Článek
Možná trochu prazvláštní název skrývá velmi jednoduchou hlavní myšlenku, spočívající v tom, že na to, abychom se „věnovali“ svým dětem, nepotřebujeme speciálně vyčleněný čas ani zvláštní, na ně cílenou aktivitu, jako jsou např. hry, kreativní činnosti nebo další dětské zábavy a kratochvíle. Naopak. Takové specifické chvilky by měly péči o dítě jen doplňovat, ozvláštňovat a zpestřovat. Těžiště společného času, které buduje láskyplný vztah a přispívá ke zdravému dětskému vývoji, by mělo ležet někde úplně jinde. Někde v každodenní rutině, kterou bychom měli zažívat jako rodina. Ne jako zvlášť děti a zvlášť rodiče. Dítě totiž není elektronická hračka typu Tamagotchi, na kterém je potřeba mačkat jen jedno určité tlačítko, aby bylo spokojené a jeho „rodič“ dostál povinnosti se o něj postarat. Dítě má těch „čudlíků“ nekonečně mnoho, a proto by mělo být při trávení společného času pro rodiče hlavně parťákem a někým, koho je možné (a žádoucí!) zapojit a přizvat k milionu dalších každodenních činností. A to jak z ranku domácích prací a „povinností“, tak z oblasti volnočasových aktivit.
Jinými slovy, vaše dítě s vámi klidně může vařit, uklízet, zahradničit, stavět, opravovat… Ale taky provozovat různé koníčky od kolektivních sportů, přes keramiku až po společné sledování TV. A všechno to ve výsledku bude čas, který mu věnujete a který s ním strávíte, i když u toho stihnete ještě mraky jiných věcí. Stačí jen chtít, mluvit s ním a do všeho ho doopravdy zapojit, ne ho při tom jen po očku hlídat. Jako zrovna nedávno, když tu byl článek od nějaké matky, která si stěžovala, že jí její malé batole překáží při vaření a ona mu při tom pořád musí vymýšlet nějaké hry a aktivity, aby se zabavilo. A já se ptám… Proč proboha? Není příprava jídla (pokud se vezme za správný konec a je dodržena bezpečnost), dostatečně zajímavou činností, která malé dítě při provozování s milující mámou totálně nadchne? Samozřejmě, že je! Jenže to by přístup mnoha rodičů k trávení času s vlastními dětmi nesměl vypadat tak, že „já teď musím uklízet, tak padej do svého pokoje, neruš a počkej, až tam přijdu a něco si spolu nakreslíme.“ A už vůbec ne „nejradši bych si teď lehnul, ale musím se ti věnovat, tak pojď, budeme si hodinku stavět z kostek a pak půjdeš zase k sobě a já budu mít rodičovské povinnosti splněné“.
Bohužel… Právě tak to v mnoha moderních rodinách chodí a lidem to přijde úplně normální, což jsem si dnes znovu uvědomila při čtení řady komentářů pod článkem, na který odkazuji (a který je mimochodem napsán velmi trefně, byť někdy dost „drsně“ a bez servítek). A proto píšu tento text. Protože mě ty komentáře fakt mrzí. Konkrétně ty, které tvrdí, že autor se plete, když píše, že dřívější generace rodičů se dětem věnovala daleko více než ta aktuální. Prý je to nesmysl, protože za „komančů“ (nebo samozřejmě i později, protože devadesátky a přelom století do té předešlé generace rodičů pochopitelně patří také) museli lidé taky do práce a někdy i daleko více, častěji a na delší doby než teď. A matky taky musely strkat děti do jeslí a babičku měl skoro každý už dávno v důchodu, takže se strkaly i k ní a blá, blá, blá… A všechno to je samozřejmě pravda, až na to… Že vůbec!
Ano, zmíněná generace rodičů rozhodně neměla na růžích ustláno a v mnohém měla svůj život daleko komplikovanější než my dnes. V tom mají komentující pravdu. Neexistovala spousta technických vychytávek ani pracovních možností, přesčasy se nehrotily a když pak odpoledne přišli rodiče strhaní domů, své děti tam často vůbec nenašli, protože ty lítaly někde venku s kamarády. Nic z toho nikdo normální nepopírá, natož aby snad tvrdil, že to bylo po všech stránkách lepší a bezchybné a že tehdy neexistovali jak rodiče pečliví a starostliví, tak lemry líné, kterým byly jejich děti šumák. V čem je však obrovský rozdíl, to je přístup společnosti, dětí i rodičů ke společně strávenému času, a především pak k jeho náplni a podobě. Jak už jsem naznačila v úvodu, vedle speciálních dětských aktivit typu hry, nebo společného výletu, tu tenkrát prostě byl i obyčejně strávený čas „vedle sebe“, ovšem s aktivním zapojením dítěte, jako plnohodnotného partnera a ne jen pasivního objektu, kolem kterého se v té dané chvíli točí celý svět. Děti byly zkrátka brány mnohem více jako součást rodiny a to v tom nejelementárnějším smyslu slova (pochopitelně od nějakého smysluplného věku-nemluvíme tu o kojencích).
Šlo prostě o dalšího člena, který byl často přítomnem všem klíčovým rozhodnutím a debatám (z nichž mnohé nám dnes úplně zbytečně přijdou pro děti nevhodné a traumatizující-např hovory o smrti, nebo finanční situaci rodiny) a který sice možná neměl neomezená práva a musel respektovat své rodiče stylem, o jakém si dnešní rozmazlená a nevychovaná dítka mohou nechat leda tak zdát v nočních můrách (například jim nesměl skákat do řeči, nebo ó bože, dokonce neměl právo s matkou hodiny diskutovat o tom, co si oblékne na procházku)… Ale na druhé straně byl vnímán jako někdo, kdo se podílí na chodu i vytváření domácnosti, pomáhá svým rodičům a dělá ve volném čase i jiné věci, než jen to, co chce, nebo co ho nějak záměrně rozvíjí (a ne, nechci slyšet nic o tom, že to ty děti nebavilo a dělalo to z nich otroky a levné pracovní síly-to je vždy o úhlu pohledu a hlavně o vztahu s rodiči a vzájemné komunikaci). Takové dítě prostě žilo po boku svých rodičů a nebylo jimi považováno za nějaký „nehotový polotovar“, který nic nechápe, nic nezvládne a není možné, žádoucí ani smysluplné po něm něco chtít a v něčem se na něj spolehnout. A mělo to na něj jedině pozitivní účinek, protože takové dítě, které není neustále všemi přesvědčováno, že je na něco „moc malé a neschopné“, si věci mnohem lépe zařazuje do kontextu, vyvíjí se snáz a rychleji, přirozeně si buduje sociální vazby, smysl pro zodpovědnost i emoční stabilitu, nepropadá nudě a celkově se cítí mnohem víc potřebné, zapojené, chtěné a milované (načež nemá zdaleka tolik komplexů, traumat a frustrací, jako mnohé dnešní děti).
A co je hlavní, bývá také mnohem méně odtržené od reality, než je tomu u řady dětí dnes (což může být zatraceně nebezpečné, protože takové malí „mimoni“ se nejčastěji stávají oběťmi šikany a zneužívání). Ty totiž často vůbec netuší, jak jejich rodina vlastně funguje. Jeden příklad za všechny: Skoro všichni mí vrstevníci už od malička věděli, jak se jmenují nejen jejich rodiče, ale i zbytek rodiny včetně tetiček a bratranců. A nejen to. Věděli kde většina z nich pracuje, jak se tam ráno dostává, co tam zhruba dělá, kdy má volno… Zkrátka a dobře, byly v obraze. Dnes tohle většina dětí netuší a ptát se jich, jak se jmenuje babička, kolik mají strýčků, nebo ve kterém městě pracuje tatínek, je zhola zbytečné. Nemají o tom ponětí a ani je to nezajímá, stejně jako netuší (a ani se nepídí) kde že to byli s rodiči o víkendu na výletě. A i když jim to pochopitelně nevyčítám, protože na vině jsou jejich rodiče, kteří jim doma nic neřeknou, o ničem se s nimi nebaví a nic jim nevysvětlí, pokaždé musím kroutit hlavou, když slyším maminky v šatně stěžovat si kolik času, peněz a energie je stojí vzít děcka v sobotu třeba do Aquaparku… A pak se ani neobtěžují s nimi o tom mluvit a vysvětlit jim, kam pojedou a co tam budou dělat. Prostě je naloží do auta, jedou, jsou tam a pak jedou domů, šoupnou je do jejich pokoje k tabletu a konec. Beze slova, bez povídání, bez zpětné vazby (což je pro dětský mozek v horizontu pár dní prakticky totéž, jako kdyby nikde nebyli).
Takoví rodiče se v očích vlastních dětí dobrovolně degradují jen na další „hračku“ s níž si děti „pohrají“ a pak ji zase bez jakéhokoliv přesahu odloží (respektive ona odloží je). Nic kromě hraní a zábavy s nimi nesdílejí, a zatímco děti kvůli tomu strádají, oni strádají taky a hroutí se z toho, kolik času jim musí věnovat. Vidíte ten paradox? Ani jedna skupina nemá pocit, že jsou její potřeby dostatečně uspokojeny a dokud moderní rodiče svůj čas striktně rozdělují na „čas pro dítě“ a „čas pro zbytek života“, ani uspokojeně nebudou. Proto si ostatně tolik z nich stěžuje, že trávit čas s dětmi je ubíjející, nudné a otravné. No jasně, že je, když dítě rovná se v jejich očích žvatlání, pitvoření, přetvářka, poslouchání „dětských nesmyslů“ a nudné podupávání panenkami, ježdění na skluzavce nebo dělaní brm, brm s autíčkem. To se jim pak nikdo nemůže divit, že při tom ztrácí pozornost, čučí do mobilu, nebo dělají všechno, aby se tomu vyhnuli. Nejčastější argument podporující toto tvrzení je ostatně to, co si přímo od nich přečteme skoro v každé diskuzi na toto téma: „Jsem z práce utahaný/á a po návratu domů už prostě nemá náladu jít si s dětmi stavět s lega, jezdit na kole nebo vybarvovat omalovánky“. Že to po dotyčném nikdo nechce (a nejméně pak jeho vlastní dítě), to už si ale takový rodič vymluvit pochopitelně nenechá.
Jako by ty časy, kdy jsem byla dítě já a kdy bylo normální, že když máma přišla z práce a šla vařit večeři, neposlala mě počkat do pokoje, ale brala si mě s sebou do kuchyně „na pokec a pomoc“, dávno pominuly. Jako by šlo o relikt minulosti, který je třeba vymýtit, stejně jako podobně strávené hodiny s mým tátou, který si se mnou možná nikdy nestavěl z lega (a nebyl tak podle moderních měřítek „aktivní otec“), ale zato mě bral krmit králíky, nebo okopávat zahrádku, a přitom se mnou blbnul a vyprávěl mi historky z vlastního dětství. A já se ptám… Proč? Proč tohle společné sdílení života moderní rodiče opustili? Vždyť to byly tak krásné a nezapomenutelné chvíle, které mi daly daleko víc, než kdyby mě naši každý víkend tahali po výletech, nebo mě místo společného úklidu zahrnuli tunami hraček a zavřeli do pokoje, než to máma odedře sama.
Pojďme je společně vrátit do životů našich dětí a vnoučat! Alespoň občas… Aby ta mrňata poznala, jaké to je být doopravdy součástí dění a mohla si užívat ten super pocit, kdy víte, že „čas strávený s vámi“ může být pro vaše rodiče klidně všechen čas na světě. Že s vámi počítají, že si vás váží… že vás prostě berou! A hlavně, že pro ně nejste jen další položkou na každodenním seznamu, kterou si musí odškrtnout, jako nákup, nebo návštěvu fitka. Že s vámi prostě CHTEJÍ BÝT… a tak JSOU! Kdykoliv, kdekoliv, při čemkoliv. Co vy na to, rodičové? Těch pár let dětství se to snad dá vydržet, ne? Nebojte, v pubertě už o to ti vaši špunti stát nebudou. Čestný skautský!
