Článek
Jak už jsem naznačila ve svém předchozím článku, aktuální hysterie kolem sebemenších fyzických trestů, může mít velmi neblahé následky v podobě nadužívání jiných, daleko horších a destruktivnějších „výchovných“ metod. A to je zlé. Ovšem nejhorší na celé věci je, že se o této skutečnosti nikde nemluví, neboť teď je v kurzu démonizovat jen a pouze tresty fyzické. A kdo to nedělá a snaží se přemýšlet v širším kontextu, není cool a dostává nálepku zpátečníka a krutého tyrana. A i když z celého srdce doufám, že brzy přijde den, kdy tenhle nesmyslný a vykonstruovaný hon na čarodějnice skončí a naše (prý velmi pokroková a humánní) společnost se začne konečně zajímat i o to, zda nejsou určité alternativy mírných fyzických trestů vlastně mnohem horší a bolestivější, obávám se, že už bude pozdě. A mnohé zbytečné škody již budou napáchány…
Škody, kterým bychom se mohli vyhnout, kdybychom přestali vidět svět tak extrémně a černobíle a přestali neustále dokola papouškovat nesmysly o tom, jak si dítě už po prvním plácnutí přes zadek, automaticky osvojuje násilí jako běžnou věc a v dospělosti pak vyroste v chladného, krutého člověka nebo rovnou agresora. A že je to do nebe volající hloupost, o tom opravdu odmítám diskutovat, protože světe div se, děti nejsou tak hloupé, primitivní a jednoduché, aby si pletly agresivitu a každodenní násilí s výjimečnou situací spočívající v předem ohlášeném a dostatečně vysvětleném trestu (a to nemluvím o batolatech, které si to ani nebudou pamatovat). Jinými slovy, pokud budou rodiče své dítě milovat a budou se za normálních okolností slušně a něžně chovat nejen k němu, ale i k sobě navzájem a celému svému okolí, opravdu si jejich potomek nezačne myslet, že násilí je normální jen proto, že jednou za uherský rok dostane jednu za ucho (zvlášť, když ho před tím několikrát varují).
Ale to se pochopitelně také nesmí nahlas říkat… No a právě proto píšu tento text, protože když už jsme tedy extrémní a demagogičtí v otázce fyzických trestů a šmahem je všechny zatracujeme, pojďme takoví být i dál a řekněme si na rovinu, čím budou tyto tresty nahrazeny a jak nedozírné následky na dětskou psychiku to může mít. Protože když už vidíme to nejhorší na fyzických trestech, pojďme se stejnou radikální a nesmířlivou optikou podívat i na ty ostatní „výchovné metody“. Nesmíme měřit dvojím metrem a přehánění a démonizace sebemenších rizik je dneska evidentně v módě. Takže asi takhle:
1) Ignorace, tichá domácnost a vyčlenění dítěte z rodinných aktivit
Jeden z nejběžnějších trestů, považovaný za „mírný a humánní“, který v dětech krutě ničí jak schopnost navazovat a udržovat funkční sociální vazby, tak důvěru a city k jejich nejbližším. Olupuje je o pocit bezpečí a rodinné sounáležitosti (který je bezpodmínečně nutný k jejich správnému vývoji) a nechává je osamělé, s pocitem méněcennosti a nezájmu ze strany jejich nejbližších. A aby toho nebylo málo, je také prakticky neúčinný, neboť děti potřebují zpětnou vazbu ihned a zvláště ty mladší nejsou schopné vnímat kauzalitu viny a trestu v případě, že trest neprobíhá jednorázově a co nejdříve po přestupku, ale táhne se x dalších hodin, nebo dokonce ještě déle. V takovém případě je již dětmi vnímán jen negativně (jako nespravedlnost a snaha rodiče dítě poškodit a ublížit mu) a jeho výchovný efekt je nulový, či spíše záporný.
A i kdybychom tohle všechno pominuli, každý z nás si asi dokáže představit tu hlubokou bolest, frustraci a pocit strachu a vyčlenění, které musí zachvátit každé malé dítě, když ho rodiče začnou náhle ignorovat, posílají ho od sebe pryč a odpírají mu to nejdůležitější… Svou lásku, blízkost, podporu a milující náruč. Jak bezvýznamný, nedostatečný, zrazený a všemi opuštěný si musí ten psychicky nehotový človíček, jehož sebevědomí strmě klesá kamsi k bodu mrazu, připadat, když mu jeho vlastní matka řekne, že ho teď nechce nějakou chvíli vidět a přestane na něj mluvit. A to se raději ani nezmiňuji o situaci, kdy má rodina dětí více a ostatních se trest netýká. To už je rovnou na definitivní rozvrat všech rodinných vztahů.
2) Domácí vězení a vytržení dítěte z jeho vlastního světa
Tento trest, opět vnímaný jako prakticky neškodný a k dětem ohleduplný, již dnes není příliš častý, nebo spíš takhle… U mladších dětí ho najdeme méně, než dřív (neboť ty tráví čas tak, jako tak doma, ve škole/ŠD či na různých kroužcích, které bývají ze zákazu obvykle vyjmuty, nebo alespoň ty, co se platí). A u starších dětí a puberťáků má výrazně jinou podobu, protože fyzický zákaz vycházení z domu nahrazuje odebrání mobilů a tabletů či jiné přerušení virtuálních vazeb s kamarády napříč sociálními sítěmi a internetem. Jeho dopady a negativa však zůstávají stejná, neboť jde především o neočekávané a náhlé zpřetrhání vazeb dítěte na jeho kamarády a vrstevníky. A pak samozřejmě také jeho násilné vytržení z každodenní rutiny, plné ovládnutí jeho volného času a narušení obvyklého režimu, který dětem dodává pocit bezpečí, jistoty a především samostatnosti a vlastní hodnoty.
Jinými slovy, konečně se cítíte jako „velká holka/velký kluk“, máte své kamarády, své koníčky, své každodenní plány… A prásk, přijde rodič a prakticky do očí vám řekne „Ne, ne, ne! Jsi můj majetek a já ti teď tohle všechno beru, protože ses nechoval tak, jak jsi podle mě měl“. A najednou nemáte nic a vše, na co jste se těšili a s čím jste počítali, je fuč. Jestli vás tohle neustálé narušování vaší intimní zóny podvědomě nepoznamená a nepřinutí žít neustále ve strachu a nejistotě (což vede akorát tak k neurózám a úzkostem), tak jste vážně hodně silná osobnost. Taková, jaká si ale zase při tomto výchovném postupu brzy přestane svých rodičů vážit, protože z nich neustále cítí jen podceňování a snahu o ovládání…
3) Odepření něčeho, co je pro dítě důležité a co mu dodává pocit bezpečí, lásky a štěstí a jeh následná deprivace
Mohlo by se zdát, že jde o totéž, jako v minulém bodě, ale zatímco tam se jednalo především o nucenou ztrátu lidí a svobody rozhodování a „pohybu“ (byť třeba virtuálního), tady jde „jen“ o materiální statky či zážitky. A ty uvozovky jsou na místě, protože jde také o asi úplně nejčastější trest s jakým se můžeme u dětí setkat (radu „jestli zlobí, tak mu zakažte mobil/televizi/výlet“ slyšel někdy v životě asi každý rodič a bohužel téměř každý se podle ní také zařídil v naivní víře, že „chvilka bez hraní her“ ho nezabije). No, nezabije… Ale ublíží. A čím častěji to budete praktikovat, tím bude vaše dítě žít ve větším stresu a nejistotě, vržené do světa, kde nic není předem dané a kde i to, co si vybojovalo, mu může být zase hodně rychle a nečekaně odebráno. A to jednou nedopadne dobře…
V nejlepším případě tak totiž vychováte hamouna, závisláka a zapřisáhlého materialistu, který bude mít na prvním místě svůj majetek a až pak všechno ostatní, protože „co kdyby mu to, co má rád a co ho činní šťastným, chtěl někdo zase sebrat“. V horším případě se tohle v jeho dospívání a pak i v dospělosti nebude vztahovat jen na věci, ale i na lidi a z vašeho dítěte tak vyroste žárlivec, manipulátor a bezskrupulózní uzurpátor, který co schvátí, to už nenavrátí (takže od něj každý bude s křikem utíkat při pouhém pomyšlení na peklo bližšího vztahu). Nejhorší scénář pak nebude čekat do dospělosti vašeho potomka, ale projeví se hned a to pocitem, že celý svět je proti němu, pořád mu něco bere a pořád mu akorát ubližuje (a ano, tím „celým světem“ budete myšleni v první řadě vy rodiče, což musí dost bolet dítě i vás). Kde lépe hledat původ onoho „syndromu věčné oběti“, kterým dnes trpí více a více lidí, jenž mají pocit, že chyba je vždy ve všech a všem kolem nich, ale u nich nikdy?
4) Přinucení dítěte k domácím pracím, bonusovému učení, brigádě či jiným nechtěným, neoblíbeným či neobvyklým aktivitám
Asi úplně nejhloupější forma trestu a „výchovy“, bohužel taktéž velmi rozšířená a mnohdy dokonce vnímána jako užitečná a vhodná, protože „alespoň se naučí pracovat a vážit si práce“. A ne, opravdu tím nechci říct, že je v nepořádku, aby děti od určitého věku měly nějaké své vlastní domácí povinnosti, nebo se doma učily či šly na brigádu. Vůbec ne. Mluvím o situaci, kdy jsou tyto aktivity vyžadovány navíc, nad rámce běžných povinností a to jako trest a pomsta za nějaký prohřešek. K čemu tohle vede a jak líné a neochotné dítě, pro kterého bude jakákoliv práce navíc utrpením a nespravedlností (a také symbolem útlaku a dnes tak oblíbeného „moderního otroctví“), tímto postupem vychováte, asi není třeba psát. Dokonale mu tím totiž znechutíte všechny domácí práce, zahrádku, opravy i učení… A kdo ví, co ještě, protože fantazii se bohužel ani zde meze nekladou a existují i případy, kdy rodiče nutí děti za trest hrát na klavír, pořád dokola uklízet dávno uklizený pokoj nebo si pročítat encyklopedie. Au!
A mohla bych samozřejmě pokračovat i s bodem pět a šest a možná i sedm, protože existují i další, méně obvyklé formy trestů a způsobů výchovy. A úplně všechny mají svá obrovská rizika a mohou při přehnaném, necitlivém a věkově nevhodném užívání dítě doživotně poznamenat. A nebo taky naučit věcem a způsobům myšlení, které pro něj jako rodiče určitě nechceme (o rozbití vztahů s námi a dalšími blízkými členy rodiny nemluvě)… Ale já myslím, že jako příklad to bohatě stačí. K čemu, ptáte se nejspíš? No přeci k tomu, co po přečtení tohoto článku napadlo jistě skoro každého z vás a co mi jistě mnozí z vás nyní chtějí výsměšně vmést do tváře v komentářích… Že jsem úplně mimo, že trapně přeháním, chovám se jako demagog a hystericky dramatizuju úplně běžné věci, které mohou (a na většinu dětí i budou!) mít i pozitivní dopad. Zvlášť když se s nimi zachází obezřetně a bere se v potaz rodičovská intuice, umírněnost a individuální potřeby jednotlivých dětí. Pak žádné riziko nehrozí a ani hrozit nemůže, protože takhle byly přece vychovávány generace a generace dětí před námi a všechna dítka to zvládla. A víte co vám na to já řeknu?
Ano, přesně tak. Haleluja! Doslova a do písmenka tohle jsem chtěla tímto textem od samého začátku říct! A teď si představte, že to fakt platí a jsou na to studie a hlavně roky a roky praktických zkušeností z minulosti. Na všechny tresty, které dokážete vymyslet ta umírněnost a chytrost při využívání platí a funguje (a když není děje se to, co se jsem výše popsala). Úplně na všechny… Ano, i na ty mírné fyzické. No a jsme tam! Střídmost a inteligentní přístup je ten klíč! Ne demagogie a přístup „fuj, fuj, násilí“. To můžeme totiž úplně stejně říct „fuj, fuj, ignorace“ nebo „fuj, fuj, deprivace“. A platí to vždy a plošně? Neplatí? No tak!
