Článek
V posledních dnech se v internetových diskuzích a článcích rozhořel doslova boj o to, zda by české děti i nadále měly „povinně“ (či přesněji řečeno standardně) jezdit se školou na lyžařský výcvik. Někdo tvrdí, že ano, že to prý tmelí kolektiv a buduje v dětech lásku k pohybu, někdo zase říká, že je to zbytečné a zatímco dětem to nic moc nedá, jejich rodičům to doslova vyluxuje konta. Nu, jak už asi napovídá název, já se kloním spíše k tvrzení číslo dvě, avšak důvody, které mě k tomu vedou, jsou trochu jiné (alespoň některé), než jaké jsem doposud ve zdejších textech a komentářích na toto téma zaznamenala a proto jsem se rozhodla napsat o tom svůj vlastní článek.
V první řadě bych ráda podotkla, že se na danou situaci nedívám jen jako rodič a bývalý žák/student, ale také jako pedagog, který přeci jen tak trochu „vidí“ do toho, co je pro třídní kolektiv vhodné, co méně a co mu prakticky nepřinese nic užitečného. A právě proto musím hned na úvod plně souhlasit s tím, že posílat celé třídy dětí ven ze školy a nechat je trávit čas pospolu v nějakém jiném (ideálně daleko „přírodnějším“) prostředí, než je jejich mateřský vzdělávací ústav, je rozhodně přínosné. Pro ně, pro jejich rodiče i pro učitele. Ti všichni se poznají i z jiné, než z té tradiční stránky, užijí si něco nového, pobaví se, odpočinou si… Prostě idylka. Potud to tedy vypadá, že fandím spíše „prolyžákovému“ táboru, ale bohužel… zde veškeré mé sympatie k týdnu stráveném vesměs pouze ježděním po umělém sněhu nahoru a dolů, končí.
K naplnění výše zmíněných pozitiv, která dětem přináší společné třídní aktivity mimo školu, tu totiž máme různé seznamovací pobyty, vícedenní výlety, vzdělávací soustředění, tmelící a zážitkové cesty, výměnné pobyty nebo asi nejslavnější a neoblíbenější typ těchto „kratochvílí“ známý pod pojmem „školy v přírodě“ (kam patří krom „přírody“ samozřejmě i školy v jiných zajímavých destinacích a prostředích - např. pro děti z venkova může být naopak přínosný pobyt ve městě). Všechny tyto varianty školou organizovaných aktivit probíhajících mimo její domovskou půdu, stmelí dětský kolektiv stejně spolehlivě, jako lyžák (ne-li spolehlivěji, protože odpadne „kastování“ podle lyžařských schopností). A nádavkem žáky i studenty také pobaví, poučí a umožní jim vyzkoušet si v praxi spoustu z toho, co se ve škole učí jen teoreticky (což je ideální např. z důvodů mezipředmětových vztahů a chápání nabytých vědomostí v širším kontextu). O tom, že podpoří i jejich samostatnost a dopřeje jim dostatečný pocit „volnosti“, který jim při klasické organizované výuce pochopitelně chybí, se ani není třeba zmiňovat. Zkrátka a dobře, je to pro ně super zpestření i způsob, jak si osahat věci, ke kterým se doma jen tak nedostanou (a ve škole už vůbec ne) a lyže ani permanentku na vlek k tomu fakt nepotřebují. A tím se dostáváme k tomu hlavnímu, kvůli čemu mi lyžák, jakožto prakticky nedílná součást osnov většiny českých škol, přijde jako totální nesmysl. Dalo by se to rozdělit zhruba do dvou bodů:
1) Lyžák prý děti „rozhýbe“. Ehm… Fakt?
Jedním z nejčastějších argumentů, proč je tradici plošného lyžařského výcviku třeba zachovat pro další generace, je tvrzení, že díky němu se naše děti „alespoň začnou trochu hýbat“. Ale opravdu začnou? Fakt jim ten týden (často necelý) tak zásadně pozmění jejich priority a zažité zvyky, že se z peciválů uvelebených věčně u tabletu jako mávnutím kouzelného proutku změní v nadšené sportovce? Nu, samozřejmě, že ne. Ve skutečnosti tenhle jeden týden, navíc zasvěcený tak strašlivě specifickému a úzkoprofilovému sportu, který jim po návratu domů bude totálně k ničemu, nezmůže u takových dětí vůbec nic. Snad krom toho, že jim svou rozjuchanou nuceností pohyb ještě více zprotiví (nebo je rovnou postrčí k tomu, aby si to vyškemrali na rodičích a vůbec nikam nejeli-což je běžný jev ve všech školách). Ono totiž obecně tohle někdy až hysterické spojování veškerých mimoškolních pobytů se sportovními aktivitami, je špatně.
A ne, nepopírám tím, že dle statistik se české děti málo hýbou, mají nadváhu, nemají vztah ke zdravému životními stylu a potřebovaly by to změnit. Vážně ne. Ale tohle je takové to „vylévání vaničky i s dítětem“, protože pohyb nerovná se přece organizovaný sport. Sport je druh koníčku, který prostě ne každý má rád, stejně jako ne každý má rád četbu, kreslení nebo sledování filmů. A čím dřív se s tím naše společnost už konečně smíří a pošle tenhle „sportovní fašismus“, který v posledních desetiletích adorujeme do háje, tím lépe. To POHYB je důležitý pro zdraví životní styl a k tomu, aby se člověk hýbal, žádný sport praktikovat, vyznávat ani milovat nepotřebuje.
A úkolem školy by proto nemělo být tlačit děti do „sportů“, ale zařadit do jejich každodenního života pohyb tak nějak mimoděk. Dobrovolně. S radostí. Ne jako cílené hobby, ale jako nedílnou součást dalších koníčků a volnočasových aktivit. A to nuceným výcvikem opravdu nepůjde. K tomu je ideální třeba turistika, jízda na kole, plavání, míčové hry, sportovní soutěže typu štafeta, nebo různé přespolní běhy a bojovky… A tak dále a tak dále. Možností je mnoho, ale jednu věc mají společnou. Všechny se dají při troše kreativity krásně začlenit do již zmiňovaných stmelovacích pobytů, školních výletů či škol v přírodě. A to aniž by tím kterékoliv z (nesportovních) dětí trpělo, nebo bylo předem odrazeno, protože má jistotu, že nepůjde o hlavní náplň dne, ale jen jednu z mnoha různorodých činností (ne jako je tomu u lyžařského výcviku, kde člověk od rána do večera blbne na sjezdovce a na vše ostatní mu zbývá pár chvil osobního volna a tajný čas po večerce).
Úkolem školy je seznámit děti se všemi možnými sporty. Jo? A proč jako?
Ano, tohle je další častý argument, kterým se mnozí snaží podpořit představu, že pokud nepošleme děti se třídou na lyže, obereme je o seznámení s aktivitou, kterou by mohly po zbytek života milovat. Hm… A teď tu o Karkulce. Ne, vážně, ale ruku na srdce… Vy opravdu znáte někoho, kdo nikdy nelyžoval a po lyžáku se třídou se do tohoto sportu zamiloval, přesvědčil své okolí, že hory jsou super a stal se vášnivým lyžařem na zbytek života? Já tedy ne. A i když nepopírám, že někde třeba může pár takových osob existovat, ve výsledném součtu je jich tak mizivé promile, že to ani nestojí za pozornost. Zbytek dětí, které před lyžákem nelyžovaly, nebude lyžovat ani po něm (i kdyby nakrásně chtěly). Tečka. Tak to prostě je, protože pokud k tomuto sportu není dítě vedeno svými rodiči od malička, škola na tom nic nezmění. A co je hlavní, ani by to měnit neměla, protože v tomto případě nejde o žádný přínos.
A už to slyším… „Ale to není pravda! Škola je od toho, aby své žáky seznamovala se vším, co jim může život nabídnout! A zvlášť u sportu!“ Nu, ano, to určitě je. ALE nemělo by to být seznamování samoúčelné a kontraproduktivní, které přinese do jejich života akorát chaos, nespokojenost a negativa (jinými slovy, pít, nebo kouřit je tam taky neučíme a přitom to může být bezva zkušenost). A i když lyžování pochopitelně není na úrovni alkoholu a cigaret, i tak může seznámení s ním dětem, které ho doposud kvůli poměrům ve své rodině nepoznaly, spíše uškodit. Ještě tak nějakou čistě volitelnou formou, jako možnost, kterou škola dává těm, kdo o ni projeví zájem (tak to mimochodem chodí u nás-lyžovat jezdí z každé třídy jen ti, kdo chtějí, takže dáme z celé školy dohromady tak jedno družstvo). Ale určitě ne jako standard pro všechny děti z každé třídy, včetně těch, co na svahu ani na běžkách v životě nestály (a je jedno, zda proto, že na to rodina prostě nemá peníze, nebo proto, že rodiče tenhle typ zábavy nebaví a mají jiné zájmy).
Takové dítě (schválně píšu dítě, protože pokud by šlo o lyžák pro studenty 18+ mohla by být situace jiná) i kdyby třeba vážně zaplanulo k lyžování upřímnou láskou, je namydlené a čeká ho jen zklamání. Proč? Protože se na svah po zbytek dětství už stejně nedostane (nebo alespoň ne tak, aby to stálo za řeč-maximálně na dvě hodiny na nejbližší sjezdovku). Možnost znovu si pořádně užít lyžování dostane až teprve poté, co se osamostatní. A to ještě jen v případě, že bude dostatečně dobře finančně situované, aby si to mohlo dovolit (což dítě z chudých poměrů spíš nebude, než bude, protože i když bude mít velké štěstí, potrvá ještě pěkně dlouho, než se svou vlastní pílí posune do jiné sociální vrstvy, než z jaké pochází-pokud vůbec). A to se s těmi prkny pak rovnou může seznámit až s plnou parádou v dospělosti, až bude vědět, že to vážně chce zkusit a nikdo ho k tomu netlačí. On ten rozdíl v rychlosti a kvalitě učení v dětství a dospělosti totiž není zrovna u lyžování zas tak markantní (zvlášť s dnešní moderní výbavou, na které to za půl dne zmákne i cvičená opice).
Nu a přes tuto finanční stránku se oklikou dostáváme k názvu celého článku (jejda, to byl rým!). Proč zrovna lyžák? Vždyť lyžování je tak specifický sport, ke kterému je potřeba nejen speciální (drahé!) vybavení, ale i speciální podmínky (a to jak roční doba, tak i zeměpisné umístění). Proč místo lyží a zájezdu na hory nechtít po rodinách třeba potápěčskou výbavu a nezaletět si se třídou na korálový útes? Nebo proč po dětech a jejich rodičích nepožadovat kompletní sadu golfových holí a permanentku na nějaký luxusní green? A co rovnou ten jachting? Šerm? Parkůr (ten s koňmi)? Tenis? Rafting na divoké řece? Parašutismus? To všechno jsou podobně drahé, speciální a úzce vyprofilované sporty, které stejně jako lyžování nejsou životně nutné (na rozdíl např. od plavání) a člověk v nich musí setsakramentsky najít zálibu, aby se jim po zbytek života věnoval. Tak proč ty našim dětem povinně nedopřát a lyže ano?
Promiňte, ale nedává to smysl. Jako jedna z mnoha možností, které by školy nabízely v rámci volitelných mimoškolních aktivit, organizovaly ji a zaštiťovaly… Proč ne? To bych brala všema deseti! A věřím, že nejen já. Bylo by přeci super moct dítě bezpečně a s určitými slevami poslat nejen na svah, ale třeba právě za těmi korály, nebo někam na sever na divokou vodu. Ale nutit k tomu všechny bez rozdílu a dívat se skrz prsty na ty, kdo si to nemůžou dovolit, nebo to prostě nechtějí (a že se to neděje a je to všude dobrovolné už teď, to mi vážně nevykládejte)? Nebo dokonce chtít, aby na to všem přispíval stát z našich daní. Ale no tak… Tuhle uniformitu snad už máme za sebou, ne?
