Článek
Nedá mi to a musím reagovat na tento článek, který má možná dobrou myšlenku, ale bohužel vidí situaci až příliš růžově a tím ve výsledku celé té hysterii kolem dětí a elektroniky zrovna moc nepomáhá. Většině kritiků, kterým se autorka pokouší „otevřít oči“ a vysvětlit, že nejde o nic nebezpečného, ale pouhé opakování vzorců chování, které mezi dětmi pozorujeme od nepaměti, totiž vůbec nejde o to, ŽE děti používají ke hrám a zábavě moderní technologie v podobě mobilů a tabletů, ale spíš JAK je používají. Nebo ještě lépe PROČ a KDY. A to už téma a problém rozhodně je a nemá to s časy dávno minulými co dělat (a pokud náhodou ano, tak spíše v tom smyslu, že i tenkrát to rodiče dělaly mnohdy špatně, jen si to neuvědomovaly a jejich chyby neměly tak velký dopad).
To, že děti využívají ke svým hrám aktuální technologie samozřejmě JE úplně normální a naprosto v pořádku a skutečně se s tím setkáme napříč celými dějinami lidstva. V tom se článek nemýlí. Např. v dobách kdy pračlověk lovil mamuta pomocí nabroušených pazourků, si jeho děti dozajista také hrály s kamínky. A ve středověku, když tatínkové mávali na bojišti mečem nebo na poli zápolili s pluhem, jejich malí synkové doma určitě dělali „totéž“, jen při hře vyměnili ocel za dřevo a živý skot za vyřezané figurky. A tak bychom mohli pokračovat až do moderní doby, kdy děti trávily čas u televize (protože taťka taky pravidelně koukal na fotbal a mamka zase vzdychala u Dallasu), později u počítače (na kterém rodiče pracovali celé dny) a nyní tedy u tabletů a mobilů. Zkrátka a dobře, s čím si „hrají“ dospělí, s tím si chtějí hrát i děti, a pokud to jen trochu jde, je v pořádku jim to umožnit. Připravují se tak na život a učí se reagovat na své okolí, což je jedním ze stěžejních důvodů, proč je pro ně hraní tak důležité. Dalším krokem na této cestě budou nejspíš brýle na virtuální realitu, nebo bůh ví, co ještě, ale jakkoliv to může znít děsivě, bude to v pořádku, dokud se z toho pro ty děti nestane závislost a jediný způsob, kterým se umí a chtějí bavit.
A v tom je právě ten zakopaný pes! Ono totiž ani tak nejde o tu elektroniku jako takovou, protože ve výsledku je fuk, jestli děti neustále sedí jen u tabletu, nebo koukají na televizi (jako jejich rodiče), nebo si někde za gaučem na podlaze potichu kreslí (jako jejich prarodiče) a nebo způsobně sedí v koutě, vyšívají a čtou z bible (jako jejich pra-pra-pra-pra rodiče někdy ve středověku). Všechny tyhle zájmové činnosti nejsou špatné ani nebezpečné, dokud motivací k nim není nezájem rodičů/vychovatelů, kteří své svěřence potřebují uklidit z cesty a nabídnout jim klidovou činnost, při které si jich nemusí všímat (natož je, nedej bože, vychovávat). To je totiž to, co oněm babičkám a dědečkům zmiňovaným v článku, na jejich elektronikou posedlých vnoučatech vadí. Že jim nahrazuje kontakt s rodiči, který tak moc potřebují a kterého mají v dnešní uspěchané době tak málo. Že jsou to často ti samí „kritici“, kteří rodiče těchto vnoučat kdysi posazovali na hodiny k televizi, je samozřejmě věc jiná (oni se to konec konců ti aktuální rodiče museli někde naučit, že). Nijak to ale oprávněnost a pravdivost těchto výtek nesnižuje, protože tohle zkrátka problém je. A ne malý…
Dokonce si troufám ze svých zkušeností říct, že je to pro děti a jejich správný vývoj i problém daleko větší, než byla ta televize pro generaci minulou (a cokoliv dalšího v časech předešlých). Proč? Ne, není to proto, že „dřív byla tráva zelenější“, jak se snaží článek naznačovat. Je to proto, že dneska se k těm mobilům a tabletům přičítají i stovky dalších pasivních způsobů trávení dětského času. A kdo má pocit, že to tak horké není, ať se jde podívat do hračkářství a schválně si zkusí prohlédnout tamní sortiment. Drtivá většina těch nejprodávanějších a nejoblíbenějších hraček, od stavebnic, přes panenky až k deskovým hrám (!) je dnes navržená tak, aby dítě zabavila s co nejmenším nárokem na jeho spolupráci. Všechno to samo chodí / jezdí / plave / létá / vydává zvuky / svítí / bliká / mluví / opakuje… A když to náhodou nic z výše zmíněných dovedností v repertoáru nemá, ani pak není vyhráno. Ještě totiž může jít o hračku, s níž si dítě vydrží hrát sotva pár minut, protože dostatečně nepodporuje a nerozvíjí jeho představivost (např. tím, že má milion doplňků, které stačí mechanicky vyměňovat, což, uznejte sami, není moc zábavné).
Ano, vím, je to tím, že technologie pokročily a výrobci teď mají možnosti, o kterých se jim ještě před pár lety ani nesnilo, ale naše děti to bohužel degraduje na pouhé konzumenty a to je pro zdravý vývoj jejich mozku, který potřebuje být neustále stimulován, naprostá katastrofa. A když k tomu přičteme ještě všechny ty počítačové hry, sledování televize a striktně řízené volnočasové aktivity v podobě školních družin, nebo kroužků, zjistíme, že děti dnes vlastně jen sedí a dívají se, jak je něco/někdo baví. A to je něco, co v minulosti zkrátka nenajdeme. V dobách, kdy musely děti v rámci výchovného stylu „neotravuj a dej mi pokoj“ koukat třeba na tu televizi, nebo sedět v rohu s pastelkami, se totiž mohly aktivně realizovat kdekoliv jinde. Např. při hodinách a hodinách lítání venku s kamarády, které jim dokázaly ty „ztracené“ chvíle dost dobře kompenzovat. Nikdo je nekontroloval, nikdo jim neříkal s čím a jak si mají hrát… A fantazie, slovní zásoba i přirozená dětská touha po objevování světa v nich žila dál, jen vždycky na chvíli usínala. Ale dnes ani nedostane šanci se probudit, takže pomalu, ale jistě skomírá. A tím pádem prostě není možné říct, že dnešní situace je stejná jako před lety jen se mění to, kvůli čemu na „líné“ a „špatně se bavící“ děti starší generace nadává. Není. Je prostě horší. Bohužel…
