Článek
K napsání tohoto článku mě inspiroval zajímavý komentář od uživatele O. Nováka, který se objevil pod mým předešlým textem a který, dle mého názoru, trefil hřebíček na hlavičku. Jedním z největších „dětských nedostatků“, s nimiž se my, pedagogové na prvním stupni, musíme denně potýkat a který dětem už od útlého věku zavírá dveře k navazování vztahů, získávání nových dovedností, smysluplnému trávení volného času a postupně i ke kvalitnímu vzdělání je skutečně jejich problém s komunikací. A to jak s její technickou stránkou v podobě výslovnosti, tak bohužel i s jejím průběhem, který se dá hezkým laickým slovem nazvat „naslouchání“.
A jelikož diskuzi o tom, že moderní děti neumí správně vyslovovat, mají malou slovní zásobu a celkově potřebují logopedickou péči daleko více, než generace jejich rodičů a prarodičů, byla v poslední době věnována velká mediální i odborná pozornost, ráda bych se v tomto článku zaměřila především na ten druhý problém. O tom se totiž skoro nemluví a přitom jde často o mnohem větší zádrhel, protože špatná výslovnost se dá časem (a poctivým cvičením) napravit a slovní zásoba se rozšiřuje po celý život, ale pokud se mladý mozek nenaučí včas zacházet s lidskou řečí tak, aby ji dovedl vnímat a ukládat si informace, které s její pomocí získá, už se to dohání jen těžko. Z takto „hendikepovaných“ dětí pak mnohdy rostou nekomunikativní, neúspěšní a izolovaní dospělí, kteří by strašně rádi zapadli do společnosti, ale nemůžou, protože jí nedokáží správně porozumět a dělají ve svém životě zbytečné chyby. Vždyť kolik manželství se dneska rozpadá jen proto, že si partneři nenaslouchají a kolik lidí má život v troskách, protože v určité jeho fázi špatně pochopili např. pravidla půjček, nebo náplň své práce. A tihle lidi se neobjevují na světě jen tak odnikud. Rekrutují se právě z řad dětí, o kterých chci psát.
Neposlušné děti? Ne, NEPOSLOUCHAJÍCÍ děti!
Hned na úvod zdůrazním, že rozhodně nechci, aby z dnešních dětí rostly tupé, snadno ovladatelné ovečky, které poslechnou na první dobrou a udělají vše, co se jim řekne. Takové děti jsou utopie a to navíc ještě dost strašidelná a troufám si říct, že žádný dobrý pedagog po takových svěřencích, podobajících se spíše robotům, než myslícím lidským bytostem, netouží. O „poslušnosti“ ale tenhle text není, což vysvětlím na následujícím příkladu z praxe:
Už cca dva týdny je na školní zahradě, kvůli nočním dešťům, mokrá tráva. Bylo proto vyhlášeno pravidlo, že si do ní nesedáme. Co myslíte, kolik dětí si to po těch dvou týdnech pamatuje a chová se podle toho? Správně, naprosté minimum. A to jim to říkáme. Každému. Každý den. Opakovaně. Denně to „slyší“ nejméně desetkrát, spíš dvacetkrát. Nic. Stejně si sednou na zem a když je napomeneme, koukají jako vyorané myši. Jako by vůbec netušily, co udělaly špatně. A za deset minut sedí zase! A proces se opakuje. „Prohřešek - šok z napomenutí - mechanické uposlechnutí - vykouření z hlavy-další stejný prohřešek.“ Prostě nekonečný příběh.
Že je to určitě jen ta obyčejná dětská neposlušnost a rozjívenost? Ne, opravdu není. Troufám si říct, že „neposlušné“ dítě, díky své dlouholeté praxi, poznám. Bývá to „uličník“ který nastavená pravidla a pokyny záměrně nedodržuje (ale přitom ví, že dělá něco špatného a po odhalení se buď lekne, lituje, zastydí, nebo vymlouvá a oponuje). Jenže to není tento případ. Tyhle děti vůbec netuší, že nějaká pravidla existují, protože když jim vysvětlujeme co mají či nemají dělat, vůbec nás neposlouchají. A to dbáme na to, aby si při vysvětlování mezi sebou nešpitaly, nekoukaly kde co lítá, ani nebyly zabrané do něčeho jiného. To se dětem totiž občas stává (no, spíš stávalo), a každý, kdo dělá s dětmi do ví a umí s tím pracovat. Tady to ale nefunguje, protože tyhle děti jen tiše stojí, koukají na nás, někdy i přikyvují, na otázku zda všemu rozuměly a nechtějí se na něco zeptat vůbec nereagují, nebo řeknou, že ne… Ale ve skutečnosti nevnímají. Prostě to jen pustí jedním uchem tam a druhým ven a to i když se snaží a nejde o žádná omezující nařízení, ale třeba o organizační pokyny, nebo pravidla hry, která touží znát. Přesto je pro ně strašně těžké přimět svůj mozek, aby se soustředil na naše slova. Natož, aby pak získané informace správně zpracoval, uložil do dlouhodobé paměti a uměl využít. Na to už jim prostě nezbývá kapacita, takže asi není třeba dodávat, jak se pak mají něco nového naučit a mít z toho radost. Samozřejmě nijak…
Kde se to v nich bere, ptáte se? Odpověď je snadné, byť nejspíš nečekaná. Naučili je to jejich chorobně nedůslední rodiče tím, že od malička nemluví S NIMI, ale pouze NA NĚ a absolutně nedbají na to, zda je děti vnímají. Všimnout si toho můžete třeba v autobuse, nebo v obchodě, kde rodiče na své děti mluví a udělují jim výchovné rady a pokyny, ale děti je vůbec neplní. Dříve v takovém případě následovalo důraznější napomenutí, ale dne ne. Dnes si rodiče melou dál svou, jako by to říkali jen z povinnosti, aby si to mohli v hlavě odškrtnout. Něco jako „Jsem dobrý rodič, řekl jsem dítěti, že nemá v čekárně u doktora běhat a řvát. To, že to nedělá už je jeho boj, mně nikdo nemůže říct ani popel.“
Modelová situace na pískovišti vypadá nějak takto: Maminka: „Pepíčku, ukliď si ty bábovičky, už půjdeme domů.“ Pepíček nic. Matka svou prosbu opakuje několikrát, na konci už řve, ale Pepa ani nezvedne hlavu. Nakonec maminka jde, bábovky sbalí sama, vezme Pepu za ruku, na půl úst prohlásí něco jako: „Ty tak neposloucháš!“ A tím to končí. Co si z toho Pepča, kromě hrsti písku v obou botách, odnese? To, že není potřeba vnímat, co mu mamka (potažmo kdokoliv jiný), říká, protože z toho neplynou žádné negativní následky. Naopak, spíš je to pro něj plus, protože se tak elegantně vyhne všemu, co nechce dělat a ono se to záhadně udělá za něj. Pokoj se sám uklidí, talíř se sám odnese do dřezu, taška se sama teleportuje ze školy do auta. Zázrak!
A po měsících a letech téhle „výchovy“ už to není Pepovo vědomé rozhodnutí. Jeho mozek to zautomatizuje a jako přirozený proces uloží do jeho podvědomí. Průšvih je, že zatímco my ostatní, kteří jsme touhle „výchovou“ neprošli, zcela přirozeně neustále jedním uchem „posloucháme“, jestli na nás někdo nemluví, pro zmiňovaného Pepu už je to činnost, na kterou se musí aktivně soustředit a doslova svůj mozek „nutit“, aby poslouchal. A jelikož je to pro něj složité, pracné a nepříjemné, logicky to sám od sebe nedělá a stává se tak z něj „slyšící hluchý“. A to i tehdy, kdy už z toho pro něj neplynou výhody, ale negativa. A v dětství to samozřejmě neskončí, bude se to s ním táhnout i v pubertě, kdy jen stěží najde přátele (nikdo nechce kamarádit s někým, kdo ho nevnímá, natož pak spruzelý teenager) a nakonec si to přenese až do dospělosti, která s sebou nese ekonomická i sociální úskalí zmíněná již v úvodu článku.
Náprava je možné, jen je to zbytečná „fuška“
Dá se to ještě zachránit? Nu, dá, ale u školáků už dost těžko a jde o neskutečně náročný běh na hodně dlouhou trať. Je to však běh štafetový, který my pedagogové sami nevyhrajeme. Ten pomyslný kolík s námi musí nést i rodiče, začít být důslední a nutit své děti, aby je vnímaly. Ne násilím a hrozbami, pochopitelně. Ale třeba tím, že sami omezíme čas, který trávíme mlčením (u televize, na telefonu, se sluchátky v uších, apod) a místo toho, v sobě najdeme trpělivost, čas a sílu mluvit se svými dětmi. Ale opravdu S NIMI. Postup je přitom snadný, kdykoliv něco řešíte, něco po nich chcete, na něco se jich ptáte… Vyžadujte od nich zpětnou vazbu! Samozřejmě ne stylem „opakuj, co jsem ti řekla!“ jak někdy v totalitě, ale třeba formou doplňujících otázek na to, o čem jste právě mluvili, na děj přečteného příběhu, nebo právě zhlédnutého večerníčku. Chtějte znát jejich názor a když už se jich na něj ptáte, fakt je poslouchejte. Ne že jen mechanicky splníte jejich žádost. Musíte s nimi o jejich volbě mluvit, pochválit ji, okomentovat a tím jim dát najevo, že vás to zajímá a doopravdy o tom, co řekly, přemýšlíte. Děti se totiž učí nápodobou a když to uvidí u vás, budou to dělat taky. Uvidíte, funguje to.
A čím dřív s tím začnete, tím samozřejmě lépe, protože pak ani nebudete muset nic korigovat a napravovat, protože tahle „umělá hluchota“ u dětí vůbec nevznikne. Však už s batoletem se dá mluvit, ne na něj jen šišlat. Ono dokáže na své rodiče reagovat, i když třeba ještě ne slovně. A přijít o to a promarnit tohle klíčové období vývoje, je hrozná škoda, takže nenechávejte na televizi, mobilech, tabletech a interaktivních hračkách, aby vaše děti bavily a učily je poznávat barvy nebo zvířátka. Jsou to stroje, ty od nich zpětnou vazbu nevyžadují, nebo alespoň ne takovou, aby ji pak jejich mozek uměl aplikovat na živé lidské bytosti. Buďte to vy, kdo před spaním vypráví pohádku, ne Youtube. Tomu je fuk, že z vašeho dítěte vyroste „pařez“. Vlastně z toho má spíš radost, protože jinak by polovina tupých, afektovaných yutuberů, zkrachovala…
Jo a taky je učte mluvit, to jim taky nejde! Ale o tom zase až příště :-)
