Článek
Jelikož si myslím, že článků na téma úskalí výchovy a vzdělávání dnešních dětí jsem v poslední době napsala dost, rozhodla jsem se v tomto textu věnovat něčemu praktickému, co může dnešním rodinám usnadnit život. Nesmírně mě totiž těší, jak hojně jsou mé články čtené i komentované (povětšinou dokonce pozitivně!) a ráda bych proto tímto způsobem poděkovala svým čtenářům i vyslyšela přání některých z nich, kteří by se z mé praxe rádi dozvěděli něco konkrétnějšího, než jen obecné rady a doporučení.
Dnes se tedy podíváme na téma, které jsem již zmiňovala, (např. v tomto článku) a to, kterak mimo domov zabavit malé dítě jinak, lépe a účelněji, než pomocí elektronických „hraček“. Tedy ne, že bych proti tabletu, mobilu, iPadu, chytrým hodinkám, MP3 přehrávačům a dalším podobným vymoženostem něco měla, nebo snad dokonce chtěla s nostalgickou slzou v oku vzpomínat na časy, kdy „neexistovaly a taky se žilo“. Určitě mají své kouzlo i účel, ale stejně jako většina odborníků i já hlasuji pro to, aby byly u malých dětí využívány k ukrácení dlouhé chvíle jen tehdy, pokud je to opravdu nezbytně nutné, protože ani ta sebelepší vzdělávací aplikace pro ně není tak přínosná, jako osobní interakce s rodičem. Navíc je musíte všude nosit s sebou, dobíjet je, hlídat, ochraňovat… Prostě mají i svá negativa, nemluvě o tom, že naši nejmenší si na ně velice rychle zvykají a jen těžko se jim pak vysvětluje, proč někdy si s nimi hrát doslova musí a jindy jsou od jejich užívání naopak odrazováni.
Nejrůznější slovní, paměťové a pozorovací hry, které navrhuji jako možnou alternativu, jsou oproti tomu skvělým „žroutem“ času, výborným posilovačem vztahů, i milou a nenáročnou zábavou rozvíjející u dětí řadu dovedností. Kromě toho se jen tak nerozbijí ani neztratí, nemůže na nich vznikat závislost, a především jim nikdy nedojde baterka. Jsou zkrátka vždycky „po ruce“, což oceníme hlavně tehdy, kdy jsme s dětmi nuceni trčet na místech, která nejsou zrovna „child friendly“ (a rady, abychom je s sebou na taková místa „netahali“ jsou v praxi mnohdy nerealizovatelné). Mezi nejtypičtější zástupce takovýchto „pekelných dimenzí“ (vyvolávajících v mnoha rodičích noční můry), patří např. čekárny u lékařů, úřady, parkoviště, chodby a společné prostory nákupních středisek nebo nádraží a zastávky MHD (případně i samotné dopravní prostředky včetně osobních vozů). Tam všude je potřeba děti nejen zabavit, ale také udržet co možná nejvíce v klidu, což je značně nevděčná kombinace, protože „znuděný prcek rovná se recept na katastrofu“. Ani ty „dětské koutky“, které se dnes všude s velkou slávou staví, nám trn z paty nevytrhnou, protože mnohdy jde jen o navoněnou bídu, která působí asi tak „zábavně“, jako by ji zařizoval barvoslepý učitel katechismu (v lepším případě, v tom horším se v něm dítě přilepí k nemyté podlaze, nakazí několika infekčními chorobami nebo zraní o rozbité hračky). Ale dost bylo teoretizování, pojďme se podívat na konkrétní hry a aktivity, které bych rodičům doporučila:
Slovní fotbal: Začneme absolutní klasikou, kterou zná asi každý. Dá se hrát ve dvou i více lidech, přičemž první hráč „vykopne“ libovolné slovo a následující hráč má za úkol vymyslet slovo, které začíná na písmeno, na něž to předešlé končí. Složitější verze může pracovat i s celými slabikami, nebo včlenit i prvek „tajemna“ pro nejzkušenější hráče a to tím, že jedno slovo se vždy řekne normálně nahlas, ale další je pouze opsáno (Příklad: Bota- má to čtyři kola a volant -Okno- skáče to po stromech a má to rádo banány). Hrajeme na body, nebo jen tak.
Hádej, na co myslím: Další naprosto klasická hra, kdy jeden hráč myslí na nějaké slovo a druhý (ostatní) hádá, oč jde, přičemž pokládat se mohou jen otázky, na něž se dá odpovědět ano/ne. U nás je mezi dětmi nejpopulárnější hádání zvířátek či dopravních prostředků, ale vymyslet se dá cokoliv. Můžeme zvolit téma podle místa, kde jsme (např. věci co patří k lékařům), nebo ročního období či svátků typu Vánoce. Náročnější pro starší děti jsou pak např. slovní druhy, pojmy ze zeměpisu, postavy k knih/filmů apod. Opět je dobré bodovat.
Rozmazlené princátko: Méně běžná slovní hra, kdy jeden hráč je „Rozmazlené princátko“ a poroučí druhému, co zrovna chce dělat/jíst/vidět, ale vždy s nějakým písmenovým omezením. (Příklad: „Mám hlad, ale nelíbí se mi písmeno E“.) Druhý hráč musí jeho přání plnit (ve zmiňovaném případě mu nemůže naservírovat třeba Kuře, ale Hranolky už ano). Role se dají dle libosti prohazovat (případně pokud hrajeme ve dvou, můžou slova vymýšlet oba dva a na zadání od „Princátka“ se dohodnout). Stejně tak je možné měnit požadavky (Princátko může chtít pít, dostat dezert, jít na procházku, podívat se na film apod.). Tady doporučuji hrát na trestné body (v případě více hráčů, můžeme i vypadávat, ale to je spíše pro kolektiv).
Najdi něco…: Tato hra spočívá v hledání předmětů v našem okolí podle určitých kritérií a má nespočet variant. Na začátku se řekne zadání a poté hráči (2 a více) mohou začít na střídačku jmenovat. Fantazii se meze nekladou, takže můžeme hledat např. podle barev (najdi něco žlutého), podle počátečních písmen (najdi něco, co začíná na A), podle účelu (najdi něco, co lidé nosí na sobě), podle materiálu (najdi něco z plastu) a tak dále. Hledáme vždy tak dlouho, dokud už jeden z nás neví a opět počítáme body.
Počítání aut: Hra, kterou jsem milovala jako dítě a kterou je nutné hrát někde poblíž frekventovanější komunikace (na parkovišti, na zastávce, u okna…). Hráči se na začátku domluví, jakou barvu aut, kdo z nich má (případná další pravidla, jako jestli se počítají i motorky, nebo jestli bereme jen osobní vozy určitého typu-to je ideální pro malé milovníky vozidel, kteří bezpečně poznají forda od škodovky). Poté už stačí jen počítat, kolik jich projede. Hrajeme do určitého počtu, nebo na čas. Možná to zní nudně, ale já se do toho jako dítě dokázala tak zabrat, že se mi pak ani nechtělo jet domů. V případě, že nejsme nikde u silnice nebo sedíme v interiéru, dá se hra upravit i třeba na barvu oděvu u lidí.
V kabelce mám…: Hra na rozvíjení fantazie, na kterou potřebujeme jen běžné zavazadlo (batoh, kapsa). Pokud žádné nemáme, nebo už nám obsah dojde, můžeme využít i předměty, které vidíme kolem sebe. Hra spočívá v tom, že vytáhneme nějaký předmět z kabelky, např. lesk na rty a na střídačku se snažíme vymyslet, co jiného by to mohlo být a jak by se to dalo využít (na toto téma pak můžeme říct např. tři věty, nebo rovnou odvyprávět příběh). Řídit se přitom můžeme např. tvarem předmětu, barvou, vůní, místem, kde zrovna jsme… Zmiňovaný lesk by třeba mohl být mikrofon, nebo by to mohl být stetoskop, nebo křída z támhletoho papírnictví… Věřte mi, napsané to zní možná kapku divně, ale když hru správně uchopíme, děti se hrozně rády ponoří do světa své fantazie a vymyslí věci, co by vás vůbec nenapadly.
Reklamní agent: Tato hra na rozvíjení komunikace a slovní zásoby je vhodná spíše pro větší skupinu, ale dá se upravit i pro dvojici. Spočívá v tom, že jeden z vás je reklamním agentem a snaží se prodat některému z dalších hráčů nějaký nesmysl (např. vyhřívané prkénko na WC, černou žárovku, plavky s kožešinkou apod.-čím větší blbinu vymyslíte, tím lépe a děti jsou na to přímo experti). Oslovený zákazník má za úkol věc nekoupit, nesmí ale pouze říct, že ji nechce, musí to nějak zdůvodnit (stejně jako ten první musí zboží nějak vychválit). V případě, že hrajeme jen dva, jeden bude agent a druhý bude hrát za celý „bytový dům“, takže musí mít výmluv více. Pokud jedna, nebo druhá strana už neví co říct, prohrává a opět počítáme body a měníme role. Z vlastní zkušenosti vím, že děti tuhle hru milují a dokážou vymyslet nejrůznější finty, od nedoslýchavého dědečka, kterému nejde nic prodat až po mimozemšťana, který neumí jazyk, nebo tajného agenta, který je zrovna na misi a nemůže nic kupovat.
A to by myslím pro tentokrát stačilo, i když možností je samozřejmě daleko více. Na závěr bych chtěla dodat jen to, že jsem si velice dobře vědomá, že tady „neobjevuju Ameriku“ a že mnou navrhované aktivity jsou všeobecně známé a pro mnohé z vás dost možná dokonce zastaralé, nudné, neoriginální, veřejně dostupné na netu nebo přímo banální. Ano vím o tom a nikomu je proto nevnucuji. Naopak se předem omlouvám všem, kterým tento článek nic nového nepřinesl. Pokud to však alespoň pro některé z vás nebyla úplná ztráta času a našli jste v něm něco, co se vám třeba bude jednou ve frontě na poště, nebo při čekání na vlak hodit, jsem ráda. Děkuji za přečtení a přeji hodně „off-line“ zábavy vám i vašim dětem.
