Článek
Dle aktuálních trendů MUSÍ budoucí prvňáček už u zápisu znát všechna písmena i číslice, zvládat základy slabikování i sčítání a odčítání do deseti, poznat, nakreslit či ještě lépe narýsovat všechny hlavní geometrické tvary, umět nejméně patnáct základních cviků (včetně kotrmelce, stojky a hvězdy), rozeznávat zvířata na úrovni třídění obratlovců, zapamatovat si naráz až dvacet písniček a básniček, poradit si bez jediného uzardění s recitací a prezentací před cizími lidmi… A jako bonus ještě spočítat z hlavy jaká je třetí odmocnina z pí, krátce analyzovat náhodně vybraný obraz od Picassa a odříkat z paměti japonskou hymnu. No dobře, ty poslední tři věci asi ne, ale to všechno předtím zaručeně ano, jinak ho do prvního ročníku vůbec nikde nepřijmou!
Nebo alespoň takto nějak hovoří poplašné zprávy šířící se po sítích každým rokem prakticky už od začátku ledna. Zprávy, které uvrhují rodiče předškoláků do stavů panických atak, hysterických záchvatů a hluboké katatonie a ve všech ostatních podněcují již tak značnou nenávist vůči českému školství. Ale jak je to doopravdy? Nu, i když pochopitelně netvrdím, že v této zemi neexistuje pár pomýlených školek (spíše ze soukromé, než státní sféry), které toto všechno své pětileté svěřence skutečně učí a současně i několik málo základních škol, které po dětech nastupujících povinnou školní docházku tyto znalosti reálně vyžadují, plošně je to asi tak pravdivé, jako zprávy o vysoké životní úrovni obyvatelstva v Severní Koreji.
Takže ne, milí rodiče, nemusíte se hroutit. Vaše děti nic takového umět nemusí. A víte proč? Protože vše důležité z výše vypsaného se mají (na)učit právě až v té první třídě. Proto ji budou konec konců deset měsíců denně navštěvovat. To je úleva, co? To je klídeček. To je pocit lehkosti, jako by vám někdo sejmul ze zad tunové závaží… No, ne tak hrrr! Neříkejte ještě hop ani nikam neskákejte, protože místo výše vyjmenovaných nesmyslů by měly vaše ratolesti umět spoustu a spoustu jiných věcí, které, troufám si říct, dost možná neumí a bez kterých pro ně bude nástup do školy peklem (a pro vás, pro jejich učitele i pro spolužáky také). Věcí, o kterých se jako rodič nikde nic kloudného nedočtete a je fuk, jestli hltáte rodičovské blogy plné „mimísků“ a „manžů“ nebo odborné knihy renomovaných autorů hemžící se často pro laiky zcela nesrozumitelnými „odbornými lékařskými pindy“.
Ale abych vás zas až příliš neděsila, nejde o nic přelomového, co by vytvářelo na vaše už tak dost vyjukané ratolesti další zbytečný tlak. Naopak, jedná se o věci, které jsou na rozdíl od dokonalých čtenářských, početních i všeobecných znalostí v jejich věku naprosto běžné, přiměřené a normální. Nebo by alespoň měly být, protože jim nejen zjednoduší život, ale hlavně jim otevřou dveře ke skutečnému vzdělávání a umožní jim tak hladce zvládnout to hlavní, co v první třídě zvládnout mají (vybudovat si pozitivní vztah ke škole a k získávání nových informací, který poté doživotně ovlivní jejich schopnost i ochotu se učit a studovat). Zjednodušeně řečeno, aby vaše děti mohly skutečně začít ve škole „nasávat“ vědomosti, musí se v ní nejdříve cítit dobře a umět v ní prakticky fungovat (např. se vám špatně učí písmena nebo číslice, když si neumíte sami ani vybalit učebnici, nebo včas informovat učitele, že potřebujete na wc). A proto jsem se rozhodla sepsat tento text, neboť věřím, že ve jménu pořekadla „chytrému napověz, hloupého kopni“ stačí většině rodičů jen naznačit a hned jim bude jasné, v čem jsou jejich ratolesti na školu už připravené a v čem je třeba je ještě kapánek „dopiplat“. Takže dost teorie, pojďme na konkrétní příklady z praxe:
DÍTĚ CHYSTAJÍCÍ SE DO PRVNÍ TŘÍDY BY MĚLO:
1) Ovládat alespoň základy lidské komunikace
Ač se to může zdát jako naprosto banální a zbytečný požadavek, realita je bohužel takové, že čím dál tím více dětí má v obyčejné komunikaci (čistě na bázi získávání a předávání informací) obrovské rezervy. A ne, opravdu tím nechci říct, že mě má takto malé dítě na první dobrou poslechnout a slepě plnit mé rozkazy, jako nějaký robot. Tak naivní, aby to po nich chtěla, jsem byla naposledy na peďáku. Jediné, co opravdu chci, je aby věděly, že na ně mluvím a rozuměly mým slovům. Nic víc. Ale bohužel… Pro mnohé z nich, jako by bylo soustředění se na lidskou řeč a vnímání a zapamatování jejího obsahu, španělskou vesnicí. A to doslova. Někdy si až říkám, jestli je vůbec čeština jejich mateřštinou, protože při snaze pochopit, co po nich chceme často vypadají jako cizinci, kterým nestačí jen naslouchat, ale kteří přitom musí z paměti zoufale lovit význam jednotlivých slovíček a frází.
A přitom připravit děti na školu po komunikační stránce je ta nejsnazší věc na světě. Stačí s nimi prostě jen doma normálně mluvit, čímž zajistíte, že dokáží: Za prvé) zpozornět, když je někdo osloví (k čemuž je pochopitelně nutné aby reagovaly na své jméno). Za druhé) otočit se k němu čelem a dívat se na něj, když mluví. Za třetí) snažit se během hovoru udržet pozornost, pochopit a zapamatovat si, co po nich dotyčný chce. A konečně za čtvrté) pokud cokoliv z výše řečeného neklapne, umět se ozvat s otázkou a ne pasivně čekat, že to nějak dopadne. Nic víc, nič míň. Příliš náročné pro šesti až sedmileté děti? Nemyslím si. Tohle přeci hravě zvládají už batolata. Nebo snad ne?
Nu, pravda je takové, že batolata by to hravě zvládla, ale tak nějak se to od nich v dnešní době nevyžaduje. A právě v tom je ten hlavní zádrhel vedoucí k problémům v této oblasti. Řada dnešních dětí totiž doma vůbec nic nemusí a ani nikdy nemusela a proto nejsou zvyklé naslouchat a plnit něčí pokyny. Jejich rodiče je prostě s nějakým požadavkem či prosbou oslovovali jen výjimečně a ani pak důsledně nepožadovali splnění svých pokynů. Místo toho to po opakované prosbě nakonec vzdali a v rámci úspory času a energie danou věc raději udělali/zajistili samy. Co si z toho jejich děti odnesly je jasné ("Když neslyší, nic nemusím“). Ve škole to ale takhle prostě nefunguje, protože maminka a tatínek, kteří přiskočí a udělají vše potřebné, se do aktovky zkrátka nevejdou.
2) Uměl zformulovat své myšlenky a požadavky do slov a jednoduchých vět
Tohle je takříkajíc druhá strana téže „komunikační“ mince. A ne, pochopitelně po dětech v první třídě nechci, aby mi recitovaly Shakespeara nebo skládaly dlouhá, květnatá souvětí. Úplně by mi stačil podnět a přísudek ve stylu „Potřebuju na WC“, „Jdu si pro něco do tašky“ nebo „Nerozumím tomu.“. To snad nechci tak moc, ne? A nějaké to koktání, ráčkování či šlapání na jazyk přitom vůbec nevadí. Na to už jsem si dávno zvykla. My učitelé holt musíme být tak trochu „netopýři“, abychom se co nejrychleji naučily rozumět i takovým dětem, které se nejspíš už narodily s přibaleným slovníkem.
Neřešitelný problém ovšem nastává, když náš svěřenec nemá z domova prakticky žádnou slovní zásobu ani praxi v hovoru, náhodně za sebe sype (spíš vyráží, kručí a heká) nesouvisející slabiky a zvuky a neumí, nebo spíš není zvyklý používat základní slovní druhy (např slovesa preferuje v infinitivech, nebo je zcela vynechává). Takové „Já záchod“ nebo „Můžu to na to…“ není nic neobvyklého a opět nejde o komunikaci s dětmi cizí národnosti. Jde o děti, které doma nejčastěji slýchají věty typu: „Teď ne, teď nemám čas, běž si hrát.“, což jejich schopnost a ochotu komunikovat zrovna dvakrát nepovzbudí. Místo toho v nich akorát podpoří frustraci z toho, že jim nikdo nerozumí. A to fakt nerozumí, protože uznejte sami, že problém popsaný jako „Ehm, paní učitelko, paní učitelko, já… ehm, to… támhle… a Pepa, uf… ehm… to, a šel a to… a to… a já… a on mě to.“ by neuměl zodpovědně vyřešit ani Jan Amos Komenský.
3) Zvládat základní sebeobslužné práce bez asistence dospělého
Tady mířím hlavně na oblékání a obouvání, ale není to samozřejmě zdaleka všechno. Ve škole je i řada dalších situací, které musí děti zvládat samy (občasná malá pomoc od učitelky je samozřejmostí, ale…). Například vybalit si učivo z tašky a znovu ho zabalit. Vybalit/zabalit penál a další pomůcky (k tomu je samozřejmě třeba, aby věděly kde v tašce co mají ne, že "maminka mi to tam někam dala"). Převléct se na tělocvik/do družiny. Nosit si sám tašku i všechny další pomůcky a odkládat/ukládat si je tam, kam je určeno. Postavit/posadit se tam, kam při různých aktivitách či hrách pedagog řekl (např. udělat kroužek, udělat dvojice apod). Umět se u oběda sám najíst a vyzvednout i odevzdat potřebné nádobí. A tak dále a tak dále. Že je to v tomto věku už naprosto normální a každé dítě to už dávno umí? No, umí. To máte pravdu. Drtivá většina to skutečně umí…
Ale víte co? Nedělá to. A proč to nedělá? Nu, protože opět čeká, že nebude muset, protože doma stačí zakřičet „Mamíííí“, nebo spustit muziku a je vymalováno. Takto vychovávané dítko pak snadno onemocní takzvanou „rodičovskou paralýzou“, což je pracovní název pro situace, kdy se v jeho dosahu objeví tatínek či maminka, načež děťátko okamžitě „ochrne“ a čeká. Dělá to ráno při příchodu do školy, dělá to odpoledne při vyzvednutí, dělá to doma… Prostě čeká a rodiče kmitají kolem něj, oblékají, obouvají, ukládají, sbírají, hledají, nosí… A ještě pak sebe i okolí přesvědčují, jak je jejich potomek na danou činnost ještě malý a jak mu je třeba pomáhat. A přitom stoprocentní léčbou „rodičovské paralýzy“ je okamžik, kdy za maminkou či tatínkem zapadnou dveře a po ruce už je jen paní učitelka, o které se od první chvíle ví, že je tu aby pomohla, nikoliv aby sloužila. A prásk! Stane se zázrak, paralýza je fuč a dítko všechno zvládá levou zadní. Neuvěřitelné, že?
4) Poznat si své věci, vážit si jich a umět se o ně alespoň trochu postarat
Tím „postarat“ samozřejmě není myšleno, že dítě nikdy nic neztratí, nebo nezapomene (je to dítě, proboha!), ale především to, že své věci denně netrousí po celé škole i přilehlém okolí a když něco postrádá je schopné si toho všimnout a začít tuto situaci řešit (tj. začít věc hledat a ne stát a řvát jak na lesy „mně se ztratilóóóó…“ libovolně doplňte cokoliv od pera až po levé oko). To už by prvňák zvládat měl a právě proto je třeba, aby si uměl bezpodmínečně poznat své věci (alespoň ty hlavní jako je taška, penál, desky, krabička na svačinu, lahev, sešity či oblečení). My učitelé si fakt nemůžeme pamatovat, že ta lahev se zelným dinosaurem je Pavlíčkova a čepice s modrou bambulí zase Petříkova. My můžeme maximálně podat pomocnou ruku při pátrací operaci, ale k tomu je třeba vědět co se hledá a kde zhruba to bylo viděno naposledy. A když už se to najde, musí to být majitelem identifikováno, a ne že se nám skříň se ztrátami a nálezy nonstop plní věcmi, které nejsou ničí (a do naší školy se asi vplížily úplně samy ve stylu Ethana Hunta z Mission: Impossible).
A přitom opět nejde o nic extrémně náročného. Naučit děti poznávat si své věci a mít k nim vztah je prosté, zvlášť když jsou na nich jejich oblíbené kreslené postavičky a motivy. Stačí je jen zbytečně nezahlcovat materiálními dary a nevychovávat je stylem: „ále, vždyť je to jen spotřební zboží, tak se holt koupí jiný“ (i kdyby to stokrát byla pravda). V praxi to obvykle znamená nekupovat jim okamžitě další exemplář toho, co vlastní vinou ztratily/zničily, protože pak není výjimkou, že žák jeden den ztratí značkový box na svačinu (cena několik stovek), druhý den stejně značkovou lahev (dalších několik stovek) a třetí den má obojí nové jen proto, aby to čtvrtý den mohl ztratit zase. A pak znovu a znovu… A rodič si pak z rodičovské schůzky nese takových lahví a boxů celou náruč, protože pochopitelně všechny ležely v již zmiňované skříni s nálezy, ale jeho potomek byl líný se tam podívat nebo si je nepoznal (a maminka či tatínek pak brečí, jak je to vybavení do školy drahé-no aby taky nebylo, když toho každá rodina kupuje jak pro celý děcák!).
Nu a to je tak asi vše. Nebo alespoň to hlavní, co by měly děti do první třídy znát, ale často neznají (a jejich rodiče o tom mnohdy nemají ani tušení, protože doma tohle nepotřebují). Tas tak moc toho není, ne? Jen čtyři naprosto základní, lidské věci… A ano, jistě se teď mnozí ptáte: „A proč to tedy ty děti nenaučí ten pátý rok v mateřské škole, když do ní musí povinně chodit?“. Věřte mi… Ptám se úplně stejně a to už řadu let. A řadu let na to nedostávám kloudnou odpověď a to nejen ze školek, kam chodí přímo naši budoucí žáci, ale ani z žádných jiných, se kterými mají vesměs dost podobnou zkušenost mí kolegové z dalších školských zařízení (samozřejmě ne všude, mnohé školky jsou výborné a produkují skvěle připravené budoucí žáky, což tu chci zdůraznit!).
Asi je toho na paní učitelky v mateřinkách prostě moc… Asi nezvládají děti učit to, co mají znát dávno z domova, protože je musí učit to, co by s nimi měly zvládnout ve školce (např. držet tužku, stříhat nůžkami, lepit nebo udělat uzel). A do toho ještě mnohé z nich musí své svěřence ještě v pěti letech přebalovat či jim alespoň výrazně pomáhat na WC, kompletně je oblékat a obouvat, utírat jim nudle u nosu a měřit teplotu (protože rodiče musí do práce a na stonání není kdy), obskakovat a obsluhovat je u stolu a přitom je nenutit do jídla (ale současně jim všechno naservírovat a o nic je neošidit) a do toho je kreativně a originálně zabavit a všestranně rozvíjet, ale k ničemu je nenutit ani netlačit, ničím je nestresovat, netrestat ale jen chválit a v žádném případě je nedávat po obědě odpočívat, ale brát je často ven, i když ne když tam je moc zima/teplo a… Tak dále a tak dále. No, taky to holky nemají lehké, když to tak po sobě čtu.
Ale tak od toho jsou tu přece rodiče, ne? Aby paním učitelkám tu výchovu dětí trochu ulehčili! Nebo… že by to bylo naopak? Teď jsem se v tom nějak ztratila. Poradíte?
ZDROJE:
