Článek
Koukněte na moji autistku!
Nedávno jsem narazila na článek, ve kterém popisovala jakási maminka svoji dceru, která podle všeho trpí autismem a poruchou pozornosti zvanou ADHD. Osobně si myslím, že pojem ADHD je dnes silně zneužíván i rodiči, kteří zkrátka jen výchovu dítěte tak docela nezvládají a dítko řádí jako utržené ze řetězu. Ale holčička z článku podle její matky trpí i autismem a předpokládám, že tuto diagnózu stanovují jen opravdoví odborníci. V článku bylo popsané chování, které je očima veřejnosti zcela nepřijatelné – tedy, že dívenka plive na ostatní, křičí na ně, kope nebo se jinak agresivně projevuje. Já o problematice autismu nic nevím, tudíž si netroufám soudit, na kolik je toto jednání u autistů běžné, nebo už přesahuje i tuto diagnózu. Co mě spíše zaujalo, byl fakt, že matka dívenky, která prosila o finanční částku na pomoc, vystavila hned několik fotografií dívky – konkrétně 16. Osobně jsem proti vystavování fotek jakýchkoliv dětí na internetu, protože se jedná o velký zásah do jejich soukromí, je to snadno zneužitelné a v době sociálních sítí je to „skvělý“ základ pro budoucí šikanu. Nevím, jak bude dívka z článku schopna začlenit se do společnosti ostatních dětí, ale pokud ano, nezbývá než doufat, že ostatní spolužáci nenarazí na článek, kde pod 16 fotografiemi dívky z různých úhlů stojí, že je „jiná“ a co všechno dělá špatně. Fotografie jsou přitom opravdu povedené, dívka by se mohla z fleku živit modelingem, ale nemyslím si, že vhodné umísťovat její fotky v tomto kontextu. Pevně věřím tomu, že pokud by chtěl matce někdo finančně přispět, nepotřebuje k tomu dívenku vidět – jako by snad nepřispěl, kdyby byla ošklivá.
Vrbový proutek a fyzické tresty pro lepší duševní zdraví?
„Udělala jenom jednou, potom by fungoval vrbový proutek na holou i možná mamince!“ napsal jeden z diskutérů. „V dobách minulých byly fyzické tresty normální a kupodivu nebylo potřeba tolik dětských psychiatrů. Já v tom vidím souvislost,“ napsala další diskutérka. Oba komentáře si vysloužily mnoho souhlasných reakcí - takový virtuální potlesk. Není to poprvé, co jsem narazila na komentáře, které podporují násilí na dětech, u článcích o autismu či ADHD vídám tento názor často. Největší lavinu nesouhlasných komentářů vzbudil zákaz fyzického trestání dětí, který vyšel i v novele zákona. Sice za to stále rodičům nehrozí sankce, ale toto jednání je již považováno za nepřípustné. I kdybychom předpokládali, že v nouzových případech dát dítěti na zadek k něčemu bude, zákon by měl chránit především děti rodičů, kteří neznají míru nebo používají fyzické tresty opakovaně. Nejčastěji se setkávám s výrazem „jedna výchovná“. Jenže co je na tom výchovného? Dospělý jedinec tím jen ukazuje, že nejspíš ztratil nervy nebo nevymyslel inteligentní řešení problému, navíc je tato „výchovná“ snadno zneužitelná. Kde je hranice přijatelné bolesti? Co když dává někdo výchovnou takovou, že si dítě dá druhou o stěnu? Co když někdo dává výchovnou každý den několikrát?
Z dětí násilníků bývají násilníci
Existuje řada výzkumů, které dokládají, že fyzické trestání dětí má negativní dopad na jejich psychiku. Děti, které byly vystaveny fyzickým trestům, mívají v dospělosti větší sklon k depresím, větší sklon k návykovým látkám a také často samy vykazují násilnické chování. Ve výchově svých vlastních dětí pak často pokračují v trendu fyzických trestů a tento koloběh tak není nikdy přerušen. Fyzické tresty jsou přitom velice primitivní formou trestů. Důslednost a přísnost může být vynucována i jinými a podstatně efektivnějšími prostředky, než je právě bití. Zatímco na bití si dítě poměrně rychle může zvyknout, tresty v podobě zákazů či odebrání na čas oblíbené hračky může pocítit daleko víc. Mám kamaráda, který byl v dětství otcem alkoholikem surově bit, stejně jako jeho matka. Časem se prý jako dítě naučil schovávat předměty, které způsobovaly největší bolest a naopak se snažil nastrčit otci něco, co tolik nebolelo a nebo se o něj snadno zlomilo a útok tak rychleji ustal. Fyzické násilí a strach z útočníka došly tak daleko, že s ním jeho matka prchla ze země a usadila se tady v České republice, kde byl pak už vychováván v láskyplném prostředí své matky. Přesto se u něj objevily násilnické sklony, v dospělosti měl problémy se zákonem a byly mu diagnostikovány některé duševní poruchy. Sám přiznává, že v sobě občas část svého otce poznává a je mu to líto kvůli jeho matce.
Z extrému do extrému
Jedna má známá vychovává dítě v Montessori duchu. Pro ty, kdo neví, co je to je: Jde o alternativní výchovně-vzdělávací program, který zcela odmítá jakékoliv tresty a dítě se učí tak, aby ho to bavilo, nikoliv uspokojilo vyučujícího. Hlavní myšlenkou je to, že dítě je také člověk a má si o sobě rozhodovat samo (pokud jde o adekvátní situaci). Já osobně Montessori školu příliš nemusím, od mnoha lidí jsem slyšela zpětnou vazbu, že z těchto škol či školek vycházejí rozmazlení jedinci, se kterými se pak velmi těžko pracuje, a nejsou zvyklí na odmítnutí. Ale každému co jeho jest, vraťme se k mojí známé. Její dítě je pěkné kvítko, drzé, neposlušné a zlé na ostatní. Ona sama ho doslova prosí, když zlobí, aby přestal, intonaci hlasu má pořád stejnou, jako by mluvila na zatoulané koťátko. Jenže pak se to nakumuluje a bouchnou jí nervy, načež na milé dítko začne řvát, že kvůli němu skončí v blázinci, nebo mu dokonce naseká na zadek. Evidentně je tedy její prosebný přístup vysoce neefektivní. Nebo je možná jen další z mnoha, kteří Montessori školu považují za snadný přístup k výchově a omluvu nežádoucího chování – dovolme dětem, ať si dělají, co chtějí, vždyť jsou to taky svobodní lidé. Něco mi říká, že takto to zakladatelka této metody, Marie Montessori, úplně nemyslela.
Trpělivost je ctnost!
Věřím, že za výchovou dítěte stojí obrovská dávka trpělivosti. Ale myslím, že právě dostatek trpělivosti je klíčem k úspěchu, aniž by člověk musel sahat po fyzických trestech. Možná je v mnoha případech bití dětí jen selháním trpělivosti. Někdy možná jen omezený způsob myšlení a vyjadřování. A někdy možná jen opakování vzorců z vlastního dětství, kdy je třeba jen rozbít bludný kruh násilí.
