Článek
Nedá mi to a musím ještě jednou reagovat na vlnu článků o mladých matkách, která se v posledních dnech přelila nejen přes tyto stránky, ale přes internet obecně. Skoro ve všech se totiž dočteme nejen to, jak jsou dnešní matky hrozně unavené, uštvané, nedoceněné, přetěžované a celkově mají nesmírně těžkou existenci, protože jim nikdo nerozumí, ale hlavně to, že „mají také právo na svůj život“! Jinými slovy, být jen matkami jim nestačí. Chtějí mít i čas pro sebe, chtějí mít své koníčky, své přátele, svou romantiku s partnerem, svůj volný čas, svoji práci… a tak dále a tak dále. Zkrátka a dobře, chtějí mít všechno to, co si během svého života (rozumějme do okamžiku, než otěhotněly a porodily) vybudovaly, zařídily a nashromáždily a k tomu samozřejmě ještě to dítě (děti). Že to není dost dobře možné, to pro ně není ani odpověď ani varianta, a proto se jí v tomto článku nebudu zabývat ani já (přesto, že můj názor je takový, že skutečně není možné žít život bezdětné a k tomu mít děti - vždy je třeba něco obětovat, omezit, vypustit nebo alespoň zdlouhavě a komplikovaně hledat kompromisy).
Spíše bych se chtěla podívat na onu samotnou „odbojnou“ větu z názvu, snažící se celému světu vnutit myšlenku, že být matkou malého dítěte (konkrétně tu mluvíme především o nemluvňatech, kojencích, batolatech a předškolních dětech) je jakási práce, nebo spíše náročné a nevděčné povolání, ze kterého musí být možné si vzít občas „sick day“. O pauzách na svačinu (oběd, kafe, cigaretu), studijním volnu, prodlouženém víkendu a regulérní dovolené, nemluvě. Prostě a jednoduše, matky mají, dle tohoto náhledu na svět, plné právo své děti kdykoliv odložit a jít bez nich uspokojovat svou potřebu „žít svůj život“ (přičemž je víceméně jedno, co tím „žitím svého života“ přesně myslí, protože ať vyrazí na wellness víkend, nebo jen ke kadeřnici, ve výsledku to vyjde nastejno). OK, neříkám, že na tom není něco pravdy a někdy to opravdu není na chvíli potřeba, ALE…
Zaráží mne především to, že ve světle tohoto „životního stylu“ se vůbec nikdo neptá, co na to ty děti a jestli je úplně fér o nich mluvit jako o nějaké „šichtě“, která se může kdykoliv na chvíli odložit, přerušit, nebo rovnou zazdít? Ty děti za to, že tu mámu potřebují takřka nepřetržitě, přeci nemůžou. Není to jejich rozhodnutí a už vůbec to není jejich vina. Nejsou zodpovědné za to, že je to pro ni náročné a že si špatně rozvrhla síly. Tak proč by na to měly doplácet? A že na to kdykoliv, kdy je jejich máma „jen na chvíli opustí, aby měla trochu času na sebe“ opravdu tvrdě doplácejí, o tom se nemá smysl bavit. Stačí si něco přečíst o vývojové psychice malých dětí nebo o tom, jak snadné je je v tomto citlivém věku frustrovat, deprivovat a zanedbat, a musí všem být jasné, že bez matky prostě trpí (a čím jsou menší, tím trpí více a při kratším odloučení).
A i když někdy ta trocha „utrpení“ neuškodí a ve výjimečných případech může dokonce dětem i matkám pomoci, rozhodně by nemělo jít o něco běžného, co je po ruce kdykoliv, kdy se matka zrovna necítí na sto procent ready pro svou mateřskou roli. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak především proto, že děti si v tomto čase od své matky „neodpočinou“, tak jako ona od nich. Ony „nenačerpají nové síly“ ani „nepřijdou na jiné myšlenky“ a „nedostanou se taky trochu mezi jiné lidi“, protože nic z toho neumějí a ani nedocení. Ony po tuto dobu neumějí „žít svůj vlastní život“, protože odpověď na otázku z názvu článku je snadná… Měly by mít malé děti taky právo na svůj život? Ne, neměly. Protože děti o kterých se bavíme, nic jako „svůj život“ vůbec nemají, tak jak by na něj mohly mít právo? Jejich nízký věk jim prostě neumožňuje ho mít, neboť v této životní etapě je celým jejich životem právě jejich matka.
A tento „jejich život“ je jim právě její nepřítomnosti odebírán, takže tam, kde ho ona žije, ony ho dočasně ztrácejí. Ironická „rovnováha“, že? Ale bohužel pravdivá, protože se vážně nemá smysl přít o to, že do množiny osob představujících život malých dětí přeci nepatří jen matka, ale i otec, prarodiče a širší rodina, protože to sice zní hezky, ale není to pravda. Nebo alespoň ne v tom smyslu slova o jakém tu teď mluvím. Ano, ti všichni jsou důležití a hrají v životě malých dětí nezastupitelnou roli, ale nikdy to není role hlavní. Spíše jen sekundují, protože pozornost takto malých dětí je velmi omezená a mozková kapacita také, takže se do ní v té klíčové vedoucí pozici vejde vždy jen matka, nebo maximálně osoba, která její roli trvale alternuje (např. pro ty děti, které místo matky vychovává babička nebo třeba otec samoživitel). Víc osob se do toho samotného jádra prostě nevleze a pouze dotváří celkový obraz.
Absolutně všechno, co takové mrňata znají, prožívají, mají, umí, chtějí a v tom nejelementárnějším smyslu slova JSOU, úzce souvisí právě s existencí jejich matky (případně nějaké té jedné zástupné postavy, která se ale nesmí s nikým střídat, natož aby si někdo myslel, že tuhle roli zastane „hlídací babička“ nebo občasná chůva). Abych to řekla trochu méně složitě, tak nemluvňata prostě nemají kamarády, se kterými by si v té době, kdy máma relaxuje u kafíčka, mohla pokecat o životě v kočárku. A stejně tak batolata nemají koníčky, kterým by se mohla věnovat, když máma odfrčí do fitka nebo na tvůrčí psaní. Ony mají jen tu mámu a všechno, co dává jejich životu smysl, se nějak spojuje s ní. To ona je učí si hrát, ona je učí komunikovat, ona je učí se pohybovat. Je to ona, kolem níž se točí veškerá náplň jejich dne. Ona rozhodla, že se narodí, a ona teď rozhoduje, kdy budou jíst, kdy budou mít „volnočasové aktivity“ a kdy je čas na hygienu a spánek. Ona řídí to, co uvidí, ochutnají, čeho se dotknou, do uslyší, co ze světa poznají… Dokonce rozhoduje i o tom, co si mají myslet, čeho se mají bát, co si mají užívat a co naopak prozatím nepoznají. Prostě všechno to, na co má taková matka milion různých zdrojů, od svých zálib, přes přátele a známé, až po různé vzdělávací kurzy, na to mají ony jen a pouze ji. Ona je jejich nejlepším kamarádem, partnerem, učitelem, bohem i nejmilovanější „hračkou“. Nemůžou ji ničím nahradit a ani to dělat nechtějí.
A i když tím rozhodně nechci říct, že občasné hlídání malých dětí někým jiným nebo chvíle samoty jejich zdravému vývoji vyloženě škodí (naopak, občas jsou i prospěšné), je potřeba se zaměřit hlavně na to slovo „občasné“. Protože nic z výše popsaného není problém, dokud je to opravdu jen na chvíli a jen občas. Jenže ono to tak většinou bohužel není, byť zmiňovaným moderním matkám to tak přijde. Vždyť si jen támhle skočí a tuhle chvíli odpočinou a támhleten kurz je určitě obohatí a taky přeci musí občas udělat místo babičkám a taky partner už musí začít hlídat sám… A ono se to nabaluje a nabaluje jako ta pověstná sněhová koule a děti čekají a čekají až na ně a na jejich „život“ zase přijde řada. A ona nepřichází, protože z vína jednou týdně a hodinky běhání obden je najednou ještě kávička jednou týdně a nakupování jednou týdně a jednou za čtrnáct dní kadeřnice a kosmetika. Jo a taky masáž a další kurz. A co partner, ten taky potřebuje pozornost a sem tam nějaký ten výlet a romantický víkend… A ještě vlastně taky kamarádky mají právo mě někdy vidět a taky zbytek rodiny se musí zapojit a taky bych už mohla alespoň na hodinku denně do práce a… A najednou je z té „sem tam hodinky volna“, spíše „sem tam hodinka s dítětem“.
A ano, je to možná nadsázka a přehánění, ale jak už jsem kdysi psala v jiném článku, někdy má bezdětný člověk při pohledu na ten natřískaný rozvrh mnoha mladých matek pocit, že i jeho vlastní den by musel mít tak třicet hodin, aby se toho do něj tolik vešlo. Přesto to pořád spoustě lidem nepřijde jako problém, protože „matky jsou přeci pořád samy sebou“ a „děti nemusí být na první místě“. No jo, ale měly by se vejít alespoň do první desítky a matky budou samy sebou vždycky, ať už zrovna kojí, nebo sedí u hrnčířského kruhu a realizují své umělecké sny. To je o jejich egu, ne o tom, co zrovna dělají. Však přeci matkami být chtěly, ne? Vybraly si, že jejich bezdětné životy končí a přivedly na svět „životy“ nové, které je jejich úkolem teď zaplnit do okamžiku, než to po nich jejich děti převezmou a začnou samy rozvíjet to, co jim ony daly do vínku. Ale to nebude ani za měsíc, ani za rok a ani za pět let a nikdo jim to přeci před otěhotněním ani netvrdil, tak jak to, že je to teď tak moc šokuje? Bude to možná tak někdy v pubertě, protože až tehdy (a někdy ještě později) budou moci ze životů svých dětí tiše vystoupit, přejít naplno do rolí vzdálených mentorů a nechat to definitivně na nich.
Do té doby ale ten jejich pověstný „život“ už vlastně není nikdy jen jejich. Je vždycky i jejich dětí, které k němu neodmyslitelně patří a jsou jeho součástí, nikoliv jen náplní (a už vůbec ne prací a povoláním, které musí být vykonáno). Takže nějaké to volno z něj (a od nich) by si měly brát opravdu jen tehdy, když už to jinak nejde. Je přeci tolik zajímavých věcí, co se dají dělat, vidět, zažít a zkusit i s dětmi. Nepotřebujete se realizovat vždy jen bez nich. A i kdyby, tak o tom alespoň furt tak oslavně nemluvte a nedělejte z toho nějaké zásluhy v boji za zdravé mateřství. Pokud opravdu potřebujete své dítě více odkládat, než mít ve své péči, fajn. Nikdo vám to nezakazuje, jen se s tím holt smiřte a uneste oprávněnou kritiku takového chování, protože to prostě není OK. Možností, jak si takový život zařídit, máte ale dnes hodně, tak s chutí do toho. Jen si rozmyslete, zda toho jednou nebudete litovat.
Ony se totiž ty „nevděční spratci“ co si v pubertě vůbec neváží svých rodičů a nejpozději v patnácti utíkají z domu, neberou jen tak z ničeho nic. A ty „necitelní vydřiduši“, které v dospělosti zajímá jen dědictví a rodičům maximálně na Vánoce pošlou pohled do mizerného důchoďáku, taky ne. I oni byli jednou malí a dost možná své matky potřebovali právě ve chvíli, kdy ty chtěly „žít svůj život“. Tak ho teď holt žijí taky, protože děti se učí hlavně nápodobou. A co by to byl za život volnomyšlenkářského teenagera s otravnou matkou za zadkem? A jaké by to bylo luxusní cestování movitého podnikatele, kdyby měl s sebou do pětihvězdičkových hotelů tahat nemohoucí babku? To po nich přeci nemůže nikdo chtít! To by bylo skoro tak otravné, jako mít na krku malé dítě…
