Článek
Jsem přesvědčená o tom, že kdyby se v dnešní době sestavoval žebříček největších každodenních strašáků mnoha moderních českých rodičů, zaujímala by nuda jednu z předních příček. Seděla by tutově v první desítce (možná i pětce) a po boku nefunkční domácí wifi sítě, docházející baterky v tabletu v MHD a nečekané karantény ve školce, by spoustě rodičů způsobovala děsivé noční můry, tachykardii a panické ataky. Naštěstí takový žebříček zatím nikdo nesestavil. Nebo možná spíš naneštěstí, protože by se pak o tomto „pseudoproblému“ snad začalo víc mluvit. A to by bylo fajn, jelikož ve skutečnosti není na nudě nic špatného, zlověstného ani traumatizujícího a strach, či přímo fóbie z ní, kterou dnes tolik rodičů trpí, je zcela neodůvodněná. A bohužel také destruktivní, co se výchovy a vývoje jejich dětí týče.
Bylo by proto vážně načase si to jako společnost už konečně přiznat a přestat z této pravdy dělat tabu a chodit kolem ní po špičkách, protože jste přeci špatný rodič (nedej bůh dokonce pedagog!!!), když na nudícím se dítěti neshledáváte nic špatného a místo okamžitého zásahu ho v tom necháte tak trochu „vykoupat“. Fuj! Hanba vám! Děti se přeci nudit nesmí! Nikdy! Ani vteřinu! A vůbec… V dnešní hektické době se nesmí nudit ani dospělí (to by byla ostuda a důkaz, že dotyčný neumí „správně“ žít). Nuda je prostě zlá! A nudící se batole či předškolní dítko, to je přímo katastrofa biblických rozměrů a zločin proti lidskosti. Takové děti musí být přece neustále organizovány, baveny a nonstop rozvíjeny po všech možných i nemožných stránkách, jinak jejich život postrádá smysl a ony samy nemají žádnou budoucnost (viz. tento zajímavý článek, který mě k sepsání tohoto textu tak trochu inspiroval).
A je úplně jedno, že takto nabitý harmonogram jejich rodiče deptá, vyčerpává, stresuje a bere jim spontánní radost z rodičovství i chuť do dalšího společného rodinného života, od kterého potřebují každou chvíli někam utéct za odpočinkem. Musí se s tím holt smířit, protože správný a zodpovědný rodič je povinen cítit se někdy (čti: "skoro pořád") jako otrok vlastních dětí a jejich „rozvoje“. Děti jsou zkrátka starost a proto je třeba si preventivně démonizovat, plánovat a organizovat každičký okamžik, který s nimi strávíte. Aneb „Ježíšmarjá, školka nejede a já budu mít své dítě celý den doma! Co s ním budu dělat? Čím ho zabavím? Co pro něj vymyslím? To abychom někam jeli na výlet a já mu celý den dělal/a šaška, protože doma a na hřišti s ním nevydržím! To zas bude peklo!“ A nebo snad… Ne? Samozřejmě, že ne! A každý, kdo přemýšlí výše popsaným způsobem, nebo se mu jen vzdáleně blíží, by si měl dát z každé strany facku a hodně rychle se vzpamatovat!
Podobně katastrofický scénář a potřeba přistupovat k rodinnému dni jak k bitvě u Stalingradu (včetně podrobného plánu útoku i předběžného odhadu ztrát), je totiž naprosto zbytečný. Vždyť je to jen jen pár hodin normálního života. Tak co třeba občas vypnout, přestat si hrát na „vzdělávací a volnočasové centrum“ a nedělat s vaším malým dítětem NIC speciálního? Jen prostě dohromady strávit den a tak nějak společně „být“. To zní hezky, ne? Nu… bohužel, mnohým to zní spíš jako utopie, protože jakmile něco podobného rodičům navrhnete, slétnou se na vás jako supi s tím, že „Oni nemůžou nechat své dítě bez programu, protože se jim bude nudit!“ A nevysvětlíte jim, že se jejich ratolest nejspíš vůbec nudit nebude a pokud náhodou přeci jen ano, tak se určitě nějak sama zabaví (a o to právě jde!). Protože podle nich se malé dítě, které není uměle zabavováno a organizováno dospělou osobou, nudí pořád a nic jiného ani dělat nemůže a neumí. Akorát „řvát, zlobit a vyvádět“, protože to malé děti naopak dělají furt a je to naprosto normální. Ach jo…
Na ječícím a zlobícím dítěti přitom nic normálního není, stejně jako není nic normálního na snaze rozvíjet ho pomalu už od porodu tunami nejrůznějších cílených aktivit, kurzů a kroužků a udělat mu tak v hlavě totální guláš. Ale to je na dlouhé povídání, které bych si s dovolením nechala na někdy jindy. Ve vztahu k dnešnímu tématu „nuda a proč se jí nemusíte bát“ postačí říct, že všeho moc škodí a malé dítě se stejně nejlépe a nejsnadněji rozvíjí přirozenou cestou postupného seznamování se svým okolím. A při něm by mu jeho rodiče měli být spíše trpělivými průvodci a bezpečným přístavem, než lektory a organizátory nikdy nekončící, umělé, afektované zábavy typu „kurz keramiky pro batolata“ (která ještě nedokážou s tou hlínou dělat nic smysluplnějšího, než si ji cpát do pusy nebo ji rozpatlávat kolem sebe), nebo „zumba pro maminky s dětmi“ (kdy matky hopsají do rytmu a děti akorát tak běhají kolem a nepříčetně řvou, protože pro jejich citlivé uši a formující se mozky je hodina hlasité, monotónní hudby totální peklo).
Ale jak tedy do toho všeho zapadá ta „nuda“ a proč bychom ji měli dětem dopřát? Nu, odpověď je prostá… I ve správném, přirozeném a nenásilném vývoji normálně vychovávaného dítka totiž přijde okamžik, kdy se skutečně začne „nudit“ a kdy my, dospělí, musíme ustoupit do pozadí a nechat ho, ať se s tímto novým vjemem popere samo. A ne, nemusíte se bát, že mu to ublíží a že mu chvíle nudy způsobí doživotní trauma. Naopak. Nuda v této podobě dětem nijak neškodí, ale povzbuzuje jejich mozek k tomu, aby spontánně hledaly způsob, jak před ní nějakým novým, kreativním a originálním způsobem uniknout. A i když ten způsob může být v očích nás dospěláků občas o nervy (protože ruku na srdce, kdo z nás by chtěl žít v bytě se stěnami pokreslenými fixem a okny vymlácenými improvizovaným fotbalovým míčem vyrobeným z PET lahve), musíme zatnout zuby a vydržet. Věřte mi, výsledek bude stát za to, protože právě v těchto okamžicích si děti nejvíce rozvíjejí fantazii a budují a formují vlastní budoucí zájmy a dovednosti. A když se s těmito jejich projevy naučíme správně pracovat a směřovat je bezpečným a pozitivním směrem, jejich mozek si je zautomatizuje a uloží do podvědomí. A to přesně chceme, protože poté se ke stejnému mechanismu uchýlí už vždy, když budou vystaveni nudě a dlouhé chvíli.
A najednou už tu nebudeme mít nudící se dítě, které vymýšlí jen samé otravné a nebezpečné nesmysly a „řve“ a „zlobí“, protože čeká, že to budete vy, kdo ho té nudy zbaví. Místo toho dostaneme dítě, které, když se nudí, hledá samo od sebe způsoby, jak nudu utnout a koho a co do této své „mise“ zapojit. Bez podpory, bez rady, bez pomoci. A takovému dítěti se už nikdy nestane, že prostě nebude vědět, co s volným časem a bude se děsit víkendů a prázdnin, protože „ježíš, to zas bude nuda“ (a ano, bohužel se s tímto u dětí setkávám čím dál tím častěji). A nejspíš se mu nestanou ani horší věci… Například nebude tak náchylné k závislostem na moderních technologiích typu tablet nebo mobil a ve vyšším věku se dost možná tak snadno nechytne nějaké „flákačské“ party, která se jen válí na lavičce v parku, protože bude mít spoustu zájmů a koníčků a na podobné nekonečné zevlování nebude mít čas ani trpělivost. A to už stojí za trochu té vaší rodičovské trpělivosti a ochoty nechat batole či předškoláka chvíli jen tak „být“ a vymýšlet si vlastní program.
A to ani nemluvím o tom, kolika stresovým situacím, zklamáním a zbytečným konfliktům se jako rodiče v dalších letech vyhnete (nebo je alespoň omezíte), když se vaše děti budou umět odmalička zabavit samy a hrát si s tím, co mají zrovna k dispozici. Pak už si totiž nebudete muset stěžovat, že jste jim nakoupili plný pokoj hraček a ony si s nimi vůbec nehrají (jak by taky mohly, když se to nenaučily a „hrát“ si pro ně znamená čekat, až s nějakou hrou či aktivitou přijdete vy). Ani se na ně nebudete muset zlobit, že se o víkendech jen neustále klackují kolem, stěžují si na nudu, ale na všechny vaše nápady, co by mohly dělat, jen protáčí oči s tím, že „to je nebaví“. A už vůbec se nebudete muset hroutit, když společně s nimi neplánovaně uvíznete někde, kde byste raději vůbec nebyli (u lékaře, na poště, na úřadě, v zácpě na dálnici apod), protože budou schopné tuhle nepříjemnou situaci přečkat jakž takž v klidu, v pohodě a bez zbytečných scén a neustálé snahy vynutit si vaši pozornost. A to je docela lákavá nabídka, ne? Lepší vám jen málokdo udělá, tak „berte“, dokud je čas!
