proto, aby jeho práci kontroloval. Přichází proto, že investicím nerozumí a potřebuje pomoc.

Tvrdit, že si za nevhodně nastavený produkt může výhradně klient, je podobné jako obvinit pacienta, že si měl před operací nastudovat chirurgii.

Ano, klient má číst smlouvy a ptát se.

Ale služba, která je bezpečná pouze pro člověka schopného odhalit její skrytou ekonomickou konstrukci, není dobře navržená služba. Je to přijímací zkouška.

Předplacený poplatek má jednu nádhernou vlastnost:

Společnost dostane peníze rychle. A může je investovat do získání dalších klientů.

Nemusí čekat třicet let, jestli klient skutečně dodrží svůj plán. Odměna se vypočítá z dlouhé budoucnosti a vybere v krátké přítomnosti.

Současně vzniká efekt připoutaného klienta. Když už jsi zaplatil vysoký poplatek, odchod ke konkurenci bolí. Ne proto, že by byl současný produkt skvělý, ale protože nechceš přiznat, že peníze zaplacené předem už nedostaneš zpět.

Ekonomové tomu říkají utopené náklady.

Běžný člověk tomu říká: „Když už jsem do toho nasypal tolik peněz…“

ČNB před poplatkem varuje, ale obecně uvádí, že struktura a výše poplatků jsou věcí poskytovatele. Zákon po něm požaduje zejména to, aby klient dostal úplné a přesné informace o nákladech v dostatečném předstihu.

ČNB sama nemůže bez zákonné opory jednoduše vyhlásit plošný zákaz. Regulátor není zákonodárce. Změnu by museli schválit poslanci.

V případě předplacených poplatků v investičním pojištění se to prakticky stalo v roce 2016. Počet případů poškozených klientů s investičním životním pojištěním rostl a stát raději přistoupil k regulaci.

Zastánci současného stavu mohou namítnout, že stát nemá zakazovat každou drahou nebo nevýhodnou službu. Pokud klient všemu rozumí a vědomě si předplacenou variantu vybere, proč mu bránit?

To je legitimní argument.

Otázka však zní, kolik klientů skutečně dostane srozumitelné porovnání investice od více různých poskytovatelů včetně těch, které nemají žádný vstupní poplatek.

Podpis pod dvacetistránkovým balíkem dokumentů ještě neznamená, že klient ekonomickému dopadu rozuměl.

Znamená jen, že se umí podepsat.

Nejspíš tedy nejde jen o chybu jedné skupiny.

Je to podařená štafeta:

Každý přispěje malým dílem.

A na konci vznikne poplatek za investice, které nejspíš nikdy neproběhnou.

Nejméně viny bych přitom dával klientovi. Právě on je v celém vztahu nejslabší stranou. Nemá právní oddělení, produktové specialisty ani zkušenost s desetiletími distribučních modelů.

Má pár tisícovek měsíčně a snahu udělat něco rozumného pro svou budoucnost.

Za to by neměl dostat účet za třicet let předem.

Ve 25 zemích EU Eligot předplacený poplatek nenašel. Buď ho nemají, nebo ho schovávají opravdu dobře.

Slovensko už předplaceným poplatkům nastavilo alespoň základní mantinely. Eligot o tom psal zde.

Česko zatím zůstalo u varování ČNB.

Protože čteš tento článek, jsi v pohodě. Ty chybu neuděláš a investici s předplaceným poplatkem si nevybereš. To samé můžeš poradit svým známým a kamarádům, když jim někdo nabídne „výhodný předplacený poplatek“.

Nejde o život. Jde jen o peníze.

A těch je pořád lepší mít víc než méně.

Příště se podíváme, kdo předplacené poplatky v Česku použil jako první, jak je prodával a proč se tento nápad zalíbil finančním společnostem.