Článek
Jak už napovídá název článku, tentokrát to bude pěkně zavšivené čtení! A jestli vás při louskání mého textu začne nepříjemně svrbět hlava, tak se moc omlouvám, ale to je holt riziko podnikání (nebo spíše podvědomí). Například já se drbu prakticky nonstop už několik týdnů, a kdyby bylo neustálé paranoidní prohlížení vlasů bráno jako sport, mohla bych z fleku startovat na olympiádě. Natrénováno mám fakt parádně a i když nademnou už nějaký ten pátek bdí všichni svatí (dost možná oblečení v protichemickém overalu a s repelentem v ruce), mám obavy, že moje štěstí se jednou vyčerpá a ty potvory mě stejně dostanou, tak jako už dostaly řadu mých kolegyň (a to si ty chuděry myly vlasy snad i o přestávkách v kabinetu). Já tomu prozatím úspěšně unikám, ale za dost vysokou cenu (a to nejen finanční), neboť v posledních týdnech jsem vypotřebovala už tolik šamponu a kondicionéru, že se obávám, aby mě prodavačka v drogérii neudala na protidrogovém s odůvodněním, že jsem určitě přišla na to, jak z vlasové kosmetiky uvařit pervitin. Ale dost o mně, pojďme se podívat spíše na původce této „vší kalamity“ (odborně zvané „pedikulóza“), kterou zná nejspíš úplně každý, kdo někdy pracoval s dětmi, měl své vlastní, nebo si je jen omylem na chvíli půjčil.
Ano, je to bohužel tak… Přišel podzim, blíží se zima, na věšácích ve školních a školkových šatnách se začínají kupit čepice, šály a kapuce a noční můra všech pořádkumilovných rodičů i (neplešatých) pedagogů a nepedagogických pracovníků je zpět! A vůbec přitom nezáleží na tom, zda jde o nějakou hogo-fogo školku pro nejbohatší vrstvy, nebo obyčejnou vesnickou, či městskou školu pro děti z nižších až středních sociálních vrstev. Měnit se může maximálně tak míra rizika a následný postup/spolupráce rodičů (o čemž si povíme více později), ale komplexně vzato výskyt vší nevypovídá prakticky nic o tom, jak jsou postižené rodiny movité, slušné či spořádané. Vši zkrátka nemilosrdně útočí na vše, co se hýbe a byť se to možná zdá v jednadvacátém století jako špatný vtip, ubránit se jim je téměř nemožné. S tím nám AI ani ultramoderní robotika nepomůže, protože jediné, co na ty potvory platí, je hygiena, hygiena a zase hygiena! A to samozřejmě nejen ta osobní. Železné či elektrické hřebeny, všiváčky, šampony, oleje, pudry a spreje proti vším představují jen ty úplně přední linie, které musíte vyslat do boje ihned, jak zjistíte, že vaše dítko (nedej bože, vy samy) máte takhle při podzimu v hlavě i něco víc, než jen depresivní myšlenky.
Další na řadě musí být důsledná „deratizace“ všeho ostatního, s čím mohl přijít postižený jedinec do kontaktu a v čem by se mohlo veškám zalíbit (a pozor, ty mrchy sice neumí skákat, jak se mnozí lidé mylně domnívají, ale dokáží mimo svého hostitele přežít i nějakých patnáct až osmnáct hodin!). Jako první pochopitelně musíme věnovat pozornost oblečení postiženého a jeho ložnímu prádlu. Obojí se doporučuje důkladně vyprat (nejméně na 60 stupňů) a poté ještě pro jistotu přežehlit, nebo hodit minimálně na půl hodinky do pořádně rozhicované sušičky. Takový „žhavý zážitek“ vešky nepřežijí. A s nejrůznějšími „chemickými zbraněmi denní potřeby“, jako je např. voda s octem, tvrdý alkohol, nebo velmi oblíbený tea tree olejíček, se také moc nekamarádí. Dezinfekčním procesem by tudíž v tomto prvním sledu měly projít i veškeré vlasové doplňky v podobě čelenek, mašlí a gumiček, cyklistické a „skejťácké“ helmy nebo sluchátka, protože i tam by se nám ty mršky mohly ukrývat a skočit zpět do vlasů hned, jak si náš malý nezbeda bude chtít pustit něco na YouTube, nebo se jít ven projet.
V následné vlně odboje bychom se měli zaměřit na koberce, závěsy, lůžkoviny a další textilní vybavení domácnosti a s heslem „luxuju, luxuješ, luxujeme“ nevynechat ani jediný záhyb, kde by se mohl skrývat nějaký ten krev sající partyzánský brouček (o tom, že je třeba poté důkladně své „nástroje zkázy“ vyčistit, a to včetně sáčků a filtrů asi netřeba hovořit, protože dobrý voják se o svou zbraň vždy perfektně stará). Ani tím ale naše bitva nekončí. „Odvšivovací proces“ musí totiž podstoupit také veškeré hračky, a to především ty látkové a plyšové, se kterými naši nejmenší tak rádi spí, nebo se po nich válí. Kdo z nich přežije pračku a sušičku, měl by to risknout, protože za nějaké to odpadnuté očičko či naškubnutý šev to určitě stojí. Z koho by zbyly jen cáry (případně není vyroben z voděodolných materiálů, nebo je na pár otáček v bubnu pračky příliš rozměrný), čeká ho nejméně dva dny trvající kryoterapie v mrazáku (v krajním případě „relaxační“ a vzduchově neprodyšný zábal do igelitového sáčku nebo potravinové folie - v tomto případě ale minimálně na týden).
Tak a to je snad konečně vše, říkáte si? Hm… ne tak úplně. Vši jsou zkrátka nesmírně odolné, a ačkoliv na rozdíl třeba od švábů nepřežijí jaderný výbuch, naše zoufalé snahy o jejich nemilosrdnou likvidaci by přežít mohly. Je tudíž třeba být neustále ve střehu a mít na paměti, že jejich vajíčka (tzv. hnidy), dorostou v dospělou vší bojovnici až (už?) za 7 až 9 dní. V tomto horizontu je tudíž nutné vlasy neustále kontrolovat a po uplynutí zmiňované lhůty raději ještě zopakovat „kobercový nálet“ v podobě důkladného umytí speciálním šamponem a pečlivého vyčesání. Teprve pak budeme mít jistotu, že jsme v naší malé soukromé válce s parazity vyhráli. Tedy… alespoň do doby, než náš miláček ve škole nebo školce obejme „špatného“ kamaráda a celý proces může začít nanovo. A pak znovu a znovu, dokud nezačneme nebezpečně pošilhávat po strojku a říkat si, že malým dětem ten účes na ježka vlastně docela sekne (bez ohledu na jejich pohlaví či osobní preference).
A právě poslední zmiňovaný fakt mě vede k tomu, abych zmínila i slibovanou spolupráci s rodiči, která byla v podstatě důvodem, proč jsem se rozhodla tento článek vůbec napsat. Většinou je víceméně bezproblémová (za což všem vstřícným rodičům moc a moc děkuji), ale občas se najde zádrhel. A zvláště v posledních letech se ty hádky, dohady a bojkoty začínají množit skoro tak rychle, jako ty vši a to těm vlezlým potvůrkám akorát tak hraje do karet. Doslova a do písmene stačí jeden nespolupracující rodič na celou školu nebo školku a malér je na světě! A přitom jde o úplně zbytečný vzdor, protože je přeci ve vašem vlastním zájmu (i v našem a hlavně v zájmu vašich dětí), aby se naše škola/školka těch zatracených brouků zbavila co nejdříve a děti se tak přestaly neustále znovu a znovu infikovat. My proto o moc víc, než už děláme, udělat fakt nemůžeme! Dezinfikujeme, luxujeme, stíráme, pereme, hlídáme děti, aby se po sobě neválely, aby se navzájem nečesaly, aby si nepůjčovaly oblečení (speciálně od pasu nahoru včetně čepic), aby si myly ruce a nesahaly si zbytečně do vlasů… Ale uhlídat všechno a všechny a ideálně pořád a všude, to opravdu nejde. A i kdyby to šlo, pořád existuje x-cest, jak se v kolektivu nakazí, s nimiž reálně nejde nic udělat. Nemůžeme je přece při vstupu do budovy obalit potravinovou folií! I když… Ale ne, nejde to.
Strategicky nejvýznamnější epicentrum boje tudíž musí být u vás doma. A jak říkám, většina rodičů to chápe, ale přesto se dnes a denně potýkáme s otrávenými obličeji, či dokonce odmítavými reakcemi maminek (a ano, někdy tatínků, aby se zase necítili opomenutí), které si musí pro své „zavšivené“ děťátko přijet a podstoupit s ním výše popsané martyrium. Abyste mě nepochopili špatně, já i všichni mí kolegové samozřejmě chápeme, že je to opruz a absolutně nikdo soudný se do toho nepohrne s úsměvem od ucha k uchu a výkřiky „No tak hurá, konečně zase máme vši, už jsme se báli, že nás to letos mine.“ Takovéto utopické reakce od vás nikdo nečeká a ani nechce, ale začít nepříčetně ječet na nás (nebo ještě hůře na své vlastní děti), vyhrožovat hygienou, nebo se s námi dokonce od krve hádat, že vaše dítě vši určitě nemá a paní učitelka je jen krátkozraká hysterka, co se špatně podívala, je opravdu zbytečné. Zvlášť, když hned vedle vás stojí dítě, kterému se doslova samy od sebe hýbou vlasy a drbe se tak často, jako by mělo tik. My vám přeci nic nevyčítáme, neurážíme vás, nešikanujeme ani o vás nikde nešíříme že jste „špíny a socky“. My jen potřebujeme, abyste své ratolesti odvšivili, a pokud možno nechali den, dva doma, aby to zas hned na druhý den nechytily. To je konec konců i odborníky doporučovaný postup.
A když už budete v tom, mohli byste taky dětem v tomto kritickém období (o kterém pochopitelně všichni víte, protože rozhlásit to mezi rodiči je jedna z prvních věcí, které se ve školách řeší) ty hlavy občas zkontrolovat, než je ráno vyšlete do světa a problémům tak spíše předcházet, než je zhoršovat. Ony vši jsou sice zákeřné potvory, ale supermani to zase nejsou, a když jich má dítě už o první přestávce v hlavě několik regimentů, fakt není možné, aby tam ráno „nebyla ani jedna“, jak se nám mnohdy snažíte tvrdit. Nelžete, nebo si pořiďte lepší brýle, protože tenhle problém fakt není možné řešit ignorací a doufáním, že ono to „nějak dopadne“ (vši na vašich dětech samy nevymřou ani se dobrovolně nerozhodnou odstěhovat jinam). Zkrátka a dobře, musíme všichni táhnout za jeden provaz a ani pak nemáme vyhráno. Vši ve školských zařízeních byly, jsou a budou tak dlouho, dokud se je nepodaří definitivně vymýtit z naší populace a to je myslím hudba hodně vzdálené budoucnosti. Do té doby drbání zdar! A fakt se všichni snažme. Ten Don Quijote z názvu to přeci taky jen tak nevzdal…
ZDROJ INFORMACÍ: https://www.prozeny.cz/clanek/pohroma-zvana-vsi-ctyri-zarucene-zpusoby-jak-se-jich-zbavit-31546
