Článek
Jak už napovídá název, od cca 10ti let jsem velkou fanynkou knih o Harrym Potterovi, které v té době teprve pozvolna přicházely na trh a zažívaly tak svůj největší boom. Četla jsem je doslova jedním dechem a tak, jako asi většina dětí, které měly tu čest s Harrym vyrůstat, jsem i já ve skrytu duše toužila dostat svůj vlastní dopis z Bradavic a moci odjet z nástupiště devět a třičtvrtě vstříc vzrušujícímu studiu čar a kouzel. Bohužel… Nezdařilo se. Žádné poštovní sovy jsem se nedočkala a jako správná mudla jsem tudíž nastoupila na normální střední a později i vysokou školu pedagogickou, kde všechny mé sny o kouzelných formulích, létání na koštěti a vaření magických lektvarů postupně vzaly za své. Stala se ze mě úplně normální „mudlovská“ učitelka a o kouzlení a nadpřirozenu už jsem si mohla nechat leda tak zdát.
O to víc jsem však nyní nepříjemně překvapená kdykoliv, kdy jsem ve svém pracovním životě konfrontována s lidmi (speciálně z řad rodičů či kritiků našeho školství), kteří se evidentně domnívají, že jsem tu akademii v Bradavicích nějakým zázrakem přeci jen vystudovala a teď mi doma na zdi visí červený diplom za splnění OVCE. Jak jinak si totiž vyložit to, že ode mě očekávají prvotřídní nadpřirozené schopnosti, díky nimž nyní jediným mávnutím kouzelné hůlky (nejspíše s jádrem z pera ptáka Blbouna nejapného) vyřeším veškeré výchovné a vzdělávací problémy jejich dětí. Vždyť jsem „na to přeci studovala“, ne? Od toho „jsem přeci pedagog“, abych si poradila a napravila všechno to, co oni doma podcenili, nezvládli, nebo odmítli řešit. Takové názory čtu a slýchám prakticky kdykoliv, kdy se někde začne probírat aktuální stav našeho školství a já absolutně nechápu, kde se tyhle nesoudné a nerealistické řeči berou. Jako by učitelé a vychovatelé byli pro mnohé naše spoluobčany nějací „nad-lidé“ či přímo polobozi (i když to už jsem spíš ve světě Percyho Jacksona a ne, ani v Táboře Polokrevných jsem bohužel nikdy nebyla), kteří tím, že vstoupí na pedagogickou fakultu, získají nadpřirozené super schopnosti, které nikdo jiný nemá. Schopnosti, které ostatním běžným lidem (a rodičům především) logicky zůstávají utajené, a tak se nedá čekat, že podle nich budou jednat a nepošlou nám děti do školy ve stavu „tabula rasa“.
Ale víte co? Řeknu vám tajemství… Takhle to nefunguje! Na pedagogických školách se čarování fakt neučí (byť bychom si to asi všichni přáli, protože to, co vám zde popisuji není jen můj názor, ale stejné zkušenosti má většina mých kolegů a kolegyň). A že se tam toho učí mraky! Např. při tělesné výchově probírají studenti metodiku a teorii její výuky a dokonce mívají i hodiny záchrany tonoucího, ale že by jim někde vtloukali do hlav posilující cviky, po kterých jim narostou ještě tak dva až tři páry rukou navíc, aby zvládli obléknout a obout před vycházkou všechny děti, které to z domova neumí, o tom jsem nikdy neslyšela. Dokonce ani seminář „jak naklonovat sám sebe a učit bez asistentky naráz pětadvacet běžných žáků a pět dětí se speciálními potřebami“ se v nabídkách volitelných předmětů běžně neobjevuje. Maximálně tak narazíme na „speciální pedagogiku“ jako takovou, ale že by MŠMT třeba napadlo zařadit budoucím pedagogům do rozvrhu kurzy „zklidňujících lektvarů, pro hyperaktivní žáky“ nebo lekce „zaklínacích formulí vhodných k vyčarování speciální, individuální motivace pro každého jednoho žáka ve třídě-aby se nikdy nikdo nemohl při hodinách nudit“, to ty papaláše nahoře ani nenapadne!
Přesto mají mnozí rodiče dojem, že přesně takhle to na peďácích chodí a že od okamžiku, kdy budoucí pedagog prvně překročí práh fakulty, začíná být postupně zasvěcován do té nejčernější magie, která ho naučí věštit budoucnost, psát v runách a přemýšlet v latinských zaříkadlech. Takovému jedinci poté stačí strávit s libovolným dítětem jen pár minut a okamžitě je mu jasné, jak ho co nejefektivněji vzdělávat a současně si u něj získat bezpodmínečnou oblibu i přirozenou autoritu. Jen tak, lusknutím prstu. Prostě cvak a je to. Od toho jsem učitel, ne? Ani tu pověstnou křišťálovou kouli k tomu nepotřebuji, protože mi stačí jediný pohled do těch nevinných dětských očí, abych hned věděl, jak ho nejlépe motivovat k lásce ke kterémukoliv předmětu a jak odhalit nejen všechny jeho skryté talenty, ale i hrozící poruchy chování a učení (ze kterých ho poté vyléčím jedinou pečlivě namíchanou dávkou zázračného elixíru známého nám zasvěcencům jako „anti-ADHD“ se špetkou „proti-dyslexínu“ získanému o úplňku ze žaludku černého kozla).
Nadsázka? Jistě. I když… Někdy mám vážně pocit, že přesně takhle má podle mnohých osob (které většinou samy přicházejí do styku tak maximálně s vlastními dětmi) vypadat správný pedagog. A nejen to. Tihle lidé se cítí přímo dotčení, když zjistí, že právě ta „jejich“ učitelka, žádné takové studium, které by z ní výše popsanou mýtickou bytost udělalo, neabsolvovala. Takový skandál! A ta lemra líná, co bere statisíce měsíčně a neustále má jen samé volno, dokonce ani nepřemýšlí, že by vrátila diplom, vzdělání si doplnila, nebo alespoň mlčela a nestěžovala si! Bezostyšně učí dál a páchá tak na jejich ratolestech nenapravitelné škody, protože jen a jen kvůli ní to Pepíčka ve škole nebaví, i když je podle tabulek z internetu téměř geniální a s Aničkou si nikdo nechce hrát, byť je to tak výjimečná a citlivá holčička (o tom, že Pepču nebaví krom hraní her na počítači vůbec nic a Andula chytá hysteráky jakmile není okamžitě a do puntíku po jejím samozřejmě pomlčíme, s tím si musí ta úča umět poradit, vždyť na to přece studovala!). A ještě má ta úča tu drzost po nás něco chtít! Třeba abychom si doma s dětmi četli nebo napsali sem tam nějaký úkol! Jak si to představuje? Kde bere tu odvahu nebýt dokonalá a po nás požadovat, abychom pečovali o vlastní děti! Za takovou troufalost by měla skončit rovnou na hranici, protože tam zlé čarodějnice už odpradávna patří!
Další nadsázka? Jistě, ale bohužel to zas tak daleko od pravdy není. A co tím vším chci tedy vlastně říct? O co mi tímto článkem jde? O nic světoborného, jen že by to občas možná chtělo trochu víc rozvahy, empatie a hlavně zdravého rozumu, než začnou někteří z vás zase vykřikovat něco o tom, že učitel si musí ve své práci umět poradit se vším, co ho může od žáků i rodičů čekat. Že je na to přece vyškolený a kdyby se sám pořádně učil, snažil se neustále zlepšovat a vzdělávat, neflákal svou práci, nebyl vyhořelý a líný a celkově si méně stěžoval, neměl by teď žádný problém. Věřte mi… měl! Ono to totiž nejde, ho nemít, když pracujete s lidmi. Natož, když jsou to lidé neustále noví, diametrálně rozdílného věku (od předškoláků až po babičky a dědečky) a čím dál tím citlivější na jakoukoliv kritiku, nebo jen křivý pohled. Je to jako kličkovat minovým polem a přitom balancovat na hlavě s tuctem porcelánových talířů různých velikostí. A to, uznejte sami, není ani snadné, ani vás na to nikdo a nic nepřipraví. A už vůbec ne to studium, protože některé zkušenosti se jinak, než praxí, získat nedají (a když říkám „praxe“, tak myslím roky praxe, ne těch pár týdnů náslechů, co se jakž takž vměstná do osnov pedagogických fakult).
A pokud tomu pořád nevěříte a myslíte si, že jde jen o výmluvy, tak si sami sáhněte do svědomí a představte si sebe na místě onoho kritizovaného pedagoga. Představte si, jak by asi mělo to studium, které by vás připravilo na každodenní situace vypadat, a co všechno by muselo obsahovat. Přijde vám to reálné? Mě ne. A opravdu mě mrzí, když si tohle lidé neuvědomují a chtějí po nás nemožné. Speciálně, když jsou to jedinci, kteří si sami často pořádně neporadí ani s jedním dítětem, ale i tak si pořád myslí, že je v lidských silách naučit se za pět let poradit si na první dobrou absolutně s každým špuntem a to ještě v přesile až tří desítek kusů na jednoho. Že to prostě MUSÍ být v lidských silách, proto přeci pedagogické fakulty existují a proto na nich učitelé studují. Hm… Kéž by to tak opravdu fungovalo. To bych si to studium ráda zopakovala! A ani by to nemuselo být přímo v těch Bradavicích. Brala bych i Krásnohůlky, nebo Kruval… I když tam by mi asi umrznul zadek! Ale to sem nepatří.
