Článek
Všimla jsem si, že v poslední době se tématu přehnaně protektivního rodičovství věnuje zvýšená pozornost, a musím říct, že z toho mám jako pedagog vážně radost. Ve škole se s tímto jevem totiž setkáváme čím dál tím častěji a naše snahy vysvětlit takovým rodičům, že svému dítěti dělají medvědí službu, se bohužel málokdy setkávají s kladnou odezvou. Většinou jde o předzvěst nepříjemného konfliktu, ze kterého nejen, že nemá šanci vzejít žádný vítěz, ale největším poraženým je nakonec to nebohé dítko, které mnohdy vůbec netuší, že je kolem něj něco špatně. Natož aby se zabývalo tím, že ho jeho vlastní rodiče zbytečně olupují o šanci naučit se zodpovědnosti a samostatnosti ve věku, kdy ještě o nic zásadního ani nebezpečného nejde. Na to, že s ním doma nezacházeli zrovna příkladně, přijde takové dítě až mnohem později, jenže zatímco ze špatně zapleteného copu, nebo neodevzdaného úkolu se nestřílí, začínat za sebe a své činy přebírat odpovědnost až v pubertě (nebo nedej bože ještě později), to už může takové nebožáky hodně ekonomicky i citově bolet.
Utvrzovat společnost v tom, že jde skutečně o nepříjemný a nebezpečný společenský jev, který mnoha našim nejmenším do budoucna zbytečně zkomplikuje život, je proto určitě krok správným směrem a ráda bych tak hned na úvod poděkovala všem, kteří se snaží o jeho medializaci (např. tento článek, na který reaguju, je velice kvalitní a díky za něj). Na druhou stranu jsem ale cítila potřebu se k tématu také vyjádřit, protože ve většině článků a diskusí na toto téma mi chybí jedna podstatná věc, a to je právě zmínka o těch „helikoptérových rodičích s poškozenou vrtulí“. Co tím přesně myslím? Nu, téměř ze všech textů o této problematice vyplývá, že rodiče se přehnaně ochranitelsky chovají ke svým dětem proto, že je až příliš milují a chtějí pro ně to nejlepší. A ano, určitě tomu tak v mnoha případech je a troufám si říct, že právě rodičovská láska stála i u samotného zrodu tohoto „rodičovského zlozvyku“. JENŽE… časy se mění a mé osobní zkušenosti bohužel hovoří tak, že v poslední době se derou do popředí i jiné, takřka přesně opačné, důvody.
Ale abychom nebyli zase až moc kritičtí, tak ne, nemyslím si, že by hnacím motorem mnoha helikoptérových rodičů byla přímo nenávist k vlastním dětem. To by bylo vážně přes čáru. Ale určitá dávka nezájmu a touhy „mít péči o ně co nejrychleji a nejsnadněji z krku“ tu roli prostě hraje. A pak taky samozřejmě uspěchanost dnešní doby, pohodlnost a egocentrismus některých rodičů, kteří prostě nejsou ochotni nadsadit potřeby svých dětí, nad ty vlastní. Že je to nesmysl, protože helikoptérová výchova je přeci mnohem náročnější, než jakákoliv jiná? No… Je i není. Po čistě technické stránce je určitě složitější dělat za dítě úplně všechno, včetně rozhodování či školních a mimoškolních povinností, ale když se podíváme trochu pod povrch věcí, zjistíme, že v konečném výsledku je to přeci jen v mnohém pohodlnější. Příkladů kolem sebe můžeme najít mnoho, přičemž na některých je to vidět víc, na jiných míň.
Učit děti se o sebe a své věci starat? Ale ne, na to není čas!
Sebeobsluha patří bez debat do té první kategorie, protože tady je na první pohled zřejmé, že ačkoliv maminky se mnohdy pořádně zapotí, než po svých miláčcích všechno uklidí, oblečou je, učešou, umyjí, vyčistí jim zuby, nakrmí je, a ještě je všude dovezou autem a všechna zavazadla jim donesou až na místo, učit je, aby to zvládaly samy, je pro mnohé z nich daleko větší práce. A taky nevděčnější, psychicky zatěžující, a především časově náročná, což nemůžou potřebovat, protože jejich čas je drahý. Však kromě péče o děti musí každý týden stihnout ještě kávu se známými (aby se dostaly mezi lidi), víno s kamarádkami (aby se uvolnily), fitko a posilovnu (aby si zlepšily kondici a zformovaly poporodní postavu), kosmetiku, kadeřnici a manikérku (aby se líbily partnerovi a cítily žensky), wellness (aby si odpočinuly), koníčky (aby se realizovaly), vzdělávací a rozšiřující kurzy (aby nevypadly z pracovního tempa), romantické večeře a pobyty (aby utužovaly vztah) a ještě asi tak milion dalších věcí, na které nemá čas ani většina bezdětných, ale pro moderní matky jsou prakticky povinností, protože „s dítětem přeci život nekončí“. A to ani nezmiňuju sociální sítě, na kterých musí ve zbylém čase viset, takže fakt nemůžou riskovat, že se jim dítě při jídla zmaže a při uklízení pokoje to odflákne, protože „jaké ošklivé fotky od rodinného krbu by to pak musely házet na instáč“.
Kroužky podle tebe? Ani omylem, nehodí se mi do rozvrhu!
Trochu hůře je tento problém vidět u školních, a především mimoškolních aktivit, které má helikoptérový rodič u svých dětí taktéž pod palcem. Vozit je na několik kroužků týdně a pečlivě dohlížet na jejich školní povinnosti je přeci nesmírně náročné, řekne si možná někdo. Je! Ale nechat ty volnočasové aktivity svobodně volit dítě, které daleko více upřednostňuje svoje zájmy a své kamarády, než dokonale sehraný harmonogram vyvěšený na ledničce? To je pro mnohé prostě „opruz“. Vždyť ta nerozumná ratolest by nejraději chodila na kurz plavání, který končí přesně v době, kdy se rodiče chtějí „cournout po nákupech“ a ten aerobik v pátek od jedné je taky nesmyl. Vždyť v té době ještě může být v družině, kde ho pohlídají až do půl páté, tak proč by mělo trčet doma a blokovat rodičům společenský život? A pokud jde o čistě školní aktivity… Nu, i ty budou rychleji z krku, když na ně rodič dohlédne stylem „Neumíš do domácího úkolu násobilku? Tak mi to puč a nezacláněj, ať už můžeme jít ven“.
Na mé dítě se nikdo ani křivě nepodívá, nebo…
Poslední a dost možná i nejproblematičtější stránka celé téhle pokřivené helikoptérové výchovy spočívá v tom, že takto postižení rodiče nesnesou, když má jejich dítě jakýkoliv problém, nebo není v něčem tak úspěšné, jak by si představovali. Opětovně to však není proto, že by jejich city k němu byly tak vyšponované, že je takřka fyzicky bolí, když jejich potomek kvůli něčemu strádá. Ne, spíš jde čistě o jejich svědomí, které jim prostě nedovolí, aby tomu „utrpení“ (za nímž se často skrývá naprosto banální problém, na který by samo dítě do minuty zapomnělo) jen přihlíželi. Oni totiž ve většině případů moc dobře vědí, že svému dítěti nedávají tolik, kolik by mohli (a je jedno, zda mluvíme o čase, zájmu, lásce, nebo prostě jen pozornosti). V žádném případě ale nechtějí, aby z toho byli kýmkoliv podezíráni či obviňováni, protože to by byla společenská sebevražda a jasný důkaz, že jako rodiče selhávají.
Navenek se tak často snaží tvářit jako ti nejcitlivější, nejstatečnější a nejvíce ochranitelští rodiče, s jakými se můžete setkat. Rodiče, kteří nesnesou žádnou negativní kritiku ani jakýkoliv, byť jen pomyslný, ústupek, který by jejich dítě muselo udělat. Nepovedl se mu test? Může za to učitel! Má problémy v kolektivu? Určitě je špatné klima školy! Nedostalo se na vysněnou střední? Testy byly moc těžké! Zkrátka a dobře, tihle rodiče si všechno berou osobně, neustále mají potřebu vše hrotit, hledat chybu kdekoliv, jen ne u sebe (a svých dětí) a v případě konfliktu se spolužáky či pedagogy věří svému potomkovi i naprosté nesmysly a lži, které si pochopitelně vymýšlí každé dítě, když má nějak ospravedlnit svá selhání (nepřeháním, už jsem řešila třeba i případ matky, která své dceři věřila, že jí nejdou diktáty proto, že paní učitelka diktuje vždy jen první písmeno slova a zbytek si musí žáci domyslet).
Problém je, že samy děti (zvláště ty starší), které jsou obětí takového chování rodičů, to rozhodně nevnímají pozitivně. Byla jsem opakovaně svědkem toho, jak se za své rodiče stydí, nebo jim schválně lžou a vymýšlí si, jen aby „maminka zase neudělala scénu“. A to není zrovna základ pro doživotní fungující vztahy, které by si měli rodiče a děti budovat už odmalička. Totálně v něm totiž chybí spolehlivost a důvěra (o pocitu bezpodmínečného přijetí a bezpečí, nemluvě). A to už se nikdy nenapraví, nebo jen velmi obtížně, proto je konec konců v poslední době tolik nefunkčních rodin a dospívajících lidí, kteří se už nemůžou dočkat, až jim bude osmnáct, protože nejpozději pět minut po narozeninách mají v plánu z domova zmizet a ukázat se v něm maximálně tak jednou v roce na Vánoce. A bude to jen horší, protože nyní dospívá teprve první vlna těchto „helikoptérových dětí“.
Abych svůj text nějak uzavřela, tak to hlavní, co jsem jím chtěla říct, je to, že ne vždy je přehnaná starostlivost známkou bezmezné a nekritické lásky a je třeba k ní takto přistupovat a nebýt zbytečně až moc „citlivý“. Někdy je tomu přesně naopak, stejně jako když se dva „zamilovaní“ lidé navzájem zahrnují hodnotnými dary a předhánějí v důkazech lásky a něžných osloveních, a přitom už „čumáček“ a „kočička“ dávno randí i někde jinde. S dětmi je to stejné a bylo by fajn o tomto fenoménu mluvit, protože mnozí rodiče si ani neuvědomují, že do zmiňované kategorie „porouchaných helikoptérových rodičů“ patří. Tlak na to, aby byly dnešní rodiny navenek dokonalé a působily harmonicky (i když uvnitř to moc neklape), je obrovský a těžko se mu vzdoruje (chce to silnou osobnost a hodně velkou dávku asertivity). A přesvědčení, že pokud svému dítěti dám cokoliv, co si bude přát a budu mu svědomitě umetat cestičku, získám titul „matka/otec roku“, to je zase až příliš rozšířené a zpopularizované (vždyť kolik jen existuje e-shopů s nabídkou „merche“ s nápisem „nejlepší máma/táta“). A přitom na tom, zda své dítě chováme ve zlaté kleci, nebo ho občas necháme volně proletět a přiměřeně si natlouct zobáček, závisí to, zde z něj v budoucnu vyroste silná, sebevědomá labuť, nebo jestli zůstane až do smrti ošklivým, nesamostatným káčátkem.
