Článek
Relativně nedávno jsem tu publikovala článek na téma „Helikoptéroví rodiče“, který měl poměrně velký (a veskrze i pozitivní) ohlas, což mě nesmírně těší. Zvláště, když komentující ve většině reakcí souhlasili s tím, že je to rodičovský zlozvyk, který dětem vůbec neprospívá a který by bylo záhodno z naší společnosti postupně zcela vymýtit. I tak se ale bohužel pořád najdou lidé, kterým takové chování přijde v pořádku, nebo ho dokonce obhajují a nevnímají jako nebezpečné, a právě kvůli nim bych se v tomto textu ráda podělila o jistou trpkou zkušenost z mého dnešního pracovního dne. Nebo spíš takto… můj dnešní den mezi malými dětmi na prvním stupni nebyl vlastně ničím výjimečný. Byl to den, jako každý druhý, ale to, co se během něj dělo, mi znovu názorně ukázalo, jak moc může přehnaná rodičovská péče poškozovat zdravý vývoj dítěte a komplikovat mu život způsobem, na který jsme, my učitelé, ještě před pár lety prakticky vůbec nenaráželi.
Bylo to dnes zkrátka tak nepřehlédnutelné a do očí bijící, že jsem se rozhodla se o tento poznatek podělit. Mám totiž obavy, že spousta rodičů, jejichž dětí se tento problém týká, o něm vůbec neví a vlastně ani moc nemá šanci se o něm dozvědět, protože má jen výjimečně možnost pozorovat své děti při takových činnostech a v takovém prostředí, kde by nebyly pod jejich vlivem. Ruku na srdce, maminky a tatínkové, kdo z vás chodí tajně špehovat své dítě, když si třeba v pokojíčku povídá s kamarády, sedí ve třídě a počítá příklady, nebo si venku na zahradě školky/školy hraje s míčem? Přitom právě tehdy se děti nejvíce „odkopou“ a dají nám možnost nahlédnout do jejich nitra daleko hlouběji, než by tomu bylo v běžném kruhu rodiny. A odkopávají se tedy dost "nepěkně"… Konkrétně se jedná o to, jak strašlivě jsou při všech svých činnostech, při kterých se musí řídit nějakým předem daným harmonogramem, NEJISTÉ. Jako by si vůbec v ničem nevěřily a bály se, nebo spíše už ani nebyly schopné cokoliv udělat samy a bez něčího svolení a požehnání.
A přitom vůbec nejde o stresové činnosti tlačící na výkon, kdy by děti někdo hodnotil, umravňoval nebo dokonce trestal (typu zkoušení, nebo psaní testů, jak se teď jistě mnozí z odpůrců dnešního školství chystali namítat). Ne, jde o hry, odpočinkové aktivity nebo kreativní činnosti, které děti dělají rády, těší se na ně, a dokonce o ně škemrají. Samy se mne chodí ptát, kdy už zase budeme něco nového vyrábět, nebo hrát… Ale jakmile na to dojde a je třeba dodržet nějaký pracovní postup, organizační pokyny či pravidla hry… Začne jít do tuhého. A ne, nechci tu znovu řešit to, že děti vůbec neposlouchají. To je sice pravda, stejně jako je pravda, že mnohdy ani po opakovaném vysvětlení netuší, co a jak mají dělat a člověk jim musí každému všechno říkat osmkrát, ale o to mi dnes nejde. Tuhle fázi teď přeskočme a přesuňme se až k místu, kdy už všechny děti bezpečně vědí, jak by měly postupovat, aby se dobraly zdárného konce… Vědí to… ale přesto to nedělají! Proč, vysvětlím na slíbeném příkladu z praxe:
Dnes bylo venku ošklivo, a tak jsem s dětmi odpoledne vyráběla velmi jednoduchý výrobek z papíru. Prakticky šlo jen o to vybarvit šablonu, vystříhat ji a slepit její dvě části k sobě. Naprosto primitivní věc, jakou jsme ve škole, školce či družině dělávali úplně všichni, a ještě pouhých pár let zpátky s tím málokdo měl problém. Všechno se hezky pomalu a zřetelně vysvětlilo (někdy několikrát), ukázal se hotový výrobek, názorně se předvedl postup, zodpovědělo se pár případných dotazů… A šlo se na věc. Prostě klid a pohoda. A přesto, že se samozřejmě i tehdy našly děti, které to nebavilo a schválně práci odbyly, nebo se jim šablonu nedařilo vybarvit či vystřihnout, nakonec to zvládly všechny a veškeré zádrhely, které se v pracovním procesu objevily, byly naprosto pochopitelné a známé. Učitelé si s nimi uměli poradit a výsledkem bylo příjemně strávené odpoledne. Dnes je tomu ale jinak… Dnes já i mnozí mí kolegové musíme bojovat se zbrusu novým fenoménem, kterým jsou neustálé otázky dětí na další krok v rámci neprosto jednoduchého postupu.
A přitom ten krok samozřejmě znají a vidí ho všude kolem sebe u svých kamarádů! Ale než ho samy udělají, musí se ujistit, že je to tak správně a že ho opravdu mohou a mají udělat. Prostě musí! A každý zvlášť, protože nestačí, že se mě na to přišli postupně zeptat Anička s Pepíčkem a Jirka s Mařenkou (načež jsem zastavila práci všech a znovu nahlas zopakovala, že "ano, skutečně mají vybarvit všechny části a ano, můžou to udělat jak pastelkami, tak fixami"). Ne, na totéž se přijde o minutu později zeptat i Jiříček a Dášenka a pak postupně skoro všichni (čest a obdiv těm několika samostatným výjimkám). Nu co, jednou se to dá vydržet, řeknete si nejspíš. Jenže ono to není jednou… Až už to totiž konečně budou mít všichni potvrzené a vybarvené, přijdou na řadu další kola otázek, z nichž největší šlágry jsou např.: „Už můžu stříhat“. „A mám vystřihnout i tenhle kousek?“ „A mám to vystřihnout dokola?“ „A už můžu lepit?“ „A čím to mám lepit, to jako lepidlem?“ „A mám namazat jen tuhle část?“ „A pak to mám tady přehnout?“ A tak dále a tak dále. Repertoár je bohatý a takřka nevyčerpatelný. Každý „level“, který společně překonáme, přitom nepřekonáváme hromadně jako třída či skupina, ale jednotlivě, jako nejisté dítě a dospělý „spasitel“, bez kterého se prostě přestane točit svět.
A mě u každé té otázky víc a víc bolí srdce, protože tady samozřejmě vůbec nejde o to, že si připadám jak zaseknutá magnetofonová deska, nebo papoušek s Alzheimerovou chorobou. Ano, je to otravné a neskutečně vyčerpávající, ale je to moje práce, a tak ji odvedu a pak půjdu domu a dám si nohy nahoru, uvařím si kafe a svět bude krásný. O mě tu totiž vůbec nejde… Hlavní problém, který mě trápí je to, že pro ty děti ten svět krásný není a nebude, protože když se na ně podívám, nevidím před sebou šťastné a spokojené malé lidičky, které se baví a užívají si kreativní činnost. Vidím vystresované uzlíčky nervů a bezradné loutky bez loutkovodiče, které jsou neustále pod tlakem a vůbec nevěří sami v sebe a vlastní schopnosti a dovednosti. A já je to nedokážu naučit a posílit jejich neexistující sebevědomí ani kdybych se rozkrájela, protože i kdybychom společně nějakých pokroků dosáhli, tak jakmile se na obzoru objeví maminka nebo tatínek, to nebohé dítko prakticky „ochrne“ a čeká, že se o všechno postarají za něj. A oni se postarají a děti jsou zase tam, kde byly. V pozici někoho, kdo sám nic nemusí a tak nic nedělá ani kdyby nastokrát chtěl…
A to přitom výše popisovaná situace je úplně bezvýznamná a vůbec o nic v ní nejde! No tak se jim ten výrobek nepovede, nebo ho nestihnou, no bóže, z toho se nestřílí, chtělo by se říct. Jenže… ony se kvůli tomu trápí a zbytečně si drásají nervy, i když je opakovaně přesvědčuju, že o nic nejde a že mají raději udělat chybu než se neustále ptát a přešlapovat na místě. A to je prostě špatně! A co hůř, pokud je dokáže takhle rozhodit nutnost učinit vlastní rozhodnutí, které v nejhorším případě skončí nedokončenou papírovou panenkou, nebo prohranou hrou… Jaká muka teprve musí prožívat, když mají samy za sebe řešit něco zásadnějšího, u čeho na výsledku opravdu záleží? Třeba nastoupit do autobusu a dojet domů/na kroužek, nebo požádat prodavačku, aby jim podala nějaké zboží, které musí přinést domů mamince? A co až to bude ještě vážnější, protože tahle nejistota a nedůvěra v sebe sama se s nimi potáhne i do vyššího věku a nezmizí jen tak ze dne na den (zvlášť až se do hry vloží puberta, která je svou schopností znejistit a uvrhnout do vnitřního zmatku i naprosto klidná, sebevědomá a samostatná dítka, pověstná)? Co budou dělat až přijdou klíčová rozhodnutí jako např. s kým se přátelit, s kým jít na radne, kam jít na školu nebo jaké si při studiu vybrat předměty? Popravdě… vůbec si to u takových dětí neumím a ani nechci představovat (člověk se pak nemůže divit, že má tolik mladých lidí chatrné duševní zdraví).
Závěrem bych proto ráda apelovala na rodiče, aby se opravdu snažili dětem už od jejich prvních krůčků přenechávat více zodpovědnosti, a to i tehdy, když vědí, že jejich ratolesti můžou selhat (a dost možná i skutečně selžou). Samozřejmě je třeba volit rozhodnutí a rizika přiměřená jejich věku a být neustále po ruce pro případ krize, ale čím dříve se ta mrňata naučí věřit sami sobě, neutíkat před problémy a nést následky svých činů, tím lépe pro ně (i pro vás, jako rodiče, protože kdo by chtěl mít na krku třicetiletého potomka s fóbiemi a traumaty, že). Samotné pochybení je totiž jen málokdy tak hrozné, jako je strach z něj, a to by se měly děti naučit co nejdříve. Chyby se přeci vždy dají napravit, ale kde nic není, ani smrt nebere, jak říkali naši prarodiče. Jinými slovy, je dobré mít na paměti, že až příliš mnoho lidí na sklonku svého života lituje toho, co nikdy nezkusili. Nikoliv toho, co se jim v životě nepovedlo. A i tito lidé byli kdysi malí a dost možná byli také nerozhodní a zmatení. Tak, prosím, přestaňme další takové vyrábět ve velkém. Díky.
