Článek
Článků, diskuzí a polemik o tom, jak strašlivě zlé, kruté, nevýchovné a barbarské je strašit děti čertem a jaké hrozivé dopady a doživotní následky toto zrůdné rodičovské chování může mít, se vždy na sklonku listopadu a začátku prosince vyrojí tolik, jako by snad šlo o jedno z nejčastějších dětských traumat, kterým dnes trpí minimálně každý druhý obyvatel ČR. Že to není tak docela pravda a celé je to zase jen další zbytečně zveličená a nafouknutá bublina a moderní snaha udělat z dnešních dětí extrémně zranitelné, zbabělé a nesvéprávné květinky, jejichž křehká psychika se sype jak domek z karet, je asi každému rozumnému člověku, který zná ono staré známé rčení „všeho s mírou“, jasné. Strašit čertem je naprosto OK, pokud to nepřekročí určitou hranici, kterou má každé dítě a každá rodina pochopitelně někde jinde a kterou by správný rodič měl velice dobře odhadnout (jinými slovy s jedním dítětem nehne ani to, když se ho čert pokusí narvat do pytle a bude o tom druhý den nadšeně vyprávět ve škole spolužákům a druhému způsobí šok už to, že venku na ulici uslyší řinčet řetěz, který právě spadl nějakému nebohému cyklistovi z kola).
Ale o tom se dnes v mém článku bavit nechci. Chci se bavit o něčem trochu jiném, co mě nepříjemně zvedlo za židle, když jsem si přečetla text, na který tímto článkem odkazuji. A který mě, jakožto někoho, jehož koníčkem je zkoumání a sbírání různých tradic a lidových zvyků, poměrně uráží. A nejen mě, ale pochopitelně i všechny naše předky a tak nějak každého, kdo má alespoň základní povědomí o jejich životech, zvycích a odkazu. Proč? Protože tvrdí naprosté nesmysly a ještě je pořád dokola opakuje (a to i skrze rádoby „odborníka“ na psychologii) a předkládá jako ideální kompromis, kterým by se měl řídit každý pokrokový člověk.
Ano, řeč je o tom, že podle článku je skvělé, když i v moderní době dodržujeme Mikulášské tradice a zvyky našich předků, seznamujeme s nimi své děti, udržujeme je živé a předáváme je tak dalším generacím. Je to báječné a rozhodně to máme dělat dál. Akorát… že to zjevně máme dělat tak, že tento konkrétní lidový zvyk vezmeme, obrátíme vzhůru nohama, pošlapeme, vyválíme v blátě a předložíme dalším generacím už jen jeho vykastrovanou, neškodnou a totálně degradovanou verzi. A ještě se u toho budeme tvářit hodně chytře, jako odborníci na religionistiku, etnografii a kulturní a sociální antropologii a plácat se po ramenou, jak chytře a přitom citlivě jsme to vymysleli a jak si krásně ceníme naší minulosti a tradic našich předků. No velebnosti… jdu blejt!
Nezlobte se na mě, ale říct, že máme dodržovat tradice našich předků, ALE současně nemáme za žádnou cenu využívat svátek svatého Mikuláše k výchově a odměňování či trestání dětí za jejich chování, je taková do nebe volající kravina, že by si za ní každý, kdo ji vypustí z pusy, zasloužil nejméně dvouhodinové soukromé sezení s hodně naštvaným a frustrovaným Krampusem! Vždyť je to stejné, jako říct, že máme rozhodně i nadále slavit tradiční české vánoce, ale chraň nás ruka páně do nich tahat křesťanskou víru a mluvit o Ježíškovi. Že to nejde? ANO! Nejde! A přesně o tom mluvím! U Mikuláše to totiž taky nejde, protože tradice svatého Mikuláše, který v doprovodu čertů a andělů obchází po kraji, SPOČÍVÁ právě v tom, že tak činí proto, aby odměnil hodné a ztrestal ty nehodné. Je to jeho poslání, jeho smysl, demonstrace jeho ambivalentní povahy, díky níž zapadá do davu podobně fungujících „nadpřirozených“ bytostí, které se v předvánočním čase toulají celou Evropou (ne-li celým světem), viz. např. Barbory, Lucky, Černý Petr, Sinterklass, Mikolaj, Knecht Ruprecht, Krampus a další.
Mikuláš prostě musí odměňovat (to je konec konců podstata nejznámější legendy o něm-podle ní žil jeden zadlužený muž, který chtěl kvůli dluhům poslat své tři dcery do nevěstince a proto mu Mikuláš hodil oknem do domu pytel zlaťáků-aby netrpěli nevinní). A aby mohl odměňovat, musí mít za co! A taky musí mít po ruce někoho, kdo bude naopak trestat. Děti i dospělé. Ale hlavně ty děti, kteří na něj o to více věří. Čili pokud má autorka článku i citovaná paní psycholožka pocit, že toto máme ze zvyku vynechat, ale současně máme dál dodržovat „tradice“, ráda bych se jich zeptala, jaké tradice tedy mají na mysli. To se má Mikuláš se svým ancáblem stavit jen tak na kafe a sušenky? Nebo prostě jen tak jít „náhodou kolem“ a zrovna jako na potvoru mít v košíčku nějaké ty random sladkosti pro všechny, koho potkají (bez rozdílu samozřejmě)? Nebo jak? No samozřejmě nijak, protože zmiňované dámy patrně vůbec netuší, jaká je skutečná Mikulášské legenda a tradice a ani se neobtěžují o tom popřemýšlet, nebo si to nedej bože zjistit…
Kdyby to totiž ony, i všichni ostatní, kdo razí názor, že „strašení čertem je na svatého Mikuláše univerzálně špatné a způsobuje dětem traumata a pocit rozvratu rodiny“, udělali, muselo by jim zákonitě dojít, že je to přesně naopak! Strašení čertem a peklem nemá děti nepřiměřeně stresovat a ničit jim pocit bezpečí a lásky u rodinného krbu, naopak má o to více semknout rodiny a posílit jejich vazby, protože kdo jiný je tu od toho, aby je před těmi zlými čerty (reprezentujícími zlý svět tam venku, který prostě zlý je a nemá smysl dětem tvrdit opak), zachránil? Přesně tak, jsou to právě jejich rodiče (případně sourozenci a další členové rodiny)! To oni zajistí, že je čert nakonec do toho pekla neodnese, a to i v případě, že se během roku vždycky nechovaly tak ukázkově, jak měly. Rodiče to „ututlají“ nebo čerty a Mikuláše „přemluví“, aby dětem dali ještě šanci a tím prohloubí nejen svá vzájemná pouta, ale i posílí i důvěru svých dětí v jejich rodičovský správný úsudek (a tím pádem i svou přirozenou autoritu a ochotu dětí je poslouchat). A když tohle ty děti budou hluboko uvnitř vědět, tak jim žádné trauma nehrozí, jen chvilka stresu a příjemného mrazení v zádech a to je jen a jen prospěšné.
Přesně tak to totiž mezi našimi předky fungovalo, protože tak to v té době fungovalo v jejich každodenních životech. A zvláště pak v zimě a předvánočním čase, kdy bylo nutné, aby se rodiny co nejvíce semkly, důvěřovaly si, spoléhaly jeden na druhého (včetně dětí) a fungovaly společně, aby zimu ve zdraví a pohodě přežily. A děti musely být hodné, poslouchat, nedělat hlouposti a chovat se tak, aby byly v bezpečí ony i jejich rodiny. A proto musely věřit na čerty, kteří je odnesou do pekla, pokud na tohle všechno rezignují a budou se chovat tak nevhodně a neposlušně, že už je ani jejich rodiče nedokáží ochránit. Jeden příklad za všechny, když dnešní dítě neposlechne maminku a nevezme si cestou ze školy čepici, stane se pravděpodobně velké kulové, protože je venku chvíli a doma je teplo (maximálně bude mít rýmu). Když si ale čepici navzdory matčiným radám nevzalo dítě někdy v devatenáctém století a pak šlo ze školy xy kilometrů ve vánici (a přišlo do ledové chalupy, kde si muselo ještě samo zatopit), mohlo taky umřít na zápal plic. A rodiče s tím nic nenadělali. Prostě přišel „čert“ a bylo… Vidíte tam tu paralelu?
Tak na to myslete, až zas příště budete někde číst (nedej bože psát) nesmysly o tom, že čerti jsou zlo a Mikuláš má být sice tradiční, ale nemá mít nic společného s výchovou. To snad raději ten svátek nedodržujte vůbec a uděláte lépe. Proti tomu konec konců nemůže nikdo nic říct. Nelíbí se ti tento svátek? Tak ho nedrž, nikdo tě nenutí. Ale „neprzni“ ho a nepopírej jeho základní smysl, který je a vždy byl pro všechny naše předky pozitivní a radostný. Nebo si snad vážně myslíte, že ho naše prabáby a pradědové dodržovali proto, aby mohli krutě děsit a trestat své děti? Ne, dodržovali ho proto, aby je obdarovali a poveselili se s nimi a když už je skrze něj trestali, bylo to vždy jen tak trochu a symbolicky, jen tolik kolik bylo třeba, aby ty děti byly v bezpečí. A v rodinách, kde se to tak dělá dodnes, to dělají jedině správně a já jim za to děkuji a tleskám. A naopak tam, kde hloupě používají čerty a peklo ke skutečnému týrání, agresivnímu trestání a „mstě“ za zlobení, tam je špatně tolik věcí, že nemá smysl tahat do toho zrovna chudáka Mikuláše a vybíjet si to na něm. To jsou prostě nefunkční rodiny a špatní rodiče a budou, i kdyby žádné peklo ani čerti neexistovaly. Tedy oni neexistují. Asi. Ale… no chápete, ne?
