Článek
Zhruba před dvěma týdny mne zaujal tento článek, pojednávající o katastrofálním nedostatku pedagogů, který začíná komplikovat život všem, jichž se školství nějak blíže týká (což je, troufám si říct, drtivá většina populace). A to nejen někde v okrajových oblastech naší krásné vlasti (kde mají podobné trable už pěknou řádku let), ale i v samém srdci ČR, který představuje hlavní město Praha a Středočeský kraj. A co hůř, už to není jen záležitost druhého stupně a středních škol marně shánějících kvalifikované lidi na pracovní pozic s tzv. „úzkým“ odborným zaměřením, na což jsme si z posledních dekád tak nějak zvykli (např. takový fyzikář, nebo kvalifikovaná jazykářka byli nedostatkovým zbožím už v době, kdy jsem gymnázium navštěvovala já, a to už je safra nějakej pátek).
Ne, dnes se školským zařízením akutně nedostává už i klasických prvostupňových pedagogů (o předškolním vzdělávání nemluvě), a to je, troufám si říct, ještě daleko větší průšvih. Nejen, že tito lidé musí být poměrně všestranně vzdělaní i zaměření a musí mít určitý specifický vztah k dětem a schopnost s nimi pracovat a rozvíjet je (což není samozřejmost a jen málokdy se to dá naučit někoho, kdo k tomu prostě nemá předpoklady). Ale jejich absenci není možné jen tak snadno vykompenzovat. Prvním stupněm totiž musí projít naprosto každé dítě, které se rozhodne absolvovat klasickou školní docházku a chybějící kantor, kterého si vedení školy prostě z prstu nevycucá (a ani nemůže jeho místo jen tak zrušit či zaplácnout někým z vytížených kolegů) může mnohým z nich tuto cestu setsakramentsky zkomplikovat.
Pedagogů se prostě v této zemi čím dál tím méně a tento trend bude i nadále přetrvávat, protože nově příchozí síly z pedagogických fakult nemají sebemenší šanci nahradit (natož převýšit) pracovníky odcházející do důchodu či jiných oblastí. A je super, že se tento problém konečně začíná veřejně řešit a označovat za akutní, ALE… jako člověka z praxe mne na zmiňovaném textu i mnoha podobných, mrzí jedna zásadní věc. A to je snaha autorů i mnoha rádoby „odborníků“ svalovat vinu za tuto situaci jen a pouze na finanční podhodnocení pedagogů. A podsouvat tak naší společnosti naprosto zcestný názor, že řešení je prosté, neboť učitelům jde jen o prachy a když jim přidáme, najednou je budeme moci přehazovat vidlemi. Hm… No, kéž by!
Jako ne, že by běžné učitelské pozice (což prosím vás nejsou např. pozice v soukromém sektoru, ve vedení, na univerzitách či na MŠMT, které akorát uměle navyšují průměrný učitelský plat ve všech veřejných debatách) byly adekvátně finančně ohodnoceny. Nejsou. Ale víte co? To nebyly nikdy, takže prezentovat nedostatek peněz jako zbrusu nový, aktuálně vzniklý problém odhánějící mladé talenty od pedagogiky, postrádá logiku. Napříč celou historií povinné školní docházky v naší zemi byly totiž nízké platy učitelů naprostou samozřejmostí a neměnnou konstantou, nad kterou se už ani nikdo nepozastavoval. A každého, kdo tomu nevěří, odkazuji na nekonečné množství historických dokumentů, matrik, školních kronik i beletrických svazků vztahujících se k zakládání a rozšiřování nejrůznějších vesnických i maloměstských škol v předminulém století. Myslím že chudobu a materiální strádání všech nebožáků, kteří se rozhodli stát učiteli (a kteří z tohoto důvodu mnohdy ani nemohli např. zakládat rodiny, protože by je prostě neuživili) líčí velmi barvitě…
A i když tím rozhodně neříkám, že to tak je správně, že si učitelé víc peněz nezaslouží a že výrazné změny na výplatní pásce by aktuální situaci vůbec nepomohly, nízké finanční ohodnocení pedagogické práce zkrátka není ten hlavní důvod, proč z této sféry odchází takové množství lidí, a tak málo jich do ní po studiu míří (a už vůbec není magickým řešením této šlamastyky). No jo, ale co je tedy ten důvod? Ptáte se nejspíš. Co se na poli pedagogiky v posledních letech tak moc změnilo, že to tak negativně ovlivňuje celý rezort? Nu… těch důvodů je samozřejmě mnoho, nicméně já bych nyní ze své pozice zainteresované osoby ráda vypíchla alespoň tři z nich:
1) Práce učitele… Tak nějak už dávno NENÍ jen prací učitele.
Učitelství (zvláště to předškolní a prvostupňové) vždy bylo poměrně specifickým druhem zaměstnání, které si lidé jako svou životní dráhu obvykle volili a volí z úplně jiných důvodů, než jsou ty, s nimiž se pravidelně setkáváme u jiných odvětví. Jinými slovy, pedagogem se (na rozdíl. např od manažera, překladatele nebo IT specialisty) nestanete proto, že máte rádi volnost a flexibilní pracovní dobu, proto, že chcete v práci cestovat a poznávat cizí země a kultury, nebo proto, že toužíte budovat kariéru, postupovat v hierarchii firmy vzhůru a vypracovat se na nějaký vysoký, dobře placený post. Stanete se jím (až na výjimky) proto, že máte rádi děti a vzdělávání jako takové, rádi s nimi trávíte čas, rozumíte jim a k práci s nimi vás motivuje především touha předávat vědomosti nové generaci. Nu, a právě tohle vše výše jmenované… už dneska jako pedagog téměř neděláte!
Přesněji řečeno, děláte, ale nemáte na to dostatek času ani energie, protože tahle klasická práce učitele, jež ještě nedávno pokrývala tak 90 % učitelského úvazku, dnes tvoří odhadem tak třetinu vaší pracovní náplně. Zbytek jsou naprosto cizí a nepříbuzné obory typu kancelářská práce s tabulkami a formuláři na úrovni celého o úvazku průměrné sekretářky (pozor, sem rozhodně nepočítám např. opravování sešitů nebo dělání příprav na vyučování, to je normální a do práce učitele to patří!), podílení se na úklidy či výdeji školního stravování (kvůli nedostatku financí na nepedagogické pracovníky) nebo práce s penězi třídních fondů á lá protřelá účetní. Tohle všechno (a mnoho dalšího) dneska musí pedagog zastat, a to se na mě nezlobte, ale to je prostě špatně! Já nikdy nechtěla být sekretářkou, uklízečkou, kuchařkou ani účetní! Kdybych chtěla, tak jsem! Já ale chtěla být učitelkou a opravdu mě mrzí a rozčiluje, že tuhle svou vysněnou práci nemůžu dělat pořádně a naplno, protože v pauzách místo odpočinku a příprav her, aktivit a pomůcek pro děti ťukám pitomosti do tabulek, nebo nalévám polévku za chybějící sílu v kuchyni. A ne, nejsem líná a pomůžu ráda… Ale sakra nesmí to být automaticky, nonstop a na úkor hlavní náplně mé práce! Nebo vy jste snad někdy slyšeli, že by pacienti museli v narkóze čekat, než si chirurg kvůli podstavu v nemocniční prádelně přemáchne operační mundůr, nebo o odročení soudního líčení, kvůli tomu, že státní zástupce zaskočil do bufetu namazat další várku chlebíčků? Asi ne, že…
2) Pravidlo číslo jedna moderního učitelství… Rodiče mají vždycky pravdu. Všichni. Naráz. A vy se s tím poperte, nebo utečte.
Povahu tohoto problému vám přiblížím skrze jeden takový můj malý sen (aby si někdo třeba nemyslel, že je tento bod myšlen tak, že rodiče nesmí mít žádné požadavky ani návrhy-tak to opravdu myšleno není, protože škola MÁ naopak vždy být o spolupráci mezi rodinou a školou.) Víte, sním o tom, jak jednou takhle sezvu do školy rodiče všech svých žáků (to je cca 40 osob), tiše se posadím někam do rohu třídy a nechám je, aby se mezi sebou sami, svobodně a bez mého zásahu dohodli na nějakém přijatelném kompromisu. Kompromisu, který by mi hezky přehledně sepsali a naprosto jasně, stručně a konkrétně mi v něm sdělili, jak mám přesně podle jejich požadavků dělat svou práci (např. jak mám k jejich dětem přistupovat, jak je oslovovat, co je učit, co naopak vynechat, jak je trestat/odměňovat, co jim mám v chování tolerovat a co už ne apod.).
Proč mám touhu něco takového udělat? Protože bych si ten následný „masakr“ začínající kdesi na úrovni ostré slovní rozepře a končící (doufám) těsně před prahem masové vraždy, vážně užila! A pak, až by se asi tak tři hodiny nic konstruktivního nedělo a žádný kompromis by nebyl v dohledu, bych to odpískala, postavila se doprostřed místnosti a s úsměvem bych všem přítomným (přeživším) řekla, zda už jim nyní konečně došlo, že i kdybych se rozkrájela, naklonovala a nechala se několikrát kousnout radioaktivním pavoukem, není a nikdy nebude v mých silách pracovat s dětmi přesně tak, jak si každý jeden z nich přeje a představuje. A že už by bylo vážně načase to ode mě přestat chtít a očekávat (natož si to vynucovat skrze výhrůžky, stížnosti a tvrzení „nám to doma funguje, tak jak těžké to může být?“).
Víc k tomuto bodu asi nemám co dodávat. Kdo chtěl pochopit, jistě pochopil. Snad jen tak pro jistotu, jde zkrátka o to, že moderní mladí rodiče (a mladí lidé obecně) neumí, nechtějí a nezvládají dělat a akceptovat kompromisy, a to ani tam, kde to bez nich prostě nejde. Natož pak aby znávali kompromisy, které jim navrhne někdo třetí (což jsem v tomto nevděčném případě já, jakožto jakýsi tlumočník představ a požadavků všech rodičů mých žáků a „mediátor“, který má přijít na to, jak je splnit všem naráz, a přitom pořád zůstat alespoň trochu profesionální a při smyslech). A to je při stále se zvyšujících počtech žáků ve třídě a jejich čím dál tím větší rozmanitosti a tlaku na individuální přístup fakt cesta do pekel…
3) Pedagogické fakulty by měly přestat být totálně na nic, protože bez kvalitní setby nemůžete očekávat úrodu!
Ano, tohle je bohužel problém, který se řeší už dlouho, ale rok od roku se zhoršuje. Pedagogické fakulty v této zemi nejen, že jsou totálně rozhárané a nekonzistentní (některou proleze doslova každý, z jiné kvalitního a zapáleného člověka vyhodí klidně v posledním ročníku jen proto, že u zkoušky čistě nezazpíval). Ale hlavně jde o školy, které ročně chrlí stovky úplně zbytečných absolventů, kteří se v oboru nikdy neuchytí (a mnohdy ani neukážou a rovnou jdou dělat něco jiného). A proč? Protože se na těchto školách učí totální pitomosti a téměř vůbec se nezohledňuje to hlavní, co je pro práci pedagoga potřeba-talent na práci s dětmi a schopnost je zaujmout a komunikovat s nimi, což by měly pedagogické fakulty od prváku vybrušovat, jako ten nejvzácnější diamant.
Jenže přesně to se v jejich učebnách neděje. Místo toho se tam učí zbytečnosti a biflují do hlav poučky a moudra, která v praxi nikdy nikomu k ničemu nebyla, nejsou a nebudou. A co hůř, mnohde to funguje dokonce jako jakési odkladiště těch, kteří se jinam nedostali, což společnost mylně vede k domnění, že „učitelem se může stát v téhle zemi každý“. No… na papíře možná, ale povím vám tajemství… to, že vystudujete peďák z vás učitele neudělá! Udělá to z vás člověka s papírem, který mu umožňuje jít tuhle práci zkusit… Na pár dní. Než s křikem utečete jinam, protože člověk, co se na peďáku jen schovává, stěží bude mít předpoklady k tomu, aby přežil v praxi, s níž se na škole takřka nesetká (což je samozřejmě další zásadní problém, o kterém ale snad ani nemá smysl psát, protože to, že peďáky skoro vůbec nepouští své studenty na praxi je stará známá věc).
Abych to tedy konečně nějak uzavřela (a omlouvám se za délku), nedostatek pedagogů v naší zemi je problém. A ještě to problém bude. A velký. Ale tím, že budeme neustále dokola omílat jen to, kolik učitelé berou, kolik budou brát a kolik by měli brát, ho nevyřešíme. A už vůbec ho nevyřešíme, když k tomu ještě budeme po očku pošilhávat po plošných úsporách, které by vláda mohla ve školství udělat, protože je mi líto, ale tady už se fakt moc ušetřit nedá. Takže dámy a pánové… Jestli chceme, aby cca za dvacet let měl naše děti kdo učit, musíme začít se změnami od základu, a hlavně je třeba co nejdříve přestat stávajícím pedagogům házet klacky pod nohy. O moc víc se nám jich tam už nevejde a nároky, které jsou na nás kladeny se pomalu, ale jistě stávají neúnosné…
Nechme je znovu učit a věnovat se dětem. Nechme je dýchat a řešme opravdu jen ty podstatné zádrhely, a ne každý křivý pohled. A hlavně… dejme jim kvalitní zázemí pro růst a zdokonalování sama sebe (a to nejen těm budoucím, ale i těm stávajícím, protože systém různých školení a kurzů pro učitele je v téhle zemi taky jeden velký bordel, na kterém si akorát chce každý nahrabat, ale se skutečně zajímavým a přínosným tématem přijde tak jeden z tisíce-ale o tom zas až někdy příště).
