Článek
Článek, na který odkazuji a který se týká tlaku veřejnosti na zrušení psaní rukou na prvním stupni základní školy, mě dnes po ránu, když jsem ho četla, docela pobavil. Hlavně tím, jak ledabyle a téměř pohrdavě mluví o přínosech a důležitosti psaní rukou ve vztahu ke zdravému vývoji dětského mozku a jemné motoriky. Však k čemu potřebují mít další generace správně vyvinutý mozek a koordinaci ruka-oko, že? Však renomovaní vědci se dozajista pletou, když po desetiletích výzkumu došli k tomu, že právě psaní je ke zdravému vývoji těchto aspektů nejlepším a nejužitečnějším nástrojem. Určitě jde jen o fámy a zbytečné „školometské“ řeči, kterými odborníci a pedagogové maskují… ehm, co vlastně? Svou nezkrotnou vášeň pro zdlouhavé a náročné učení malých dětí správně držet psací potřebu? Své sadistické sklony, které nejlépe ze všeho ukojí sledováním jejich trpících žáků, kteří se v potu tváře a z posledních sil snaží přepisovat mluvený projev do změti čar, teček a obloučků? No, asi ano. Protože proč jinak by se s tím otravovali, když to k ničemu není, že?
Tak jako tak to samozřejmě nedělají a neříkají proto, že by to těm dětem k něčemu bylo. Dělají to jen kvůli sobě, jako ostatně všechno, protože o děti nikomu nejde a jim nejméně. Jim záleží na těch milionech, které si touto prací každý rok vydělají a také samozřejmě na té všeobecné prestiži, váženosti, respektu a lásce, kterou svým povoláním ve společnosti získávají, protože kdo by si je dnes dovolil kritizovat či znevažovat? Děti, ts… ty jsou pro ně až na posledním místě. Na rozdíl od jejich obětavých rodičů a dalších kritiků našeho školství, pro které je jejich blaho tím nejdůležitějším. Jedině těm je těch malých chuděrek líto a chtějí pro ně vybojovat lepší podmínky, což bez odbourání nekonečných měsíců (někdy i let) zbytečně věnovaných výuce psaní, prostě nepůjde. Hm…
Nu, ironii a žerty stranou. Upřímně doufám, že takto snad nikdo z těch, kdo uvažují o zrušení výuky psaní na ZŠ (a kdo má všech pět pohromadě), nepřemýšlí. A to včetně autora článku (snad). Každopádně, když budeme optimisté a budeme věřit tomu, že většina inteligentních lidí v našem státě alespoň vzdáleně tuší, že procvičování a rozvoj jemné motoriky a určitých center v dětském mozku, které se stimulují právě psaním rukou, je pro děti důležitá a jejich zdravý vývoj bez nich nemůže existovat ani řádně fungovat, dostáváme se k druhé části článku. K části, kde autor píše cosi o tom, že tohoto efektu lze jistě dosáhnout i jinak. Doslova zde stojí, že „rozvíjet koordinaci ruky a oka lze přece mnohem zábavnější a smysluplnější aktivitou“. A já se tedy zcela vážně a bez ironie ptám… Jakou?
Opravdu si moc ráda a s nastraženýma ušima poslechnu všechny laické i odborné návrhy, jakými aktivitami psaní rukou nahradit, aby měly dostatečně komplexní a silný dopad na potřebný vývoj a mohly tak plně, nikoliv jen částečně či okrajově, psaní rukou nahradit. Protože ony doplňkové aktivity, metody a způsoby samozřejmě existují, ne, že ne. A každý pedagog, který alespoň trochu dával pozor ve škole a následně se sám aktivně dovzdělal v tomto oboru (což je prakticky každý, protože nejrůznější školení a semináře věnující se právě „koordinaci oko-ruka“ jsou jedním z nejčastějších nabízených odvětví) to moc dobře ví. Jedná se např. o různé obtahování a kopírování předkreslených tvarů. O překreslování obrázků do čtvercové sítě, o různé hry a výtvarné práce s drobným materiálem, stavění z různých druhů stavebnic a další a další zábavné, odpočinkové i kreativní činnosti (které se pochopitelně s dětmi na prvním stupni běžně provozují, jak v rámci výuky, tak volnočasových aktivit jako jsou např. kroužky nebo družina). ALE…
Žádná z těchto aktivit sama o sobě a v přiměřeném rozsahu, v jakém se jí děti budou chtít dobrovolně věnovat, nemůže psaní nahradit. Prostě nemůže. Nestačí to. A v tom je právě zakopaný pes. Když budeme hledět jen na to, co děti baví a co chtějí dělat, nikdy jim z těchto „náhradních“ aktivit nedokážeme sestavit dostatečně komplexní a všestranně rozvíjející plán, který nahradí měsíce (roky) psaní rukou. Můžeme se stavět na hlavu a vymýšlet jako o život, ale nebude to nic platné, protože například. to stavění ze stavebnice, které není jen sranda, ale taky rozvíjí jemnou motoriku a příslušná centra v dětském mozku nemůže být zcela volné. Aby mělo kýžený účinek, musí děti stavět podle plánků a přesně předem určené stavby a tvary, jinak k rozvoji nedochází, nebo tak pomalu a nedůsledně, že nemá smysl se o něm bavit. Stejně tak různé výtvarné techniky, kdy děti například navlékají korálky, lepí k sobě útržky papíru, kousky dřeva, přírodniny nebo využívají modelínu a modelovací hmoty, nemohou být ponechány jen jejich fantazii. Při takové činnosti si totiž krásně odpočinou a pobaví se, ale díky nulovému vedení se koordinace ruka-oko bude zlepšovat jen velmi pomalu, nebo vůbec. Abych to shrnula, všechny tyhle „náhradní“ aktivity je třeba provozovat pod přísným dohledem a s jasně nastavenými hranicemi. A tak často a důsledně, že to nebude milé vůbec nikomu, a to není nic, co by děti dlouhodobě bavilo.
Takže ne, představa, že můžeme psaní, které pochopitelně většinu dětí příliš nenadchne, nahradit něčím, co budou milovat a co si budou za každou cenu a za všech okolností užívat, je naprosto zcestná. Dřív nebo později (spíše dříve) by se i z těchto aktivit, které je v okrajové a doplňkové podobě skutečně baví, stala jen další otravná povinnost srovnatelná, nebo i dalece předčící, otravnost samotného psaní. A jako třešinka na dortu by jim tento povinný postup tyto činnosti zprotivil i ve volném čase (nebo vy snad znáte nějaké větší procento dětí, které si ve volném čase něco samy od sebe píšou-já ne, a tak by to dopadlo i se stavebnicemi, vyráběním a zmiňovanými hrami). Ale co je na celé věci nejdůležitější a co autor článku ani nikdo, kdo mu přizvukuje, nejspíš nevidí (nebo nechce vidět), je to, že ŽÁDNÁ, opakuji ŽÁDNÁ z těchto náhradních činností, kterými bychom podle nich měli ve školách povinné psaní kompenzovat, nebude pro ty děti do života užitečnější než psaní. Prostě nebude.
A to je to hlavní, na co jsem chtěla tímto článkem upozornit. Že psaní rukou už sice v dnešní době moc lidí v dospělosti nevyužívá a v práci už vůbec ne, ale přeci jen jim může sem tam k něčemu být. I kdyby jen k tomu, že občas někomu napíšou milostný dopis, nebo si poznamenají v rychlosti seznam na nákup či nějakou důležitou poznámku a nepotřebují k tomu mobil. Není to moc, ale je to alespoň něco. K čemu ale bude další generaci to, že na prvním stupni místo psaní hodiny obkružovala prstíkem předkreslené tvary, nebo stavěla z lega barevně a tvarově přesně zadané věžičky, to fakt netuším. A to by děti v těch školách skutečně musely dělat, aby z nich nevyrostly zaostalí a na ruce úplně „leví“ tvorové, jaké nyní běžně najdeme mezi negramotnými osobami napříč celým světem (a to i tam, kde tito lidé „dělají rukama“, protože to je úplně jiný druh činnosti, než jaký je k rozvoji třeba). A kdo mi nevěří, najděte si na to studie a statistiky, je jich na internetu dost a dost. Lidé, co neumí psát, mají řadu dalších omezení jak ve fungování mozku, tak paměti i motorických funkcí (a už nikdy to nedoženou).
Jestli nechcete, aby tak dopadly vaše děti, bude třeba psaní zachovat. A ano, ať je to klidně půl napůl s dalšími přínosnými činnostmi, které jsem v článku zmínila. Nebyla bych striktně proti, aby děti ve škole psaly méně a například na vzhled, tvar a sklon jejich písma se kladl mnohem menší (klidně i žádný) důraz než nyní. Naopak! Uvítala bych to, jako ostatně většina pedagogů, protože věřte tomu, nebo ne, ale učit děti psát není žádný med a nikdo z nás si to neužívá. Ale úplně psaní zrušit a na sílu nahrazovat jinými, méně účinnými činnostmi, kterými dětem zošklivíme řadu dalších aktivit a které jim v životě skutečně budou úplně k ničemu, to je jak řešit pavouka v rohu kuchyně vypálením celého bytu a pro jistotu i dalšího bloku. A to by snad nikoho z vás nenapadlo, ne?
