Článek
Ano, vím, že název článku je poněkud (dosti) zavádějící a je třeba ho brát s jistým nadhledem a nadsázkou, neboť hyperaktivita a Diabetes mellitus se od sebe v mnohem více věcech liší, než kolik jich mají společných, ale jako příměr pro laiky to vlastně funguje až překvapivě dobře. Proč? Protože drtivá většina lidí už dneska ví, že cukrovka má dva typy, a i když jsou predispozice k oběma typům vrozené a nástup toho prvního pacient nijak neovlivní, ten druhý úzce souvisí s jeho nevhodným životním stylem. Že to ale z určitého úhlu pohledu velmi podobně funguje i u hyperaktivních dětí, o tom se raději příliš nemluví, protože „hyperaktivní dítě se takové už narodilo a basta“ a „a vůbec za to, jak se chová nemůže, natož aby byli na vině chudáci jeho rodiče“. Jenže tak snadné to bohužel není…
Ona totiž hyperaktivita nerovná se hned ADHD, a ne každé hyperaktivní dítě má okamžitě nezvratnou vrozenou poruchu, na kterou už je možné si jedině zvyknout a naučit se s ní žít, protože „léčit“ ji nelze. Zrovna to ADHD je totiž už konečná diagnóza, ale hyperaktivita je „jen“ symptom. Sice také s vrozenými predispozicemi (takže se může občas stát, že i při nejlepší vůli a snaze jeho následkům neunikneme), ale pořád jen symptom, který se dá poměrně úspěšně „léčit“ (ve smyslu tlumit a zmenšovat jeho dopad na život dítěte). Akorát je třeba začít včas a být sice trpělivý, ale také důsledný a někdy holt i trochu přísný. Je to vlastně stejné, jako když rodiče dítěte s predispozicemi k cukrovce druhého typu musí dávat o to větší pozor na jeho životní styl a pro jeho dobro mu „nedovolí“ tolik, jako dítěti zdravému. Akorát, že tady nejde o bonbony a válení na gauči, ale o celkovou výchovu, vhodně volené volnočasové aktivity i míru pozornosti, kterou je třeba takovým dětem věnovat. Jinými slovy, říct že „ono je prostě trochu divočejší, s tím nic nenadělám“ a pak ho nechat x hodin denně čučet do tabletu, protože jedině s ním v ruce je v klidu a nikde nelítá jak postřelené, je stejné zvěrstvo, jako říct „ono má prostě rádo sladkosti, tak mu je přece nebudu odpírat“ a naprat děcko z rodiny silných diabetiků cukrem.
Zatímco ale druhý zmíněný extrém je naší aktuální společností již nějakou dobu přísně odsuzován, ten první je často nejen tolerován, ale některými individui dokonce i chválen jako citlivý a empatický přístup k individuálním potřebám dítěte, z něhož chceme vychovat „osobnost“. A to je zatracen špatně. Takže ne, milí rodiče. To, že máte doma hyperaktivní dítko, neznamená, že ho necháte nonstop někde lítat, ječet, kramařit a létat od jedné aktivity ke druhé jak nudle v bandě. Sice je to přesně to, co hyperaktivní dítě chce dělat, ale to neznamená, že je to v pořádku a že mu tím, že ho v projevech jeho hyperaktivity necháváte „vymáchat“, nebo ho v nich dokonce podporujete, neškodíte. Naopak. Takové dítě je nutné od nejútlejšího věku vést k sebezklidňování, neustále a opakovaně mu připomínat, že je třeba své chování i zvukové projevy kontrolovat, a hlavně je nutné ho učit trpělivosti a soustředění. Jak? Jak jen to jde!
Jistě, není to vůbec snadné a je jen velmi nepravděpodobné, že se v těchto disciplínách někdy vyrovná dítěti „zdravému“, ale tohle přece není soutěž. A i když hyperaktivní dítko bude vždycky trochu hlučnější a „ztřeštěnější“ a asi nikdy nebude vynikat svou trpělivostí a schopností dlouze se na něco soustředit, pořád je to ta lepší varianta. Ta horší je totiž malý terorista, který si díky svému nesnesitelnému chování jen těžko hledá své místo ve společnosti a který je sám ze sebe nešťastný. A přesně takového ztraceného tvorečka ze svého dítka „vyrobíte“, když ho necháte růst jak dříví v lese protože „je prostě hyperaktivní, tak to všichni kolem musí tolerovat“. Nemusí a nebudou. A už vůbec ne, až takové dítě poroste a bude chtít třeba studovat, nebo poté budovat kariéru. Bohužel rodiče malých dětí málokdy myslí až takhle dopředu a je pro ně prostě pohodlnější nechat hyperaktivní batole ječet a pobíhat po domě, než mu zas a znova zdlouhavě ukazovat, že hrát si lze i relativně potichu a na jednom místě, třeba se stavebnicí nebo leporelem. Vzdát tyto pokusy o jeho „zklidnění“ (byť se nám může zdát, že jde o předem prohranou bitvu a sisyfovskou práci, která nikam nevede a nemá žádné výsledky), ale znamená totéž, jako dát obéznímu dítěti další tatranku místo jablka jen proto, že brečí. Neprospíváte mu, nejste k němu empatičtí ani individuálně neuspokojujete jeho potřeby. Fakt ne.
A to je samozřejmě pořád jen špička ledovce. Dalším velkým problémem, který nahrává hyperaktivitě na smeč, je celkové přehlcení a přesycenost dnešních malých dětí podněty (a to často v dobré víře, že jim tím „prospíváme“ nebo „dáváme to, co jsme my jako děti neměli“). Jako takhle… různorodé podněty jsou fajn a jsou ke zdravému vývoji dětí pochopitelně potřeba, ale co je moc, to už je příliš a dnešní doba je někdy už více, než jen „moc“. Je úplně normální, že malé dítě je dnes prakticky od narození „vychováváno“ svými matkami stylem „tady máš milion hraček z nichž většina svítí, hýbe se a vydává zvuky, do toho ti pustím televizi s pohádkami, rádio s písničkami, a ještě u toho budu na mobilu sjíždět TikTok se zapnutým zvukem“. Nezlobte se na mě, ale to je pro tu křehkou, maličkou bytůstku, a hlavně pro její čerstvě „vyrobený“ mozeček, který vše nasává jako houba, ale současně ještě není dostatečně vyvinutý, aby zvládl správně a účelně filtrovat vjemy, totální zabiják! V takovém prostředí snad ani není možné, aby se dřímající „gen“ hyperaktivity s řevem neprobudil a nezačal řádit!
Zvláště pak, když ve stejném stylu „výchova“ pokračuje i do batolecího a předškolního či mladšího školního věku. Dítě je zas a znova doslova bombardováno různorodými vjemy a podněty, zahrnováno tunami hraček, vláčeno od jednoho zájmového kroužku k dalšímu a jeho „volný čas“ prakticky neexistuje, protože je mu neustále organizován a plánován dospělými, aby „ho co nejvíc rozvíjel“. Jenže dítě není kytka! Není třeba ho neustále „rozvíjet“. Někdy je potřeba ho prostě jen nechat „být“. No a někdy zase ne… Protože s tím, jak na jedné straně prudce stoupá tlak na „všestranný rozvoj“, na druhé straně se naopak neustále strmě snižuje (až už téměř ztrácí) jakékoliv nároky na dětskou pozornost a soustředěnost. Stačí se podívat třeba na to, jak vypadají dnešní televizní pohádky pro malé děti a srovnat je s těmi, které jsme sledovali my. Všechno je mnohem časově kratší a dějově zkratkovitější a jednodušší (ve spoustě z těchto pořadů se dokonce vůbec, nebo skoro nemluví!). Dětská pozornost je tak neustále zašlapávána do země nebo alespoň tříštěna, rozptylována a tažena do tuctu směrů zároveň, a to aby s prominutím prase vydrželo!
A korunu tomu pochopitelně nasadí okamžik, kdy se v rukou dítka (které je už tak hyperaktivní a nezvladatelné, že z něj rodič šílí a nutně ho potřebuje něčím na chvíli "zabavit") objevuje k tomuhle všemu „bordelu“ ještě mobil nebo tablet. Ten ke stávající už tak dost hororové situaci totiž ještě přidá další nášup toxických novinek, protože není nic horšího než nechat hyperaktivní mozek přesycený reálnými vjemy, konzumovat ve velkém i ty „virtuální“ (v podobě mobilních her, krátkých videí a zábavnými aplikacemi plnými křiklavých barev, vlezlých melodií, ztřeštěného chaotického „pohybu“ a nekonečných reklam). Taková věc snad už u cukrovky ani nemá analogii… leda, že by se nějací rodiče s dítětem ohroženým diabetem rovnou přestěhovali do cukrárny! Přesto se to dnes a denně děje ve více a více rodinách, které mají hyperaktivní děti a žádná cílená kampaň se proti tomu nevede. Tak snad tenhle můj článek bude takovou „malou první vlaštovkou“.
Abych ho totiž na závěr nějak jednoduše shrnula do několika vět a obloukem se znovu vrátila k tomu „lehce“ nadsazenému titulku… Za to, že se vaše dítě narodí s predispozicemi k hyperaktivitě či cukrovce druhého typu, nikdo nemůže. A občas nemůže nikdo ani za to, že se u něj hyperaktivita či cukrovka rozvinou, nebo se ukážou jako součást většího problému. ALE ve spoustě případů se viník nalézt dá a není jim nikdo jiný než samo vaše dítko, respektive vy, jakožto ti, kdo za něj byli a jsou zodpovědní. Tak na to, prosím, myslete a neschovávejte se za diagnózu vašeho dítěte. Není samospásná a ve výsledku fakt není zas tak velký rozdíl, jestli dáte svému „ohroženému“ dvouleťákovi do ruky mobil nebo kus dortu. Obojím mu neprospějete.
ZDROJE:
https://sancedetem.cz/o-cem-se-mluvi/detska-hyperaktivita-se-da-lecit-i-bez-prasku
https://zapojmevsechny.cz/clanek/hyperaktivita-jako-projev-adhd
https://cpzp.cz/clanek/3997-0-Je-hyperaktivni-nebo-jen-zlobi.html
