Článek
Aby mé články týkající se mojí práce ve vzdělávacích institucích náhodou nevyzněly tak, že mám pocit, že školství a všichni jeho zaměstnanci (i vedoucí orgány typu MŠMT) jsou dokonalí a neomylní a všechny problémy, zádrhely a třecí plochy se „líhnou“ výlučně na straně žáků a rodičů, rozhodla jsem se zabrousit i do opačných vod a napsat něco o tom, co mi vadí na českém školství. Ono toho taky není tak úplně málo, konec konců jako asi v drtivé většině existujících zaměstnání, nicméně tento text bych ráda věnovala tématu školního stravování, konkrétně tedy školních jídelen.
Jde o téma značně ožehavé a v minulosti již mnohokrát diskutované jak v médiích, tak mezi odborníky z řad ministrů, úředníků, výživových specialistů, zdravotníků, populárních kuchařských celebrit (zdravíme pana Pohlreicha) a bůh ví, koho všeho ještě. Já bych se však na tento problém chtěla podívat optikou pedagoga na prvním stupni, který na jedné straně oceňuje určité (a mnohdy i velmi zásadní) změny k lepšímu, které se zejména v posledních letech školního stravování dotkly, a na straně druhé vnímá bohužel i léta trvající nešvary, jež se stále ještě nepodařilo vymýtit.
UHO? Tak to už ve varnicích nehledejte. Díky bohu!
Do první kategorie určitě patří markantní zlepšení, co se nabízených pokrmů týče, a to jak po stránce jejich kvality, tak rozmanitosti. Pryč jsou ty krušné časy, kdy jídelny recyklovaly pořád dokola deset stejných jídel a v otázce nákupu a výběru surovin pro ně byla bernou mincí jejich dostupnost a nízká cena (a ne např. čerstvost či sezónnost). Aktuálně se už i strávníci na menších školách většinou dočkali možnosti volit si každý den minimálně ze dvou jídel, přičemž jedno z nich obvykle vyhovuje i vegetariánům (byť je to bohužel často jídlo sladké, ale to je naneštěstí daň, kterou budeme muset jako společnost platit, dokud se nenaučíme děti nefixovat na sladké už prakticky od plínek). Vaří se rozhodně zdravěji a kreativněji a kuchařky se v mezích možností pokoušejí jídelníčky obměňovat, modernizovat a předkládají dětem jak jídla česká, tak ta, jejichž kořeny můžeme vystopovat až ve vodách zahraničních kuchyní (alespoň ve formě inspirace, když už ne kompletního receptu).
A není se čemu divit, neboť ono staré známé „mlč a jez, co máš na talíři“, nebo ještě „lépe“ „neodejdeš od stolu, dokud to nesníš“, už by u dnešních dětí, a hlavně u jejich rodičů samozřejmě neprošlo (a pokud má někdo dodnes takové zkušenosti, jak se občas v některých diskusích dočítám, měl by se okamžitě ozvat a problém řešit, a ne házet všechny do jednoho pytle). Strašáky našich dětských let v podobě sražené koprové břečky, bramborové hmoty z prášku, odporného UHO zvěrstva nebo rybích briket z mrazáku, už tedy v moderních školních jídelnách nepotkáme. Místo nich se zde střetneme např. s chia semínky, pohankou, kuskusem, tofu nebo sójovými produkty, což byly ještě za mých dětských let položky pro školní jídelny veskrze neznámé. Děti tak dnes ve školách mohou ochutnat něco, co z domova ani neznají, a to v tom pozitivním slova smyslu, který je obohatí a možná jim i rozšíří obzory (ne jako my, kteří jsme se bohužel na talířích taky často setkávali s bizarními novinkami, jaké naše maminky a babičky doma rozhodně nevařily, ale příjemná dostaveníčka to zrovna nebyla). Ale tady bohužel pozitiva tak nějak končí (a to ještě zcela pomíjím finanční stránku celé věci, která by taky potřebovala z gruntu předělat, ale o tom zase až někdy jindy).
Spotřební koš, aneb jak moc může špatně uchopený dobrý záměr ubližovat
O tomhle prvku školního stravování už určitě většina z vás slyšela a také ho po právu odsoudila, nicméně k nápravě prozatím stále nedošlo. A nejspíš jen tak nedojde, protože povolaní lidé se tak nějak nemůžou shodnout na tom, čím tohohle „hlídacího psa“, který nejen štěká, ale někdy i pěkně nepříjemně kouše, nahradit. Pokud by někdo přeci jen netušil, o jakém košíku to mluvíme, vězte, že není ani proutěný, ani nákupní, ale čistě teoretický. Zjednodušeně jde totiž o jisté pevně dané výživové normy, podle kterých je třeba jídla pro děti sestavovat (kolik v nich má být bílkovin, kolik tuků, sacharidů, soli… no prostě tyhle „odborný lékařský pindy“, jak by řekli v pohádce o Lotrandovi). A ano, zní to vlastně docela pěkně, protože by to mělo vést k tomu, aby děti jedly zdravě, vyváženě a pestře, JENŽE… to by to celé nesmělo končit jen u té teorie. Spotřební koš totiž řeší jen to, co strávník dostane na talíř a ne to, co z toho sní (což, jak všichni víme, bývá u dětí problém). Takže ve výsledku zbývá jen jeho omezující funkce, která svazuje jak kuchařky, tak ty, kdo jsou v jídelnách zodpovědní za nákup surovin. Nabídka jídel by tak mnohdy mohla být ještě daleko pestřejší, chutnější a zajímavější, jenže nemůže, protože… Koš! Ale jak už jsem naznačovala, o tomhle problému se toho už hodně namluvilo, takže i když vadí i mně, nebudu se jím dále zabývat. Existuje totiž jedna věc, co mi pije krev ještě o malinko víc…
Nutit děti do jídla? NE! Pojďme je raději nutit ho vyhazovat!
Hned na úvod říkám, že rozhodně nejsem zastáncem toho, aby se děti ve školních jídelnách nutily do jídla. To opravdu ne. Za prvé, by to k ničemu pozitivnímu nevedlo (naopak, děti by se ještě více zasekly a některé potraviny a jídla by se jim mohla klidně zhnusit na celý život) a za druhé, pokud z nich rozmazlené a vybíravé ne-jedlíky vychovali rodiče, my už to ve škole nedoženeme ani nezachráníme (na to jsme malí páni). Takže žádné „nemáš prázdný talíř, nikam!“ bych znovu nezaváděla. Možná tak maximálně „neodneseš to, dokud to alespoň neochutnáš“, ale i to je k delšímu povídání. Co mi ale doslova drásá nervy, kdykoliv mám službu v jídelně, to je ten nesmyslný pokyn z nejvyšších míst, že děti MUSÍ dostat na talíř úplně vše, co k obědu patří, a to bez ohledu na to, zda to budou, nebo nebudou jíst. Klidně ať to obratem hodí do zbytků, ale hlavně, že to dostaly (a to i když jde o děti, které běžně nemají s jídlem žádný problém, ale prostě něco nejedí, tak jako každý na světě).
Nezlobte se na mě, ale to je vyloženě výzva k plýtvání, která děti učí jen samá negativa. A to je v dnešní bio/eko době, kdy neustále řešíme uhlíkové stopy a obnovitelné zdroje naprostá zhůvěřilost! A pokud by někdo chtěl argumentovat tím, že jak se pak ti prcci mají naučit jíst něco, co doposud nechtěli, když jim to raději ani nedáme, mám pro něj špatnou zprávu… Tím, že dětem něco i přes jejich odpor prskneme na talíř, je fakt nemotivujeme k tomu, aby to snědly. Spíš jim naopak ukážeme, že to nemá žádnou hodnotu, protože „pokud to nechceš, tak to prostě zahoď“. Však o co jde? Je to jen jídlo, ne? Někdo ho musel hodiny vařit, tví rodiče museli tvrdě pracovat, aby ti ho zaplatili, obyvatelé z méně šťastných zemí by za něj vraždili, protože už několik dní nejedli… Ale ty to klidně vykydni do odpadu, pohoda. NE! Takhle prostě ne! S tímhle je potřeba co nejdřív něco udělat, a i když už jsem zaznamenala určité snahy tento „zlozvyk“ ze školních jídelen vymýtit (tuším, že nějaké škola v Praze to dokonce už v uplynulém roce testovala v ostrém provozu a dopracovala se k neuvěřitelné úspoře peněz i odpadu), je to pořád málo. A přitom je třeba jednat rychle, protože všichni víme, že to „špatné“ se děti naučí vždy nejrychleji, takže jim stačí pár těchto „plýtvavých“ obědů ve školních jídelnách a na celoživotní malér je u nich zaděláno.
Jasně, možná to trochu moc dramatizuju, ale problém to zkrátka je a je třeba ho řešit a ne jen odsouvat a dělat, že neexistuje, jak to momentálně dělají ti nejpovolanější někde vysoko na „školském Olympu“. Ačkoliv pomoci můžou samozřejmě i samy děti, respektive rodiče. Opakovaně se nám totiž stalo, že když naše paní kuchařky (které tohle štve, z pochopitelných důvodů, snad ještě víc, než nás pedagogy) přeci jen podlehly tlaku, vyhověly přání dětí a přestaly jim dávat na talíř i to, čeho předem věděly, že se ani nedotknou, byl brzy oheň na střeše. A to kupodivu ne ze strany vedení, nebo nějaké inspekce, ale samotných rodičů, protože „to je přece okrádání jejich ratolestí“! Přísahám, vážně se nám to stalo a ne jednou. A znám i další podobné případy z jiných škol. Ostatně to je taky důvod, proč vůbec tohle pravidlo existuje, protože strach z rodičů mají i na ministerstvu. Strach, že ti „nejparanoidnější“ z nich ihned po zjištění, že jejich dítě nedostalo na talíř lžíci červené řepy, vypotí elaborát na sociální sítě, ve kterém ze zločinu obviní všechny, od kuchařek až po učitelky. „Protože ty megery v tom beztak jedou společně a ve jménu organizovaného zločinu okrádají chudinky děti, aby si mohly na jejich úkor z ušetřených surovin a nevydaných porcí jídel, otevřít za rohem bufet.“
Takže prosím, buďte soudní a když už nic jiného, postavte se za každého, kdo by chtěl s tímhle systémovým pochybením bojovat. Proto jsem tenhle článek ostatně taky psala, protože mnozí rodiče ani neví, že se tohle v jídelnách děje (jejich zájem končí u toho, že už se jejich děti nemusí živit polotovary a instantními katastrofami, jako kdysi oni sami). A přitom je vážně potřeba to změnit, protože dokud jsou děti v jídle „jen“ vybíravé, nijak zvlášť je to neohrožuje. Ale jakmile se naučí ve jménu svých chutí potravinami plýtvat a nevážit si jich, dostávají se na hodně tenký led. Zvlášť, když vezmeme v úvahu, že svět nespěje zrovna k ekologicky růžovým zítřkům, kdy bude všeho dost pro všechny…
