Článek
V mém předešlém článku jsem se zabývala myšlenkou, jak moc je pro správný vývoj našich ratolestí důležité, aby se včas naučily druhým naslouchat a jak složitý život mají děti, u kterých rodiče rozvoj této dovednosti zanedbali (nemluvě o tom, jak komplikované soužití s nimi máme pak my ostatní). Úplně stejně důležité je však i to, aby děti dokázaly samy kvalitně mluvit, což je téma, kterým bych se ráda zabývala nyní. A když píšu, že by měly umět „mluvit“, myslím tím doopravdy mluvit. Nejen správně vyslovovat jednotlivá slova, ačkoliv i na to je samozřejmě třeba dbát, abychom zbytečně nepřetěžovali už tak přeplněné logopedické poradny. Jak už jsem ale naznačovala minule, neadekvátní technika řeči je sice většinou to první, čeho si u dětí všimneme (protože takové koktání, nebo ráčkování se zkrátka dost špatně ignoruje), ale zdaleka není tím nejdůležitějším zádrhelem, na který bychom se při posuzování dětské mluvy měli zaměřit. Tím by měl být spíše obsah sdělení a to, jak přesně a srozumitelně děti dokáží formulovat své myšlenky a pocity. A právě tato dovednost u nich v poslední době dost hapruje…
Prosím už chvíli mlčte… vlastně ne, beru to zpátky!
Abych vše ilustrovala na příkladu, tak ještě před pár lety jsem z práce chodila s hlavou jak pátrací balon, protože všechny děti mi chtěly ve volných chvílích vyprávět o tom, co dělala jejich kočka, co se naučil jejich pes, co provedli jejich sourozenci, kde byly s rodinou na výletě, kdy zase pojedou k babičce, jak moc to bolelo, když jim vypadl zub a tak dále a tak dále… Myslím, že každý, kdo pracuje na prvním stupni, tohle z minulosti moc dobře zná a ani já nebývala této smršti informací ušetřena. Spíš jsem ji tak nějak sama chodila naproti, protože jsem chtěla, aby se se mnou děti cítily dobře a měly ke mně důvěru. A tak jsem poslouchala a poslouchala a po konci služby jsem byla často tak vyřízená, že bych za chvilku ticha snad byla schopná i vraždit. Bylo to děsné, náročné a na mašli… Ale stýská se mi po těch časech!
Dneska už mi totiž děti buď nevypráví nic, nebo se o to bohužel stále snaží, ale, jak by řekla moje babička „mektají jako koza před smrtí“. Neumí formulovat své myšlenky, nezvládají líčit události souvisle, zadrhávají v řeči, opakují jednu větu pořád dokola, nenacházejí správná slova… No, zkrátka a dobře, abych byla upřímná, v dobré polovině případů vůbec nevím, co se mi snaží sdělit. Najíždím proto na mód „chápavě se usmívej, přikyvuju, tvař se zaujatě a sem tam vydechni něco jako „no páni“, „tak to jsi měl dobrý/špatný“, „to jsi šikula/to je mi tě líto“. Většinou to díky bohu stačí, takže můj vztah s dětmi to nijak negativně neovlivňuje, ale je to docela utrpení. A to ani ne tak kvůli mně, ale hlavně proto, že je mi jich líto, když vidím jak se strašně namáhají, a přitom to z nich leze jak z chlupaté deky. Samozřejmě se jim snažím pomoct, poradit a navést je na správnou cestu (a občas to skutečně zabírá), ale současně vím, že kdokoliv s menší trpělivostí (nebo prostě kdokoliv, kdo na ně nemá tolik času a prakticky není náplní jeho práce je poslouchat) se s nimi takhle „babrat“ nebude. Prostě je přeruší, nebo přestane vnímat, a to jim na sebevědomí a chuti se v komunikaci zlepšovat opravdu nepřidá.
Opět se samozřejmě nabízí otázka, jak to, že dřív mohly děti celé hodiny líčit své zážitky, zatímco dneska ze sebe vypotí maximálně jednu větu (a to ještě jen ty "komunikativnější"). Světe div se, i tentokrát je to „výchovou“, protože dneska abys rodinu, ve které si spolu rodiče a děti doopravdy povídají, hledal lupou! Většina rodin totiž používá řeč jen k řešení problémů a tím nemyslím zrovna hádky a konflikty, ale spíš čistě praktické věci jako: „Večeře je na stole“, „Už je čas jít spát“, „Zítra tě ze školy vyzvedne babička“, „O víkendu pojedeme na nákup.“ Však to stačí, pomyslí si možná někteří z vás, ale ruku na srdce, není to trochu málo? Neměli by rodiče usilovat o víc? Vždyť zrovna naše řeč je tak krásná a bohatá, tak proč ji v dětských očích degradovat na pouhý prostředek k předávání základních informací?
Byli jsme fakt užvaněná rodina. Díky za to!
Když jsem byla dítě já, mí rodiče i prarodiče se mnou mluvili prakticky neustále a úplně o všem (ano, i o blbostech, protože to k dětství prostě patří). Bylo běžné, že jsme se odpoledne při nějaké práci, sportu, nebo zábavě bavili o tom, co kdo ten den zažil v práci/ve škole, co se komu zdálo, co kdo viděl v televizi/slyšel v rádiu, jaké to bylo, když byli děda s babičkou děti, co dělají naši sousedé, kam bychom mohli jet na výlet a podobně. A když jsme museli někam jet a sedli do autobusu, vlaku nebo auta, to byl teprve cvrkot! Žádné čučení do mobilu (a ano, za mých dob už mobily byly, ale i kdyby ne, daly by se ve jménu „mlčení“ nahradit třeba knihou, nebo papírem a pastelkami)! Koukali jsme pěkně z okénka a mluvili o tom, co vidíme. A stejně tak když byla někde „nuda“, nezabíjeli jsme si každý po svém, ale hezky společně. U doktora, ve frontě u pokladny, na úřadě… Všude bylo přeci tolik nádherných témat, jen se rozhlédnout. Jistě, hluboká diskuze o tom, co se píše támhle na té nástěnce plné letáčků o léčbě hemeroidů byla možná pro mé rodiče noční můrou, ale zatnuli zuby a vydrželi to, protože věděli, že pro mou dětskou schopnost osvojit si lidskou řeč jako nástroj vhodný nejen k dorozumívání, ale i k zábavě, vyjadřování emocí či navazování vztahů, to je doslova malý zázrak!
Dnešní děti (díky bohu, ne všechny) tohle z domova neznají. Věřte mi, ptám se jich na to. A i když je těžké vypáčit z nich odpovědi, dávám si tu práci. A taky to vidím na vlastní oči, když si je rodiče vyzvedávají. Žádné hovory, žádné ptaní na to, jak bylo, žádné líčení jejich vlastního dne… Maximálně pár organizačních pokynů typu „Dělej, spěchám!“ „Nezapomeň bundu!“ „Rozluč se a jedeme.“ A to vše nejlépe ještě s mobilem u ucha, nebo alespoň otevřeným facebookem. Není pak divu, že děti už se s nimi ani bavit nepokoušejí. Chodí to tak celé jejich dětství, takže je to asi normální. A vrcholem pak je, když slavnostně přijdou po víkendu do školy s tím, že byly na výletě. No super, chtělo by se říct, jenže když se jich zeptám, jaké to bylo, málokdy jsou schopné mi k tomu něco říct. Co taky mají povídat, když jejich „výlet“ probíhá tak, že je rodiče posadí do auta, kde jim pustí pohádku, dovezou je někam do dětského světa/zoo-koutku/nákupního centra, tam je vypustí/odloží do dětského koutku a po nějaké době (a jedněch zakoupených hranolkách snědených dětmi v poklusu mezi atrakcemi) je zase sbalí, naloží do auta a odvezou domů. Za celý den si s nimi vymění maximálně tak deset, čistě organizačních, vět a, že si z toho jejich ratolest vlastně nic neodnáší, je ani nenapadne. Ještě ze sebe mají dobrý pocit, protože se ve svém volném čase tak pěkně „věnovali rodině“.
Ano, možná trochu přeháním a zobecňuju, ale v jádru jde opravdu o mé zkušenosti z praxe. Však si na ně taky dávám pozor, protože jedině když budu vědět, jak to doma děti mají, můžu s nimi alespoň trošku účinně pracovat na nápravě. Ne, že bych jim snad mohla ty hodiny a hodiny „tiché domácnosti“ a „mlčenlivých výletů“ ve škole vynahradit, to fakt nezvládnu, ale alespoň maličkou kompenzaci se do jejich programu snažím zahrnovat téměř denně. Existuje spousta her a kreativních činností, které jim v rozvoji mluvení pomáhají, ale bylo by samozřejmě lepší, kdyby už měly alespoň základy, aby vůbec bylo co rozvíjet. A ty jinak, než působením rodičů nezískají, protože pokud by někdo chtěl argumentovat tím, že když na ně nemluví jejich rodiče, mluví na ně přeci pohádky, videa a televizní pořady, které sledují v televizi či v mobilu už od kojeneckého věku, tak takhle to bohužel nefunguje. A řekne vám to každý dobrý psycholog, protože dětský mozek prostě funguje jinak než mozek dospělých lidí, a zatímco pro nás není rozdíl v tom, jestli vidíme a slyšíme někoho mluvit na obrazovce, nebo v reálu, pro děti je to nebe a dudy. Jedno je skutečné a dá se podle toho učit, druhé je jen „hezký hýbající se obrázek“.
Abych to pro dnešek uzavřela, chtěla bych tímto článkem přimět všechny rodiče k zamyšlení, zda se jich výše zmíněné řádky náhodu netýkají. Pokud ne, tak super! Pokud ale máte přeci jen malinkaté podezření, že vaše dítě možná na svůj věk nemluví tolik, jak by mělo (a věřte mi, až na hodně introvertní výjimky mají malé děti „žvanění“ a „ukecanost“ prostě v genech), zkuste pouvažovat nad tím, zda mu doma dáváte dost příležitosti ke zlepšení a skutečně si s ním povídáte. A pokud si pořád nejste jisti, zkuste takový malý test. Sedněte si se svým dítětem a zeptejte se ho na něco, co ho baví. Může to být cokoliv, od sbírání Pokémonů, přes zajímavosti o dinosaurech až po novinky ze světa animovaných pohádek, hlavně, že to vaše dítě miluje (protože o tom, co milujeme vždy mluvíme nejradši). Zaskočte ho co nejkonkrétnější otázkou, nebo naopak tou „nejpitomější“ otázkou - jako třeba „a proč má tenhle dinosaurus dlouhý krk a tenhle ne?“ a pak sledujte, jak se zachová. Pokud začne nadšeně brebentit, opravovat vás a nebude k utišení, jste v suchu. Pokud na vás zůstane v šoku zírat, protože by ho ani ve snu nenapadlo, že byste se ho mohli taky jednou na něco ptát, pak je na místě zpozornět…
Díky za přečtení i případné komentáře a zas někdy příště!
