Článek
K sepsání tohoto článku mě inspiroval text o matkách samoživitelkách, který mimo jiné zmiňuje i fakt, že malé děti jsou na sebe často zlé z materiálních důvodů. Ale abych byla upřímná, šlo v tomto případě spíše už jen o onu pomyslnou „poslední kapku“, protože s tímto tématem se setkávám v diskusích i nejrůznějších článcích čím dál častěji a jako někoho se zkušenostmi z praxe mě to vždycky trochu zamrzí. Přesněji řečeno, nemyslím si, že je to až tak častý a palčivý problém, aby ho bylo třeba tolik zdůrazňovat a používat jako jeden z hlavních argumentů, proč si dneska prostě rodiče nemůžou dovolit na dětech v čemkoliv šetřit. Spíš mám občas pocit, že jde o jakousi mantru, kterou lidé velice často a rádi opakují, aniž by o ní hlouběji přemýšleli, nebo toto „papouškování“ stavěli na nějakém svém konkrétním zážitku. A je jedno, zda jde přímo o diskuse o matkách samoživitelkách, nebo o nějakém jiném finančním tématu, jako je např. celkové zdražování či přílišná zaměstnanost rodičů (kteří prostě nemůžou mít na své děti čas, protože je "potřebují uživit").
Aby to někdo nepochopil špatně, rozhodně nechci tvrdit, že se tyhle třenice kvůli neznačkovému oblečení, chybějícím drahým hračkám nebo zastaralé elektronice občas mezi dětmi neodehrávají (nebo snad, chraň bůh, zpochybňovat něčí trpké osobní zkušenosti s takovým druhem "šikany"). Jistěže se sem tam odehrávají, protože děti opravdu umějí být svým způsobem kruté a navzájem si hodně ubližovat kvůli maličkostem. Ale určitě to ve školách není na denním pořádku, ani to nepatří do top deseti nejřešenějších žákovských provinění. Nebo alespoň v mém okolí to tak akutní téma opravdu není, a třeba já osobně jsem se s tímhle v práci za celou svou kariéru prakticky nesetkala. A to se naší škole problémy šikany pochopitelně nevyhýbají (ostatně jako asi žádné škole na světě), nicméně důvodem k ní bývá spíše odlišné chování, fyzický vzhled, či uzavřenost obětí (a samozřejmě nevyrovnanost a vlastní vnitřní problémy a bolístky agresora, které hrají v podobném sociálně patologickém chování roli téměř vždy).
Kvůli tomu, že někdo nemá nejnovější iPhone nebo nenosí do školy mikinu od Adidas, jsem zásadní problémy mezi dětmi na prvním stupni zkrátka ještě nezaznamenala. Možná tak mezi páťáky tohle občas přijde na přetřes, ale i tak jde spíše o okrajové téma, které brzy vytlačí zájmy zcela jiné (ať už jde u holek o hodnocení kluků, nebo u kluků o hodnocení parkourových triků). A aby se o to zajímali prvňáčci? To fakt ne. Ti daleko víc řeší, jaký je na oné inkriminované mikině nažehlený obrázek, protože Batman je daleko víc cool než Spider-Man a Elsu už nosí jenom zpátečníci, protože teď frčí Locika. A všichni zmiňovaní se dají sehnat už za pár šlupek v nejbližší tržnici, takže pohoda. A pokud přeci jen k nějakým těm třenicím (které by mohly vzdáleně souviset s finanční situací rodiny) mezi dětmi dojde, jde např. o sběratelské kartičky s Pokémony, protože některé jsou levný „fůj, fejk“ a jiné dražší „jůůů, originálky“ (a další japonské a jiné zase zlaté a metalické a se živly a s energiemi a fakt se mě neptejte, jak se od sebe liší, protože nemám páru). Tomu se dá ale velmi snadno zabránit odvedením pozornosti a nakonec se to stejně stočí spíš k „hádce“ o to, který pokémon je silnější a víc „hustej“ a na to už jeho cenovka nemá nejmenší vliv.
Kde se tedy mezi lidmi bere ono přesvědčení, že pomalu od školky probíhá mezi dětmi skrytá třídní válka? Nu, ona to asi bude jejich vlastní trpká zkušenost, protože jako osoba vyrůstající v divokých devadesátkách a poté v období kolem přelomu tisíciletí, musím přiznat, že za mých dětských let tento problém „nemoderního a neznačkového aušusu“ mezi dětmi skutečně rezonoval. A mnohde už i od toho prvního stupně. Myslím si, že to bylo především proto, že ony pravé „značkové žně“ byly pro zdejší krajinu pořád ještě poměrně čerstvou novinkou, lidé si zvykali na svobodu a prakticky neomezenou nabídku zboží, profilovala se nová vyšší třída (díky ne tak úplně „čistým“ praktikám často z řad lidí, kteří svůj status bohužel jinak než přes zlato, značky a povyšování se nad ostatní projevovat neuměli) a tak dále a tak dále. Kdo zažil, ví, kdo nezažil, těžko uvěří. Každopádně tehdy se opravdu běžně stávalo, že bylo dítě už na základce vyřazeno z kolektivu právě kvůli nedostatečnému finančnímu zázemí. I já si takovým odstrkováním prošla, i když u nás nešlo ani tak o finance, jako spíš o konzervativnější rodinné zázemí (prostě se místo super mikiny s nápisem nosil podomácku pletený svetr od babičky, protože si s ním dala práci). Nicméně právě proto, že jsem díky tomu na podobné chování hodně citlivá a háklivá, můžu zodpovědně říct, že časy se markantně zlepšily a dnešní děti už nemusí prožívat to, co my kdysi.
Životní úroveň šla všeobecně nahoru, začalo se žít vkusněji, minimalističtěji a víc s rozumem a obecně se značkové a luxusní zboží stalo tak běžnou a rozšířenou záležitostí (a často i daleko širší a dostupnější komoditou), že už je vůči němu většina lidí tak trochu „slepá“ (nebo možná spíš imunní). Výsledkem je tak to, co jsem popsala výše. Malé děti už si prostě kamarády podle oblečení, elektroniky, nebo exkluzivity svačin, nevolí a je tudíž zbytečné dělat z komára velblouda a příliš se na tenhle aspekt jejich života upínat. Stačí je posílat do školy čisté a máte vyhráno. I když… ono ani to není vždy podmínkou, protože z vlastní zkušenosti vím, že malé děti příliš neřeší ani tohle. Možná tak holčičky koukají na to, jak hezky má kamarádka zapletené copánky a nažehlenou sukýnku, ale klukům trocha té špíny nebo odér potu náladu určitě nepokazí. Věřte mi, měla jsem už v práci pár dětí, které zrovna po fialkách nevoněly a jediný, kdo si kvůli tomu od nich sedal dál, jsem byla já, protože mám poměrně citlivý nos a nechtěla jsem, aby si něčeho všimly (protože to samozřejmě není jejich problém, ale problém jejich rodičů, s nimiž však málokdy bývá řeč). Ostatním dětem to bylo šumák.
Abych to nějak uzavřela, ze své zkušenosti bych rodičům, kteří jen slepě nepapouškují oblíbené internetové teze, ale skutečně mají pocit, že malé děti jsou dneska hrozně zlé, kruté a svévolně (a s chutí) ubližují ekonomicky slabším spolužákům, dala jednu dobrou radu… Zamyslete se nad tím, zda je to vážně pravda, a pokud přeci jen ano, tak jestli jim v tom právě vy dospěláci nejdete tak trochu příkladem. Ony totiž nadřazenost, arogance a snobské chování určitě nejsou něco, s čím by se naši nejmenší narodili, víte? Nemají to zapsáno v genech ani si to s sebou nenesou z minulých životů. Musí se tomu naučit, tak jako všemu a nejvíce se učí právě od svých rodičů, nebo dalších lidí, kteří je silně ovlivňují (a ano, vím, že to dneska můžou být i youtubeři a influenceři na sítích a často tomu tak i je, ale ani tady nejsou rodiče z obliga, protože by měli mít přehled a hlavně kontrolu a poslední slovo, co se zábavy jejich potomků na sítích týče). A je celkem fuk, zda tyhle špatné dětské vzory stojí na jedné, nebo na druhé straně barikády, protože naučit se dá jak pohrdání chudobou, tak nenávist k bohatství.
Jinými slovy, pokud maminka neřeší nic jiného než to, aby se na Facebook nafotila se všemi svými diamantovými šperky, které jí pořídil tatínek podnikatel, bude se nejspíše podobně chovat ve škole i její malá dcera. A pokud klučina v první třídě neslyší doma od nezaměstnaného tatínka nic jiného, než že za celý jeho zpackaný život můžou ti milionářští nenažranci z korporátů, taky ho to silně poznamená. A oba na tom budou ve výsledku stejně a budou nešťastní oni i všichni kolem, a to přeci nikdo nechceme. Pokud ale budou rodiče k této problematice přistupovat střízlivě a zodpovědně a budou svým dětem od malička vysvětlovat, že daleko víc záleží na tom, jaký člověk je a co umí, než co má na sobě, co vlastní a kolik to stálo, žádný problém ani nedostane šanci vzniknout. A to naopak chceme úplně všichni, tak na to myslete. Jo a díky všem za přečtení!
