Článek
Určitě si to pamatuje z dětství každý z nás. Kalendář ukazuje pátého prosince, venku se setmí a najednou se začnou přes okna ozývat zvuky řetězů, cinkání a slyšíme známé zvuky, které vydávají čerti.
„Počkej, jestli budeš pořád takhle zlobit, tak si tě čerti odnesou.“
Upřímně ve svém okolí neznám moc lidí v mém věku, kteří by tuhle výhružku ve svém dětství nezažili. Pamatuji si, že jsem se tenkrát opravdu bála. Byla jsem dítě a nechápala jsem, že mě nikdo neodnese, že to má být jen výhružka. Věřila jsem tomu, že mě tátovo kamarád převlečený za čerta, kterého jsem tenkrát samozřejmě nepoznala, může opravdu odnést do pekla.
„No, tak jenom řekni hezky básničku, nebo zazpívej.“ pobízeli mě rodiče, zatímco jsem celá nervózní a vystrašená stála na předsíní a poslední co se mi v tu chvíli chtělo dělat, bylo recitovat nějakou básničku. Děti jsou často nervózní z veřejného přednesu, nebo zpěvu i bez toho, aniž by na ně u toho koukal čert, a ačkoliv je to možná pro nás, jako pro dospělé, úsměvné, zažívají v tu chvíli opravdu stres, který jim nedělá dobře.
Pokračujme v tradicích, ale nepoužívejme je jako výchovné prostředky, nebo snad strašení.
Strach z čertů je u mnoha dětí opravdu obrovský. Málokterý rodič si ale uvědomuje důsledky strašení a výhrůžek. U dětí, které k tomu mají vrozené dispozice, může stres z čerta spustit například zadrhávání v řeči, noční pomočování, úzkost, regres v jeho vývoji.
Pamatuji si spolužáka ze základní školy. Koktal. A víte proč? Protože když byl malý, tak si jeho rodiče domu pozvali čerty, on nechtěl jít ke dveřím a tak nechali čerty jít až k němu do pokoje, kde se schovával, aby ho našli. Jestli koktá ještě dnes, to nevím. Naposledy jsem ho viděla, když mi bylo 20 a stále ještě nemluvil plynule. Je mi naprosto jasné, že si to jeho rodiče určitě teď vyčítají. Jenže, pozdě bycha honiti. Dobrý úmysl, dodržet tradici se bohužel změnil ve strašení vlastního dítěte, které si ponese následky po celý život.
Tradice se mají předávat a ne fungovat jako berlička ve výchově
Tradice jsou krásná věc. Kromě těch známých máme každý i své rodinné, které si předáváme z generace na generaci. A je to tak správné, a hezké.
„Tradice se mají živit a předávat, ne se stávat berličkami ve výchově. Mikuláš i s čertem jsou v pořádku, ale určitě ne v pozici autority, která hodnotí dětské chování a trestá ho, tedy ne jako prostředek k vydírání, manipulaci a vynuceným slibům,“ říká dětská psycholožka PhDr. Eva Šimotová.
Samotná tradice Mikuláše, čerta a anděla podle psycholožky problematická není. Problém vidí v tom, že strašení čerty patří stále ještě do repertoáru výchovných metod některých rodičů.
„Děti, kterým se vyhrožuje osobou čerta, často zažívají muka. Kromě strašení nadpřirozenými bytostmi někteří rodiče vyhrožují polepšovnou, odložením do dětského domova apod. Rodič, tedy ten, který by měl pečovat o pocit bezpečí, najednou vytváří atmosféru napětí a strachu. Děti se potýkají s obrovskými pocity bezmoci a zoufalství, hysterií a panikou, je v nich živena nejistota. Také je tím popřena jedna ze základních dětských (nebo obecně lidských) potřeb, a to bezpodmínečné přijetí. Bezpodmínečná láska k dítěti znamená, že dítě je rodiči milováno pro to, že je tím, kým je. Lásku si nemusí nijak zasloužit, je přijímáno v každé situaci, tedy i když tzv. zlobí,“ vysvětluje PhDr. Eva Šimotová.
Nestrašme, vysvětlujme
Mluvme s dětmi a klidně jim řekněme co vám vadí. Že si neuklidily hračky, že nás venku neposlouchaly, že se hádaly se sourozenci. Všechno jim řekněte. Děti jsou možná malé bytosti, ale jejich vnímání je silné a když s nimi budete mluvit a trpělivě jim vysvětlovat co vám vadí, přinese to více užitku, než je strašit čerty. Tím ale určitě neříkám, abyste tuto tradici úplně vypustili. Jen ji uchopte za jiný konec, než to bohužel dodnes dělá většina rodičů. Dítě se má na příchod, tří pohádkových bytostí, který značí začátek vánočních svátků těšit. A ne se bát.
Zdroj: www.rodice.com
