Článek
Jako rodič malého dítěte mám také co říct k tématu, a když bych to měl shrnout jednou větou, která to vše podtrhne, řeknu: „Je potřeba vše vybalancovat, extrémy na obou stranách škodí.“
Rodiče, co na své děti kašlou
Jsem otec, který se na výchově dítěte aktivně podílí. Dle nálepkování jedné z autorek tady na Seznamu jsem otec typu „dítě na celý den není problém.“ Vlastně na celý víkend, nebo na týden. Když manželka odjela pryč na tři dny, celá ustaraná se vrátila: „Tak coooo, jak jste to tady zvládli, proč jsi mi nepsal, co se tu děje?“ A já jen s vykulenýma očima nechápal: „Co blbneš, jak bychom to tady asi zvládli? Normálně, užili jsme si to.“ Své dítě znám, aktivně se mu věnuji a chci být součástí jeho života.
Konám tak ze tří přesvědčení.
- Dítě má dva rodiče, ne jen matku
- Své dítě miluji a jsem ochotný pro něj obětovat své pohodlí
- Můj otec na mě kašlal, a to mě poznamenalo do konce života, nechci, aby malý zažíval to stejné
Když rozdělím rodiče na otce a matku, tak pro otce, kteří na výchovu svého dítěte kašlou a prakticky se nezapojují, nemám nic jiného než jen plivnutí do tváře a opovržení, je to pro mě osobní.
Pokud ale i matka není schopná vychovávat své dítě, je to už obrovský problém. Problém, který odnese to dítě. A projeví se to prvně ve školce, kde lze velmi snadno porovnávat. Jak moc dítě umí mluvit, jak si umí hrát s hračkami, jakou má motorickou dovednost, to vše jsou markery, které prostě když my rodiče vidíme, tak si hned řekneme, „aha tomu malému se asi moc nevěnují.“
Je to vizitka rodičů a trpí tím to dítě. Třeba, že se neumí tak dobře zapojit do kolektivu, třeba, že ve třech letech neujde delší trasu bez kočárku, zatímco jiné dítě ve stejném věku sestupuje horu na 8km trase.
Matky, které se dětem nevěnují, mají většinou ty samé argumenty.
- Jsem s ním pořád zavřená sama doma, už nemůžu
- Když on si pořád jen chce hrát s "x" a to mě nebaví
- Nemám na to čas protože...
A co mám vypozorováno, ne jen z okolí, ale i z internetu, tak tyto tři argumenty mají matky, které pořád sledují telefon a Instagram, přesto jaksi nemají čas. Nejsou schopny jít ven a napsat třeba na lokální facebook skupinu, jestli nějaká maminka nechce jít společně ven a třeba se skamarádit a nakonec, neurotické, přehnaně starostlivé matky, které tomu dítěti musí neustále stát za zadkem. To je můj pocit, ukamenujte mě.
Moje manželka je perfektní vzorová matka, která by zasloužila metál, chodí ven s jinými maminkami, takže dítě má sociální kontakt, zároveň manželka „potlachá“ a psychicky vypne změnou prostředí, má na malého čas, protože jsme ho vychovali tak, že mu nestojíme pořád za zadkem a pořád na něj neuroticky nekřičíme, že „to a to“ nesmí. Nakonec, každý se dělíme s malým o ty hry, které nás baví. Já si s ním hraju s vláčkami a s autíčky, honíme se okolo bytu a děláme nepořádek, manželka s malým zase kreslí, hraje pexeso a třeba společně vaří, nebo peče. Každý jsme si našli to svoje a i dítě ví, se kterou činností má za kterým rodičem jít.
Náš malý se ve školce začlenil parádně, učitelky ho chválí a to vše, jen protože jsme obětovali svůj život. A tady se vracím k titulku článku. Dítě má právo na svůj život, rodič ne. S tím, že jsme si vědomě udělali dítě, jsme vědomě přijali tu zodpovědnost, že „náš“ život dočasně končí. Prostě člověk musí slevit z toho pohodlí, že furt jen dává své potřeby na první místo a musí si uvědomit, že potřeby dítěte jsou to první. Neříkám, že jsme nejlepší rodiče na světě, ale ty rozdíly prostě vidíte. Vidíte rodiče, kteří tu oběť udělali a svému dítěti se věnují a rodiče, kteří jsou v hlavách mentálně stále děti a nedokáží se smířit s tím, že jejich potřeby už nejsou na prvním místě.
Rodiče, kteří se kvůli svým dětem zblázní
Druhá skupina rodičů jsou ti, kteří ze sebe nechají dělat otroka. Když dítě hvízdne, rodič stojí na značkách. Hlavně aby malý měl vystaráno. Je to zase velmi dobře poznat, když přijdete k někomu na návštěvu a vidíte, že to dítě má rodiče vychovaného.
Ztrápení, unavení si potom stěžují, že nic nestíhají, protože „Daneček potřebuje pozornost.“
Tohle trošičku dohnalo i nás a já o tom napsal článek:
Každopádně jsme se poučili a naopak jsme zjistili, že stojíme občas na straně otroků, proto učíme své dítě větší samostatnosti.
Balanc, rovnováha, střední cesta
Myslím si, že je úplně jedno jaký rodič jste, důležité je, abyste nedělali nic v extrému. Je důležité uvědomit si své chyby a najít si kompromis.
Pro rodiče, kteří mají děti, ale pořád si to v hlavě neuvědomili, mám jen jedno. Můj otec na mě kašlal celý život a nemůžu mu to odpustit. Teď si to to dítě neuvědomuje, ale jak vyroste, tak mu to dojde. Třeba to, že se mi otec celé dětství nevěnoval, celý život mě k ničemu nevedl, nedal mi hodnoty, disciplínu, ani třeba směr. A nebylo to, jak jsem si myslel, protože je unavený z práce, ale protože na mě prostě kašlal.
Stejně tak rodiče, kteří lítají kolem svého dítěte a cítí se být otroky vlastní rodiny, naučte to dítě samostatnosti, buďte silní, vydržte ty první dny breku a hlavně nastavte si v hlavě, že mu nemusíte stát za zadkem 24/7, prostě nemusíte.
