Článek
Nedalo mi to a rozhodla jsem se vyjádřit k článku pojednávajícím o tom, jak strašlivé problémy museli řešit rodiče jednoho dítka se speciálními vzdělávacími potřebami, které nutně potřebovalo ve třech letech chodit do školky, protože jeho maminka měla další miminko a byla s ním na mateřské dovolené. Jak hrozným kolotočem utrpení a nepochopení si museli tito nebozí lidé projít poté, co jim ve školce drze a opakovaně tvrdili, že jejich dítě má speciální vzdělávací potřeby a je nutné tento problém řešit. Vidíte v tom tu nesmyslnost? Já ano. Oni zjevně ne. Protože říkat dnes ve školství rodičům ne úplně pozitivní věci na rovinu, bez obalu a tak, aby byly co nejdříve naplněny potřeby dítěte (nikoliv uspokojeno jejich ego) se nesmí. Je to hrubé, ponižující a… no prostě je to blbě. O tom se ale dnes bavit nechci.
Chci se zaměřit na to, kolik rodičů, kteří mají stejné nebo podobné zkušenosti (nebo si to alespoň myslí), dávalo autorce v komentářích za pravdu a za hlavního viníka celého problému označuje násilím praktikovanou inkluzi, která je dnes v našem školství jedním z nejožehavějších témat. A mě tenhle postoj dost děsí, protože plete dohromady hrušky a jabka a dělá medvědí službu oběma hlavním táborům, kterých se týká. A to jak rodičům dětí se speciálními potřebami (a jejich dětem samozřejmě), tak odpůrcům inkluze, kterých není málo nejen mezi laickou veřejností, ale i v odborných kruzích (a neustále přibývají-diky bohu). Vezměme to ale po pořádku:
Ano, inkluze za každou cenu, u všech, automaticky a bez výjimek JE problém.
O tomhle nemá moc smysl diskutovat, natož se přít. A každý normální člověk, ať už má, nebo nemá děti a je, nebo není nějak zapojen do českého školského systému, to musí vidět, jinak je úplně slepý, nebo, jak se říkalo za mých dětských let, „navedený“. A ano, víme to i my pedagogové a rozhodně tenhle paskvil nehájíme. Alespoň tedy ta příčetnější část z nás. Inkluze má svůj smysl (až na naprosté výjimky) u dětí, jejichž speciální vzdělávací potřeby vycházejí z jejich fyzického postižení. Tam je to většinou bez debat, že takové děti dostávají možnost vzdělávat se v normálních školách s „normálními“ spolužáky (a to přesto, že to pro ně, pro pedagogy, pro rodiče ani pro ty zmíněné spolužáky není vždy lehké). Ať už jde o děti nevidomé, neslyšící, na vozíku, fyzicky deformované, s různými chronickými chorobami (např. nemoc motýlích křídel) a mnohé další a další skupiny… Pro ně pro všechny je vzdělávání v běžné škole přínosem, stejně tak jako pro jejich spolužáky, kteří se jim učí pomáhat, zvykat si na jejich „jinakost“ a nevnímat ji negativně (nedej bože se nad nad ně kvůli tomu povyšovat a šikanovat je). A vlastně je to dobré i pro pedagogy a asistenty, kteří rozvíjejí své dovednosti a učí se novým věcem, které se jim budou v praxi vždy hodit (např. schopnost improvizace, flexibilita, empatie apod). JENŽE…
Pak je tu druhá skupina dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a to jsou děti, které mají něco v nepořádku „tam uvnitř“. Něco, co se nedá „jednoduše“ kompenzovat například učebnicemi v Breillově písmu, „schodolezcem“ pro invalidní vozíky nebo asistentem se znalostí znakové řeči. A tady přichází na řadu nutnost „škatulkování“, kterému se přeci má inkluze za každou cenu vyhnout. Jenže v tomto případě to prostě není dost dobře možné a když se to na sílu dělá, je z toho vždycky akorát průšvih. Do této kategorie patří nepřeberné množství různých podskupin znevýhodněných dětí, od těch v uvozovkách „nejobyčejnějších“ a „nejjednodušších“ jako jsou děti s dyslexií nebo lehkým či středně těžkým ADHD, až po ty opravdu nejproblematičtější, kam patří různé vážné psychiatrické diagnózy, závažná mentální postižení nebo třeba agresivní autisté.
A hodit tyhle všechny do jednoho pytle, zatřást s ním, aby se co nejvíce promíchali a říct, že když dostanou asistenta, individuální plány i přístup a učitelé nebudou líní a spolužáci sobečtí, můžou se všichni pohodlně a efektivně vzdělávat ve stejných podmínkách, je totální zvěrstvo. A to pro všechny zúčastněné, včetně těch hendikepovaných dětí samotných, protože pro mnohé z nich je pobyt ve školním prostředí nepříjemný. Svým způsobem je to týrání posvěcené zákonem, ale co hůř… je posvěcené především jejich rodiči, protože to je další ohromné úskalí inkluze v té podobě, v jaké ji v naší zemi máme. Že konečné slovo mají vždy rodiče, nikoliv odborníci, kteří dokáží mnohem lépe odhadnout, co je pro takové dítě vhodné a co ne. V aktuálních podmínkách mohou však maximálně tak radit a doporučovat, ale konečné slovo je vždy na zákonném zástupci a to bez ohledu na to, zda to, co chce a vyžaduje je pro jeho dítě prospěšné a pro konkrétní školské zařízení proveditelné bez nutných negativních kompromisů, které všechno jen zhoršují. Nemluvě o tom, že tu máme také obrovskou skupinu rodičů, kteří se odmítají smířit s tím, že mají znevýhodněné dítě a tlačí ho někam, kam by se vůbec nemělo dostat. A s tím tak trochu souvisí právě ten druhý problém, který ale není možné s tímto prvním napevno spojovat, protože by existoval i bez něj.
Přesto, že je inkluze v naší zemi problém, nedává dětem ani jejich rodičům zas taková práva, jak si někteří myslí.
Tato druhá část problému (pokud to první byla „jablka“, tak tady máme ty „hrušky“), která by se dalo shrnout asi takto: „Maminko/tatínku, vaše dítě má ve škole/ školce problémy“. „No a? Je přece inkluze, tak si s tím poraďte! Od toho jste pedagog!“ Hm, tak ne, milí rodiče, takhle to opravdu nefunguje. I tahle pitomá verze inkluze, se kterou se v naší zemi musíme potýkat, má určitá pravidla, která je třeba mít na paměti a které je nutné dodržovat (jinak spláčou nad výdělkem úplně všichni přítomní, včetně toho nebohého dítěte). Za prvé, inkluze fakt neznamená, že se vaše dítko může ve škole či školce chovat prakticky jakkoliv a dělat cokoliv a učitelé ho za to mohou maximálně tak pochválit, pohladit po vláskách a se skřípajícími zuby mlčet. Tedy… vlastně ano, znamená (bohužel). Ale vede k tomu hodně dlouhá a hodně trnitá cesta, neboť k takovému „nekoordinovanému“ chování musí mít příslušné dítě setsakramentsky dobrý (zdravotní) důvod a tím pádem i příslušné kompenzační pomůcky, které celou věc přeci jen trochu usnadní (a to včetně přítomnosti asistentů či zkrácené doby pobytu mezi ostatními dětmi).
A za druhé, ne každé dítě, které má problémy, je okamžitě případem pro „inkluzivní vzdělávání“ a mělo by tak k němu být přistupováno. takže buďte tak hodní a přestaňte to po nás učitelích automaticky chtít (Díky!). Ony ty problémy, které ve škole či školce má, můžou totiž úplně klidně pramenit i z nedostatečné, nebo nedůsledné výchovy. A u takového dítka pak opravdu není na místě požadovat jejich akceptování (natož, aby se pedagogové, osnovy i spolužáci podřizovaly jeho rozmarům). Naopak, je to silně kontraproduktivní. Takové dítě naopak potřebuje mnohem pevnější ruku a důslednější přístup jak ve výchově, tak ve vzdělávání a tím, že pro něj budeme požadovat ústupky, zvýhodňovat ho a nutit všechny ve školském zařízení, aby se mu přizpůsobili (místo toho, aby se ono přizpůsobilo jim), uděláme mu tím akorát tak medvědí službu. A to jak v otázce jeho vzdělání tak sociálních vazeb, protože opravdu nečekejte, že spolužáci ho budou milovat a s nadšením přijímat mezi sebe, když nebude muset bez zjevného důvodu dělat ve škole to, co oni (a naopak bude smět dělat to, co oni nesmí). Děti jsou v otázkách „nespravedlnosti“ zatraceně přísné.
No jo, jenže jak má takový rodič poznat, zda je jeho dítě akorát nevychované, nebo s ním není něco v pořádku a do té inkluze patří, říkáte si nejspíš. Nu, empatický rodič, který nestaví své ego nad zájmy svého dítěte, to ve většině případů pozná. Ale pokud náhodou přeci jen ne, musí nastoupit odborník. Tedy… on musí nastoupit tak, jako tak, protože ani rodič, ani pedagog (který to také většinou pozná) nemůže sám o sobě rozhodnout např. o přidělení asistenta, nebo sestavení individuálního plánu. Na to jsou prostě potřeba příslušní experti, kterých chápu, že je málo (zvláště těch opravdu kvalitních). A chápu i to, že čekací doby u nich jsou nekonečné a že oběhat jak je, tak vše potřebné k odhalení a přidělení patřičné diagnózy, je někdy fakt peklo. Ale je prostě nutné to udělat a nedat si pokoj, dokud nebude opravdu jisté, jak se věci mají. A taky je nutné těmto odborníkům samozřejmě věřit a přiznat si, že mají nejspíš pravdu, zvláště, pokud mají určité renomé, nebo se jejich názory shodují s názory již zmíněných pedagogů či dalších expertů (např. logopeda). A to jak v případě, že u dítěte na něco přijdou, tak v případě, že nepřijdou vůbec na nic.
Ve druhém zmiňovaném případě je dokonce potřeba, aby rodič o to více spolupracoval s příslušným školským zařízením, protože u dětí, kterým je odhalena a přiřknuta nějaká diagnóza, přichází na řadu aktivní řešení problému v podobě kompenzačních pomůcek, individuálních plánů, asistentů, terapeutů, zkrácených hodin apod. A rodiče jsou do toho všeho zapojeni a zasvěceni (a uleví se jim, neboť konečně vědí „na čem jsou“), takže to nejhorší mají vlastně už za sebou. Bohužel, v případě, že dítě je takříkajíc „zdravé“, se žádné řešení shůry nekoná a to „nejhorší“ rodinu teprve čeká. Zůstane totiž jen to dítě s problémy a škola a právě tehdy je nejvíc potřeba, aby v sobě rodiče dokázali objevit alespoň špetku sebereflexe, logického uvažování a také schopnosti zachovat si nutný odstup a podívat se na celou situaci co nejvíce objektivně. Jinými slovy, je potřeba zvážit, zda nemá paní učitelka náhodou pravdu, když tvrdí, že problém je na straně jejich dítěte, které prostě nespolupracuje (a ano, vím, není to lehké, protože to automaticky ukazuje na určité výchovné selhání, ale je to nezbytné a hlavně… je to poměrně snadno řešitelné a daleko méně závažné, než skutečná diagnóza, takže jde vlastně o to nejlepší možné rozuzlení).
Nejjednodušší je položit si v takovém případě otázku, zda má podobné problémy ve škole/školce ještě někdo jiný. Protože ono světe div se, vaše dítě není v té instituci samo. Je tam s ním spousta dalších dětí a i když každé z nich je pochopitelně jiné a má jinou osobnost, určité styčné body se vždy najít dají, takže je zcela na místě podívat se na to i z jejich perspektivy. Pokud některé z nich mají stejné, nebo podobné potíže (a čím víc jich je, tím je to jasnější), pak je určitě na místě říct, že problém nejspíše bude na straně školy/učitelky/vedoucích pracovníků a začít vše odpovídajícím způsobem řešit. A já vůbec netvrdím, že takové případy neexistují. Naopak. ALE… pokud nikdo jiný problémy nemá, pak je jasné, odkud vítr fouká a nemá smysl před tím zavírat oči. V takovém případě totiž není moc fér obviňovat školu a chtít po paní učitelce, aby začala věci, které dalším dvaceti dětem vyhovují, měnit jen proto, že zrovna to jedno vaše je nespokojené. Nemyslíte? Nu, řekla bych že spousta rodičů si to bohužel nemyslí, proto pak vznikají takové články, jako je ten, na který reaguju, ale s tím se dá těžko něco dělat…
I když… možná se něco dělat přeci jen dá. Závěr, který by měl z tohoto mého textu vyplynout, je totiž odpověď na otázku z názvu. Proč je inkluze za každou cenu problém jsme si řekli. A proč to nejde řešit „na sílu“, jako v článku, na který odkazuji? Nu, protože přesto, že naprosto chápu postoj některých rodičů, kteří mají pocit, že ve výsledku je vlastně jedno, jestli nepříčetně vykřikující dítě ruší své spolužáky při hodině proto, že má „na to papír“ nebo proto, že je „jen“ nevychované, rozdíl v tom ve skutečnosti je! A velký! Přílišný tlak na inkluzi má totiž hlavní dopad na tu nejdůležitější osobu, o kterou tu od začátku jde… Na to konkrétní „vykřikující dítě“ (respektive jakékoliv jiné dítě s problémy)!
A pokud je to právě vaše dítě, měli byste mít vždy na paměti právě jeho blaho a netlačit za každou cenu ani pro, ani proti inkluzi. A to chci tímto článkem hlavně říct! Kašlete na to, jak to vidí učitelky. Kašlete na to, co se píše na internetu. Kašlete na to, jak se cítí spolužáci vašeho potomka. A především… kašlete na to, jak se cítíte vy sami! Jestli máte vztek, stydíte se, litujete se, obviňujete se, připadáte si uražení… To je přeci všechno putna! Důležité je to dítě. VAŠE dítě! A to potřebuje pomoc, pokud mu to ve škole nejde (ať už je k tomu jakýkoliv důvod). A tu pomoc potřebuje hned, ne až se tatínek nebo maminka konečně vyvztekají a dostatečně si postěžují, jak je to v naší zemi a v téhle jejich konkrétní škole na pytel a jak je paní učitelka zlá a nekompetentní. Tohle všechno je vašemu dítěti jedno, protože má buď nějaký hendikep, nebo není zvyklé poslouchat a v určitých věcech se podřídit či alespoň přizpůsobit a začlenit do kolektivu (a nebo má vážně špatnou školu/učitelku, což se dá ale řešit asi nejjednodušeji). Tak jako tak se v tom všem utopí, pokud mu nepodáte pomocnou ruku (byť si to možná ještě neuvědomuje, protože je to dítě a neví jaká rizika pro něj z této situace plynou). A čím dříve mu tu pomocnou ruku podáte, tím lépe. A je jedno, co času, peněz, nebo vlastní hrdosti vás to bude stát. Nebo by to jedno být alespoň mělo…
