Článek
V poslední době mám pocit, jako by se na ministerstvu školství doslova roztrhl pytel s nejrůznějšími návrhy na zlepšení, zlevnění a zefektivnění výuky na všech typech škol. A není to pocit ani trochu příjemný, protože většina z těchto nápadů mi připadá naprosto zcestná a odtržená od reality takovým způsobem, jako by se zrodily v hlavě někoho, kdo viděl veškerá školská zařízení jen z rychlíku (dokonce by se dalo říct, že jde mnohdy o „zlepšováky“ ve stylu Pata a Mata ze seriálu A je to!). Jeden z nich, o kterém jsem se včera dočetla přímo tady na Seznamu a kterému bych se ráda věnovala v tomto článku, mě však zasáhl více než jiné, neboť se týká především prvních tříd základních škol, což je věková skupina žáků, s nimiž přicházím do styku nejčastěji. A jak jinak, jde o návrh kontroverzní a dle mého názoru i značně kontraproduktivní, o jehož pozitivním dopadu (a především správnému zacílení) mám velké pochybnosti. Začněme ale od začátku…
Je pravdou, že v posledních letech u dětí neskutečným tempem narůstá počet odkladů školní docházky a všímáme si toho už i my, učitelé na menších školách. A nemáme z toho radost, protože je to trend znepokojivý, a ne zrovna dvakrát prospěšný, a to nejen pro nás, kteří si díky němu musíme rok od roku poradit s většími a většími rozdíly mezi jednotlivými spolužáky, ale především pro samotné děti, které si tímto způsobem, navzdory mylnému názoru některých rodičů neprodlouží dětství, ale pouze školní docházku. Počty takových „zpožděných“ prvňáčků (přes 23 %) začínají být dokonce tak alarmující, že s nimi atakujeme první příčku Evropského žebříčku, a to není nic, čím by bylo radno se chlubit. Je tudíž tak nějak na místě začít se o tuto problematiku trochu víc zajímat, pídit se po důvodech takového nárůstu a hledat způsoby, jak vrátit výsledky statistik zpět do únosných mezí, v nichž se pohybovaly ještě v dobách, kdy do prvních tříd nastupovala naše generace. JENŽE…
MŠMT si asi vzalo za vzor onoho často vzpomínaného „slona v porcelánu“, protože tak, jak je v poslední době jejich dobrým zvykem, rozhodli se do toho šlápnout opravdu pořádně a s plnou parádou hnát nastalou situaci z extrému do extrému. A i když těch řešení mají na stole více, jedním z nich je i naprostý zákaz, který mě skutečně zvedl ze židle. Jinými slovy: „Máme příliš odkladů školní docházky a lidé ji často zneužívají?“ „Tak ji zatrhněme všem a je to, muhehehe!“ Hezké. Opravdu. A tak citlivé a s ohledem na individuální potřeby žáků, kterými se ministerstvo jinak ohání snad v každém svém doporučení. A přitom těch, kteří by odklad získali nějakým podvodem a kterým by tak plošné zrušení vlastně nijak neublížilo, není zase tak moc. Tedy… ono jich asi bude řádově mnoho, protože si tu zase nebudeme hrát na to, že nějaký ten povolný „odborník“, který se nechá rodiči přesvědčit (ať už ze známosti, za úplatu, nebo slzičkami útlocitné maminky), je přírodní úkaz na který narazíte jednou za život, ale i když se mnozí rodiče mylně domnívají, že odsunem školních povinností dělají svému děťátku službu a dokazují mu svou lásku a obětavou péči o jeho blaho (nebo jsou prostě jen sami líní a kolem prvňáčka se jim ještě běhat nechce), nesmíme dovolit, aby na jejich úkor trpěly všechny děti.
Zvláště, když podle mého názoru je zakopaný pes ve skutečnosti někde úplně jinde, než kde právě teď MŠMT „čenichá“ a kde se chystá demonstrativně zasáhnout. A bylo by fajn si to konečně přiznat, říct to nahlas a začít s tím něco dělat, neboť odklad školní docházky jako takový, je už jen pouhou špičkou ledovce a jakýmsi prubířským kamenem, na kterém se nejvíce (a často bohužel poprvé za celý život dnešních dětí) ukáže, že je něco shnilého v jejich vývoji. A to žádný radikální řez na špatném místěn nevyřeší. Ostatně se to dočteme i ve vzpomínaném článku, kde stojí, že hlavními důvody pro takové množství odkladů jsou „celková nezralost, poruchy řeči nebo nedostatečně rozvinutá jemná motorika“. A je to pravda, to můžu potvrdit z praxe, akorát, že jakmile se nad těmito třemi zádrhely ve správném vývoji dítěte zamyslíme, dojde nám, jak nesmyslné je začít je řešit až v okamžiku, kdy má dítě nastupovat do první třídy. Natož je vnímat jako něco, co se tak nějak samo přirozeně stalo a je třeba nechat „čas, aby to zahojil“.
Správný rodič by přeci měl o svém dítěti vědět už dávno, že není na úrovni, na jaké by vzhledem ke svému věku mělo být, a to i bez odborného posudku. A taky by se měl snažit to aktivně napravit a ne jen čekat, až to ten drobeček „nějak dožene“. Nezlobte se na mě, ale toho, že vaše pětileté dítě skoro nemluví, neovládá pořádně své prstíky a celkově je neustále na úrovni batolete, si přeci člověk všimne, a co hůř, musí to vědět už dávno, protože vývoj je děj komplexní, nikoliv skokový. Jeden jeho aspekt tak plynule navazuje na druhý a jakmile tenhle „vlak“ někde začne nabírat zpoždění, je potřeba zasáhnout a k tomu nikdo nepotřebuje papír s razítkem. Bohužel se to však mnohdy neděje a já se ptám (a MŠMT by mělo taky)… Proč?! Kde a kdy se nám z rodičovství vytratil ten zdravý rozum, přirozený instinkt a přiměřená dávka sebereflexe, která by měla především maminkám (ale samozřejmě i tatínkům) včas napovědět, že s jejich děťátkem není všechno úplně OK a bylo by fajn snažit se to okamžitě podchytit a začít s nápravou? Odpověď je přitom velmi snadná, byť naší společností a mnoha takzvanými odborníky hluboce nenáviděná… Tabulky!
Ano, je to tak. Chybí nám přesně ty tabulky, které jsme s tak obřím pohrdáním odmrštili jako zastaralý relikt komunistické pediatrie a které nyní považujeme málem za nástroj ďáblův a totální přežitek jak pro děti, tak pro rodiče. Ale ono to nebude, a hlavně nikdy nebylo zase tak horké… A HLAVNĚ! Ony ty tabulky většinou nebyly výplodem nějakého vodkou opilého soudruha, který se v kanceláři nudil, a tak vypotil nesmyslné mezníky ve vývoji dětí, aby splnil pětiletku, a tak trochu otrávil život všem okolo (hlavně těm zákeřným nestraníkům). Ony to byly většinou léty, desetiletími i staletími prověřené pravdy, jejichž kořeny bychom mnohdy našly až v antice, nebo minimálně u porodních bab ve středověku. A jelikož děti jsou pořád děti a ty, co se rodily před sto lety, nejsou jiný živočišný druh než ty, co se rodí dnes, nepřijde mi úplně v pořádku ten dnešní někdy až hysterický trend zavrhnout vše, co bylo a začít to dělat úplně, ale úplně jinak a nově. Ne, že by některá tvrzení i některé striktní výklady těch zmiňovaných tabulek (kdy se řešil jako problém pomalu každý týden, nebo každá nepatrná odchylka, rodiny se zbytečně stresovaly a lékaři si na nich honily ego) nebyly už dávno vyvrácené, ale i když jde technologický, a především medicínský vývoj neustále kupředu, měly bychom se občas alespoň pozastavit a mrknout zpět. A možná se i k něčemu pokorně vrátit, protože ony naše babičky a prababičky nebyly zase až tak úplně hloupé a žily daleko více bio a eko než my, takže něco o přirozeném vývoji vědět musely.
A i když je celá ta moderní výchovná teorie založená na absolutním individualismu hrozně krásná a romantická, představa, že je za všech okolností v naprostém pořádku, když se dítě vyvíjí svým vlastním tempem, je zcestná a značně nebezpečná. Nebo v tom opravdu nikdo nevidíte tu souvislost? Nevnímáte, že dokud se jelo alespoň trochu podle tabulek (a zkušeností předešlých generací) a dítě, které ve dvou letech nemluvilo, bylo bráno jako dítě s problémem, odkladů nebylo zdaleka potřeba tolik? Nebo minimálně ne tak moc, jako je jich třeba jako dnes, kdy je takový němý tvoreček ještě ve třech letech běžně omlouván s tím, že „se prostě jen vyvíjí svým tempem a kdybychom na něj tlačili, způsobili bychom mu akorát tak trauma“? Fakt ne? Já tedy ano a nejde pochopitelně jen o mluvení. Těch styčných bodů dětského vývoje jsou desítky, od lezení, přes chůzi, příkrmy, sezení, odkládání dudlíku, ukončení kojení až po odložení plen a počátky sebeobsluhy. A ne, opravdu nechci slyšet argumenty typu: „Vždyť ono se to časem stejně naučí, tak proč na něj spěchat a do něčeho ho nutit. Každý zdravý dospělý člověk přeci mluví, sám se nají, sám si dojde na WC…“
Ano, to je pravda. Jenže jak už jsem psala, vývoj je komplexní záležitost a jakmile něco vynecháte, přeskočíte, nebo opozdíte, logicky začnete nabírat zpoždění v něčem jiném. Je to prakticky stejné, jako kdybyste přišli do nové firmy a při zaučování si vedli výrazně hůře a byli mnohem pomalejší než vaši kolegové. Zatímco oni už by začali šplhat po žebříčku výš a výš, vy byste zamrzli na nejnižších pozicích a kdo myslíte, že by se pak měl větší šanci stát „šéfem“ firmy? No, tak to je totéž. Akorát, že tady nejde o post šéfa firmy, ale třeba o socializaci dítěte, která by měla začít probíhat v určitém věku, ale jen těžko může probíhat správně a postupně přejít v budování hlubších vztahů, když dítě v daném věku ještě ani trochu nemluví. Takové dítě se prostě do kolektivu včas nezapojí a pak mu to bude chybět. A možná bude ve škole šikanované, na střední přehlížené, na vysokou se bude kvůli zlým zkušenostem bát, a nakonec z něj vyroste nešťastný asociál s mizernou prací, který neumí navazovat vztahy a má život k ničemu (a ano, možná přeháním… ale možná ani moc ne).
Na tohle bychom se měli při zkoumání problematiky nárůstu počtu odkladů zaměřovat. Na určité „prověrky“ vývoje, které by měly probíhat daleko dříve než v době, kdy má jít dítě do školy. A ne jednou, ale opakovaně. S určitým odstupem a pod taktovkou skutečných odborníků. A i když je mi jasné, že to spousta lidí odsoudí jako zbytečnou byrokracii, státní despotismus a nevítané narušení práv občanů (v nejhorším případě začneme vykřikovat něco o policejním státě a nacistické eugenice), tak v jádru by přeci nešlo o nic škodlivého. Nikdo by nikomu nenařizoval, JAK má vychovávat své dítě. Šlo by čistě o informativní aparát, který by dotyčnému jen včas řekl, že jeho výchova nemá kýžené výsledky a že s ní v budoucnu nejspíš narazí na problém v podobě nevyhovující úrovně pro vstup do vzdělávacího procesu. Nic víc, nic míň. Jak by s takovou informací rodič naložil, by už bylo jen na něm, protože už dnes se přeci najde spousta rodin, která už od narození připravuje své děti na jiný než státní systém školství. Mohl by se tak rozhodnout nic neměnit a dítě si pak vzdělávat doma, nebo v nějakém specializovaném zařízení.
Věřím však, že takových by bylo minimum. Zbytek by se takzvaně „chytil za nos“ a možná by byl nakonec i vděčný, protože z osobní zkušenosti můžu říct, že spousta rodičů ty problémy u svých dětí prostě nevidí (nebo záměrně přehlíží). Jsou přesvědčení, že jejich děti jsou naprosto normální, někdy dokonce nadprůměrné a poprvé jsou s pravdou konfrontováni právě až při vstupu jejich dětí do první třídy. A to je pak srážka s realitou opravdu tvrdá a bolestivá. Tak proč jim nepomoct, aby prozřeli a včas začali jednat? Pak by možná ta hororová čísla u odkladů začala hodně rychle klesat a žádná plošné zakazování, nebo osekávání, které povede akorát tak k tomu, že ve školách bude ještě více nezralých a prakticky nevzdělatelných dětí, pro které bude první ročník jen ztrátou času a zbytečným traumatem, by nebylo potřeba. A to přeci všichni chceme, ne? Šťastné a vyrovnané děti, které se budou do školy těšit. Ne ji brát jako místo, na které prostě nestačí…
