Článek
Možná jste si všimli, že v posledních týdnech se internetem prohnala další, zbrusu nová módní vlna ohledně výchovy dětí a komunikace s nimi (bohužel však ne stran jejího obsahu a formy, kde mají mnozí rodiče stále značné mezery viz mé starší články, ale její hlasitosti). A tak, jak je zvykem, i tato vlna se z dobře míněné snahy pomoci špatně „vychovávaným“ (čti „týraným“) dětem začala velmi brzy zvrhávat v jakýsi plošný hon na čarodějnice (tentokráte v osobě každého dospěláka, který si dovolí na dítě promluvit hlasitěji a důrazněji, než je běžná úroveň hovoru). O tom se tu dnes ale bavit nechci, protože mi přijde, že jde akorát o další nesmyslně vyhrocenou debatu a nafouknutou bublinu, kde by stačilo použít selský rozum a zbytečně nevytahovat na světlo dva extrémy (jinými slovy, každý inteligentní člověk ví, že „vychovávat“ děti pouze křikem a slovní agresí je cesta do pekel, ale současně také ví, že není třeba démonizovat každé oprávněné zvednutí hlasu).
Chtěla bych mluvit o jisté ironičnosti celého tohoto „svatého tažení“ za tichou mluvu a strašlivou škodlivost křiku pro dětský mozek, protože pokud má někdo v naší společnosti aktuálně fakt velký problém mluvit tiše (nebo přesněji řečeno mluvit normální hlasitostí), jsou to právě děti! A ano, vím, že když se řekne „na děti a v jejich přítomnosti se nemá křičet“ je tím myšlen ten druh násilného, urážlivého a kritického křiku, kterým někomu něco vytýkáme či ho za něco trestáme a ne běžný hlasitý hovor, o kterém nyní mluvím já, ale i tak tento „typ křiku“ vnímám jako dostatečně palčivý problém, aby i o něm bylo veřejně diskutováno. A vnímám ho tak čím dál tím víc, protože se nemůžu zbavit dojmu, že se to dětské bezuzdné ječení s každým dalším uplynulým rokem jen a jen zhoršuje.
A já a mí kolegové to bohužel schytáváme v první linii, načež např. já osobně si v poslední době se začátkem každého dalšího pracovního týdne musím dát pořádnou dávku lipového čaje s medem. Jedině ten totiž „nastartuje“ mé hlasivky k onomu vrcholovému výkonu, pracovně nazvanému „úspěšně se prořvat svou pracovní dobou a na konci každého uplynulého dne být schopná říct doma rodině alespoň pár tichých, chraplavých vět“. Proč? Protože na děti musím prakticky nonstop křičet. A nemyslím tím jen, že musím mluvit nahlas, s tím se tak nějak v téhle práci počítá. Ne! Já musím křičet, ječet, vřískat a řvát tak, až mám někdy obavy, že mi hlasivky vyskočí z krku a zatancují si přede mnou na katedře čardáš. A stejně je to mnohdy málo a já se cítím v tom všem kraválu osamocená, bezmocná a ztracená… Jako bych byla od dětí oddělená tlustým zvukotěsným sklem. Na jedné straně já a moje snaha jim něco říct… Na druhé oni a jejich ohlušující řev, který pokládají za normální styl komunikace s kamarádem, který od nich sedí asi tak deset čísel daleko (a hrozně se pak diví, že je to styl neefektivní, vedoucí jen k frustraci a hádkám).
Protože jak už snad všichni pochopili, mluvím tu čistě o „organizačním křiku“ nikoliv o „křiku vytýkacím“ ve smyslu kárání žáků za nevhodné chování, které si nejspíš mnozí z vás při čtení nadpisu vybavili (a ano, přiznávám, byl to tak trochu záměr, protože vím, že to je jedna z věcí, kterou hejtři rádi a často zcela neopodstatněně kantorům vyčítají - že na děti pořád jen kriticky řvou). Žádný nepříčetný jekot a la „Pepo, co to tam zase pod tou lavicí děláš!“ na mysli nemám. A stejně tak nemám na mysli situaci, kdy jsou děti v rámci vyučování plně zaměstnané, na něčem pracují nebo se mnou komunikují při obvyklé hodině, protože v takových případech se samozřejmě dá jejich pozornost udržet a řvát není třeba. Mluvím o situacích o přestávkách, ve školní družině či na zahradě, kde mají „volnou zábavu“ a tím pádem přestávají být „žáky ve škole“ a znovu se stávají „moderními dětmi“ (čti „nepříčetně vřískajícími zvířátky, před kterými by zahanbeně zdrhla i tlupa naštvaných paviánů s megafony v tlapkách“).
Právě tehdy na ně prostě nonstop řvu, protože jinak nemám šanci dostat k nim žádné potřebné informace. V lepším případě mě jen neslyší přes své ječící spolužáky, v horším ani netuší, že se na ně snažím mluvit. A tak řvu. A řvu… A řvu… A věřte mi, nedělám to ráda. Fakt ne. Bolí z toho krk, hlava, uši i srdce… Ale kdybych to nedělala, klidně bych se mohla nechat vyfotit v životní velikosti a svou kartonovou verzi postavit před děti místo sebe jako čistě kosmetický doplněk. Mělo by to totiž podobný efekt i přínos. Dnešní děti (ano, ty děti, kterým prý strašlivě škodí, když na ně někdo zvedne hlas) totiž až na naprosté výjimky ve svém volném čase prakticky nemluví. Buď mlčí a nebo křičí. A já fakt nevím, kde se to v nich bere… Ne, počkat. Teď lžu. Vím, kde se to bere, jen nechápu, jak je možné, že to někdo (čti jejich rodiče) neřeší dřív, než se z toho stane otravný, těžko odbouratelný zlozvyk. Protože přesně to řvaní namísto mluvení je. Zlozvyk! Vzniklý tím, že dnešní děti prakticky vůbec nejsou napomínané, aby mluvily tišeji.
Schválně si na to dejte pozor a dáte mi za pravdu. V hernách, na hřištích, v dětských skupinách… Ale i např. v restauracích, na úřadech, u lékaře… Děti jsou dnes všude (zvláště v porovnání s dobou ještě před pár lety). Přesto už téměř nikdy neslyšíte dřív tak běžnou větu „nekřič, mluv potichu, nejsi tu sám/sama“. A ne, fakt nechci po malých dětech, aby nikdy nedaly najevo své emoce, při hře si nezavýskaly nebo se na chvilku v návalu dětské euforie nezapomněly a nezvedly hlas. To je OK, to se konec konců v nestřežené chvilce rozjitřených emocí stane i dospělým. Jen chci, aby to, že na sebe i na své rodiče řvou jak smyslů zbavení, nebylo bráno jako něco naprosto normálního, neřku-li žádoucího, co prostě k dětství patří a co se nesmí vůbec nijak vytýkat ani korigovat. Protože jekot v návalu emocí patří možná tak k nemluvňatům a i tam by měl mít své čistě evoluční meze. Ale pro starší děti, které už jsou schopné ovládat své chování, už řev opravdu nepatří mezi běžné rysy dětské osobnosti.
Je to zkrátka nešvar, který je třeba vymýtit a který by se měl se zvyšujícím se věkem víc a víc dostávat pod kontrolu, až téměř zcela vymizí. A aby to děti pod tu kontrolu dostaly, je nutné jim to neustále připomínat. Ne na ně křičet, zlobit se za to na ně, dávat jim za to tresty, nebo je dokonce bít. To vůbec ne! Stačí mírným hlasem připomenout. A zas. A znovu. A potřetí. A po osmé… A když s tím začnete včas (ideálně hned, jak dítě začne pořádně mluvit), věřte mi, že se výsledky časem dostaví a dítě se naučí, že není potřeba na kamaráda řvát jak na lesy, když sedí na stejné lavičce. Že je to dokonce nepříjemné, bolí to a komunikaci jako takovou to spíš komplikuje, než usnadní. Děti jsou chytré, ono jim to rychle docvakne. Ale nesmí se s tím začít až po nástupu do školky/školy v novém, neznámém prostředí plném podnětů (a hlavně ve velkém kolektivu, kde se hluk prostě dá očekávat a je třeba křičet o to víc).
Takže abych to nějak uzavřela… Když už všichni tak moc mluvíme o křiku na děti a jeho škodlivosti, mluvme rovnou i o „křiku dětí“ a jeho katastrofálním dopadu na jejich socializaci i schopnost dělat kompromisy, dodržovat pravidla a přizpůsobit se svému okolí. Obojí je devastující a o obojím by se mělo vědět, že to není v pořádku a že je třeba to začít řešit a přestat dětem ten věčný bezdůvodný kravál tolerovat. A hlavně… je třeba si uvědomit, že nelze dost dobře vyžadovat, abychom my dospělí na děti nikdy nezvedli hlas, když ony mají totéž dovoleno a dokonce je to bráno jako něco normálního a zdravého a la „vždyť je to dítě, co bys chtěl/a?“ Takhle to prostě nefunguje a nikdy fungovat nemůže. Místo toho to ve školských zařízeních ve volných chvílích běží asi tak nějak podle hesla tří mušketýrů: „Jeden řvoucí uličník za všechny ječící žáky, všichni vřískající žáci za jednu ochraptělou křičící učitelku.“ Učitelku, které už ty nadbytečné decibely fakt lezou i ušima!
