Článek
Jak už naznačuje úvod článku, dnes jsem se rozhodla upozornit na skrytý problém některých moderních výchovných stylů vymýšlených a formovaných lidmi, kteří nemají ani tušení, co se odehrává v hlavách malých dětí. Vznikají tak totiž úplně zbytečné výchovné konstrukty a teorie, které mají s realitou pramálo společného. A že jich je opravdu dost a dost, protože nic nevystihuje aktuální situaci tak dobře, jako oblíbené tvrzení, že „každé dítě je jiné a je třeba ho jinak vychovávat“. Ne, že by to do jisté míry nebyla pravda (odborně se tomu říká "individuální přístup"), ale některá pravidla prostě platí vždy a nemělo by se na to zapomínat. Nemluvě o tom, že za takovouto líbivou tezi, která se snaží tvářit děsně „user-friendly“, se snadno schová prakticky jakýkoliv pseudovědecký přístup, který si někdo vycucá z prstu a někdo jiný ho pak dostatečně zpropaguje (ideálně na sociálních sítích, nebo v nějaké obskurní samizdatové rádoby odborně se tvářící literatuře-tu si dnes totiž může napsat a vydat prakticky kdokoliv, kdo má pár drobných nazbyt).
Avšak buďme konkrétnější a řekneme si na rovinu, co je tím největším kamenem úrazu znetvořujícím nastupující generaci dětí a činící z ní bandu sebestředných, nejistých, labilních a často i emočně zanedbaných osob, které nevědí co se sebou a neumí se nikam začlenit. (A ne, nepřeháním, protože přesně s takovými dětmi se dnes ve školkách a školách doslova roztrhl pytel). Ano, jak už napovídá název článku, řeč je o naprosté ignoraci faktu, že dítě není „malý dospělý“ a tím pádem není schopno vnímat sebe i okolní svět stejným způsobem, jako my dospěláci (a to rozhodně není myšleno jako degradace a podceňování dětských schopností, ani snaha dělat z nich hlupáky a primitivy-na to dnes kolem nás pobíhají jiní „experti“, kteří tvrdí nesmysly typu „do čtyř let nemá smysl dítě vychovávat“ nebo „na batole je zbytečné mluvit, stejně nám nerozumí, nedokáže se soustředit a nemůžeme od něj nic čekat").
Ve výsledku tak řada dnešních rodičů odmítá uznat a pochopit, že spousta z toho, co je pro ně nesmírně důležité a co denně formuje a utváří jejich pohled na život, je pro jejich potomky buď zcela abstraktní, nebo neprosto nepodstatné (a snažit se jim to za každou cenu dopřát, je úplně zbytečné až kontraproduktivní). Přičemž tou úplně nejdůležitějším a nejvíce provařenou „věcí“, kterou mnozí mylně považují za klíčovou, je SVOBODA. Ano, ta „svoboda“, která je pro nás dospělé tak důležitá, že si bez ní neumíme představit život a po které pořád voláme a bojujeme za ni. Ten krásný pocit, že se můžeme sami rozhodovat a dělat si (téměř) cokoliv, že nám nikdo nic nediktuje, v ničem nás nediskriminuje a že jsme to jen a jen my, kdo určuje naše limity. Přesně tahle dokonalá, skvělá a nádherná svoboda, kterou tak moc chceme dopřát i našim nejmenším, protože „my ji v jejich věku neměli“… Tak přesně ta je malým dětem ve skutečnosti úplně, ale úplně ukradená! Ale jako že fakt komplet.
Šokující? Možná. Nesmyslné, lživé a zpátečnické? Ani ne. Stačí otevřít učebnici psychologie, nalistovat kapitolu o vývoji a je to tam… Černé na bílém. Malé děti (myšleno tak ve věku od 2 do 8 let-tedy od batolete po druháka) nepotřebují ani nechtějí „být svobodné“, protože zkrátka nechápou a neumí ocenit, co to ta „svoboda“ vlastně je. Nesvedou si užít ten pocit volnosti a seberealizace, protože je to pro jejich nedovyvinutý mozek ještě příliš abstraktní a komplikované. A logicky tak ani nezažívají negativní pocity bezmocnosti, zlosti a frustrace, když tu absolutní svobodu nemají a někdo zkušenější, komu důvěřují a s kým se cítí v bezpečí, jim říká, co, jak a kdy mají dělat. Prostě to neumí. Není to v jejich silách a proto je naprosto v pořádku převzít jako rodič iniciativu a nastavit jim pevný režim (citlivě samozřejmě).
Děti totiž režim potřebují daleko více, než nějakou iluzi osobní svobody a když jim ho navíc nastavíme tak šikovně, že v případě konfliktu včas převede jejich pozornost někam jinam, nejpozději do několika minut zcela zapomenou, že měli původně jiný názor, než jaký mají teď. Naopak v případě, že na jejich názor dáme a ony jsou najednou nuceny se rozhodovat samy, veškerá jejich jistota bere hodně rychle za své a my máme před sebou nejisté, zmatené dítko, jehož mozek není schopen adekvátně zpracovat celou tu škálu možností, která se před ním najednou rozprostírá (natož aby domyslel veškeré jejich důsledky!). A taková situace děti logicky děsí a přináší jim jen stres a nepohodlí.
A já se ptám… Proč je tedy máme vystavovat takové zbytečné zátěži, která jim nepřinese vůbec nic pozitivního a které by v takto nízkém věku vůbec neměly čelit? Vždyť ani v přírodě to tak nechodí (nebo snad někdo někdy viděl třeba kotě, které si diktuje, kdy a jak se půjde učit lovit?), tak proč by mělo u lidí? Od toho mají přece rodiče, aby je tohohle nesmyslného tápání ve tmě ušetřili a stali se jejich průvodci, kteří jim ukážou, jak to na světě chodí a jasně jim řeknou co, kdy a jak mají dělat. Ne násilím, samozřejmě (opakuji, že tu nemluvíme o nějaké šikaně a týrání a přístupu "poslechni mě na slovo, jinak bude zle"), ale dostatečně důrazně a sebejistě, tak, aby si mohly oddechnout a říct, že „máma a táta to mají pevně v rukou a vědí co dělají, takže jsem s nimi v bezpečí“.
A jasně, už slyším ten hejt, který se teď na mě chystá a ten řev, že to není pravda! Že jsem hnusná diktátorka a že děti jsou stejně hodnotné bytosti jako dospělí, takže svobodu, diskuzi a prostor pro vlastní názor a seberealizaci pochopitelně potřebují! Vždyť přeci všichni víme, jak to bylo děsné, když jsme jako malí nic z toho neměli a když nás naši autoritářští rodiče drželi takříkajíc „u hu.y“, nic nám nedovolili a vychovávali nás stylem „uděláš to, protože jsem to řekl“. JENŽE v tom je právě ten zakopaný pes… Tahle představa hororového dětství bez možnosti zažívat svobodu, není skutečná, byť vám dnes spousta lidí bude přísahat, že ji zažila. Ve skutečnosti je to však jen jakýsi nereálný, uměle vytvořený konstrukt, který nikdo reálně neprožil. A jak že to můžu vědět tak jistě a mluvit za všechny? Snadno… Protože každý slušný psycholog vám potvrdí, že přesně tohle období si nikdo z nás do dospělosti detailně nepamatuje. Sice si to může myslet, ale ve skutečnosti jde jen o nepatrné útržky a nesouvislé zlomky vzpomínek dotvořených naší fantazií na základě toho, co si myslíme, že bychom si měli pamatovat (ty reálné, nezkreslené vzpomínky jsou tak hluboko v naší mysli, že se k nim umí dostat jen profesionál-a proto taky jedině ten řeší skutečné případy lidí, co byli vychovávány příliš autoritářsky a odnesli si z toho trauma).
Dětské myšlení je našemu aktuálnímu dospěláckému zkrátka natolik vzdálené, že už prakticky není možné se „vrátit zpět v čase“ a vcítit se do něj. To, co si reálně pamatujeme a co mylně považujeme za vzpomínky z našeho dětství, jsou ve skutečnosti vzpomínky z předpubertálního a poté pubertálního období (cca od čtvrté třídy ZŠ dál). A právě v tom tkví důvod, proč má tolik lidí pocit, že pro malé děti je svoboda důležitá… Protože v pubertě skutečně důležitá je! Ohromně důležitá! Vlastně je tak trochu klíčová a definuje celé tohle období konfliktů, hledání a vzdoru proti autoritám (nejčastěji rodičům). No a jelikož je toto období daleko blíže naší aktuální dospělosti, než dětství (a to jak časově, tak právě i způsobem myšlení), je vlastně cekem přirozené, že náš mozek vztáhne tyto vzpomínky pocházející z našeho dospívání i na předešlé období našeho života a přiměje nás mylně se domnívat, že takto jsme přemýšleli a vnímali svět už od plenek. Ale ne.
Než jsem se stali „puberťáky“, brali jsme přiměřené rodičovské vedení a organizování našeho života jako něco úplně normálního a bylo celkem fuk, zda nám říkali co máme jíst, co si oblékat, s čím si hrát nebo kdy kam jít. Dokud to dělali s láskou a s přihlédnutím k našim aktuálním potřebám a rozpoložení, bylo to naprosto OK a nikdo z nás nepotřeboval, aby s námi vedli sáhodlouhé dialogy na téma „jakou barvu trička si dnes vezmeš“ nebo "budeš papat ty špagety, co sis ráno poručil, nebo ti mám objednat pizzu"? Natož aby nás doslova na kolenou prosili abychom „už šli prosím z hřiště domů, protože se stmívá“ nebo „přestali kopat do nohou tu paní, co sedí naproti v tramvaji, protože ji to možná bolí“ (mimochodem tohle všechno dnes vidíme u dětí úplně běžně a běhá z toho častokrát mráz po zádech).
A jestli chce někdo z vás namítnout ono provařené „ale ty přeci taky chceš aby s tebou tví blízcí diskutovali a nanutili ti něco, co dělat nechceš“, prosím… NE! Přesně tyhle argumenty si nechte od cesty, protože jsou to právě ony, které dokazují, že mám pravdu a že spousta lidí dneska vůbec nerozlišuje mezi dítětem a dospělým (a naivně si myslí, že to tak dělá dobře a že je to znak jejich empatie, vyspělosti a tolerance). Neustále člověk někde čte hlášky typu „batole bys přes ruku plácla, ale dospělou osobu ne“ nebo "dítěti zeleninu nutíš, ale sama by sis v restauraci jídlo, co nemáš ráda neobjednala"… A jasně, neplácla a neobjednala… Jenže proto, že jsem dospělá a vnímám svět jinak. Ne nadřazeně, ne líp, ne chytřeji… ale JINAK!
A to je vlastně ve finále to úplně nejdůležitější, čím bych celý tento text ukončila… Tahle trapná a toxická snaha projektovat dospělácké myšlenky a pocity do malých dětí a stavět je na stejnou úroveň, to je to nejhorší, co můžeme ve výchově dopustit. Takhle to prostě nefunguje. Dítě není zmenšený model dospělého a není záhodno s ním tak zacházet. Tak na to, prosím, myslete a něco si o vývoji jeho mozku a myšlení nastudujte, když už na něj nutně potřebujete aplikovat moderní výchovné metody, které nejsou nikým a ničím prověřené (zatím ještě totiž nevyrostla ani jedna jediná generace, která by tak byla vychovávaná). A jde tím pádem vlastně o experimentování na dětech v přímém přenosu. A experimenty se občas nepovedou… Zvlášť, když je k nim přistupováno neodborně a bez špetky pokory a zkušeností. Což je dneska bohužel v módě.
ZDROJE:
https://www.idetskysluch.cz/panel-expertu/psycholog/etapy-psychickeho-vyvoje-ditete-od-narozeni-po-dospivani/
https://www.studium-psychologie.cz/vyvojova-psychologie/4-batole-predskolni-vek.html
https://sancedetem.cz/batoleci-obdobi-mezi-prvnimi-tretimi-narozeninami
