Článek
Ano, připravte se na skutečně nečekanou, dechberoucí, pobuřující a skrz naskrz „hustou“ odpověď na otázku, proč tolik mladých lidí dnes nemá děti. Odpověď, která by určitě téměř nikoho nenapadla. Odpověď, která převrátí naruby celý svět… Bubny prosím! Trrrrrrr! Zadržet dech! Připravit… A…
Spousta mladých lidí dnes nemá děti, proto, že… Je mít nechce!
Uááá, to je bomba co? To je šok? To je mazec! Odborník žasne, lajk se diví a běžný člověk nevěří svým očím. A… No jo, já vím už dost srandy a velkou omluvu všem, kteří vážně čekali něco převratného, pikantního a bulvárního. Teď už zcela vážně… Mladí nemají děti, protože je mít nechtějí a všechny ty řeči o tom, jak je to kvůli hrozbě války, ekologické krizi, nejisté a uspěchané době, nulové podpoře společnosti a erupcím na odvrácené straně Saturnu, jsou až na naprosté výjimky jen obyčejné výmluvy nebo módní trendy kecy v kleci. Těch potenciálních rodičů, kterých se tyhle důvody skutečně týkají, je v naší společnosti naprosté minimum a ruku na srdce… Ve většině případů je jen dobře, že právě tihle krátkozrací lidé zaslepení negativismem, kteří si nevidí ani na špičku nosu a absolutně netuší, jak dobře, bezpečně a perspektivně se dneska v naší zemi máme, své geny nebudou dále šířit (tedy snad je nebudou dále šířit, protože i tady je to mnohdy spíš záležitostí „módy“ a toho, že je to nyní „cool“, než skutečného přesvědčení a může se to do konce jejich plodného období ještě padesátkrát změnit).
No jo, namítne jistě spousta z vás, ale co ti mladí chudáci, kteří nemají tyhle pseudo-problémy, ale přesto děti nemají a neplánují, protože jim to neumožňuje jejich tristní ekonomická situace? Těch je přeci dnes strašně moc! Všude se o tom píše i mluví! Naše společnost je jimi doslova zahlcena, protože jak ona, tak náš stát jsou hrozně málo prorodinní a místo pomoci hází budoucím rodičům klacky pod nohy. A mladí jsou pak hrozní chudáci a oběti co sotva živoří a nemůžou si děti dovolit! Tak moc by chtěli… Ale nejde to. Hm… vážně? A můžete mi prosím takové mladé lidi ukázat? Mohou se mi tu třeba ozvat do komentářů? Když jich je tolik, že má smysl je neustále dokola v každém článku o nízké porodnosti zmiňovat jako jeden z hlavních důvodů tohoto společenského jevu, tak kde teda jsou? Jak to, že jsem ještě nikdy nikde nečetla jediný autentický článek, komentář, nebo třeba jen kratičký příspěvek na sociální sítě, který by byl přímo od takového mladého člověka a nemluvil o nich jen ve třetí osobě?
A jak to, že nikoho takového neznám ani v realitě a to ani z práce ani ze svého osobního života? A to rovnou říkám, že mám rozptyl zatraceně široký jak ekonomicky, tak plošně i věkově. Znám mladé lidi těsně po škole, co teprve hledají místa, znám lidi, co už zakotvili na mizerně placených pozicích (např. montovny, nebo pomocné pozice), znám takové, kteří mají hypotéky a musí otáčet každou korunu… Znám lidi vzešlé z hodně chudých poměrů i z těch průměrných a nadprůměrných… Mám vazby jak na město, tak na venkov, jak na okrajové části republiky, tak na střední Čechy, kde se mají mít lidi nejlépe… Přesto kde nic, tu nic. Kdokoliv z mého okolí, kdo děti chtěl, je už dávno má, nebo je čeká (samozřejmě krom takových, kteří bohužel chtějí, ale nedaří se). A kdo je nemá, ten je prostě nechtěl a nechce, nebo alespoň ne teď (ovšem rozhodně ne z ekonomických důvodů, spíše z důvodů plnění vlastní snů-ať už jde o cestování, užívání si, nebo kariéru).
Ale abych věděla o jediném mladém páru, který strašně moc chce děti, denně se tím užírá, biologické hodiny mu v tandemu bijí na poplach a přesto si nemůže vytouženého mimíska dovolit… Ne, fakt ne. Maximálně to občas slyším jako jakousi zlou věštbu z úst pár jednotlivců, kteří melou něco o tom, že oni si děti nebudou moct v téhle zemi nikdy dovolit, ale téměř výlučně jsou to takoví „mudrlanti“, kteří buď ještě vůbec nemají partnera (v nejextrémnějším případě ho ani nehledají), nebo sice už někoho mají, ale děti jsou pro ně až „možná někdy a kdo ví jestli vůbec s tohle osobou“. Tak kde tedy všechny ty nedobrovolně bezdětné páry živořící na hranici chudoby jsou? Jasně, neříkám, že vůbec neexistují a sem tem se nějaký takový nenajde… Ale to je, bylo a bude prostě normální v každé době, zemi i společnosti. S takovým jevem se musí počítat jako s méně významnou proměnou, ne ho zveličovat a hledat v něm hlavního pachatele „vymírání národa“.
A pak je tu druhá strana téže mince… Jak to, když je tak hrozně ekonomicky náročné, nebo spíš téměř nemožné, mít dneska dítě, potkávám téměř výlučně mladé páry s minimálně dvěma potomky? A to fakt potkávám a ostatně to je taky hlavní důvod, proč tenhle článek vůbec píšu. Jak už jsem tu psala mnohokrát, pracuju ve škole na menším městě, v oblasti, kde se objevují žáci z podprůměrných, průměrných a lehce nadprůměrných ekonomických poměrů, a to v počtu cca 200 žáků plus 100 mladších předškolních (jsme spojeni se školkou). A víte co? Na prstech obou rukou bych spočítala, kolik je v tomto množství jedináčků. Zbytek má minimálně jednoho sourozence, spíše více a to ani nemluvím o nesmírně rozvětvených patchworkových rodinkách. A ne, nejsme žádná náhodná výjimka! Další školy v okolí jsou na tom obdobně. Rodiny s jedním dítětem starším dvou let dneska prakticky nenajdete. Buď mají dvě a více dětí, nebo žádné. A co že to má dokazovat? No co asi? Že kdyby na tom skutečně mladé rodiny byly tak hrozně špatně, bylo by to přesně naopak! Jedináčků by byla většina, protože už to jedno dítě by byl dostatečný luxus a „záhul“ i pro bohatší rodiny a sourozence bys pohledal maximálně tak mezi nezodpovědnými „vysavateli dávek“ nebo naopak nejbohatšími rodinami. A ono houby…
Takže sečteno podtrženo… Byť se o tom nahlas moc nemluví, nepřipouští se to a často se to dokonce vehementně popírá, spousta mladých lidí, která nemá ani neplánuje mít děti, to dělá zkrátka proto, že děti mít nechce, ne proto, že se je mít bojí nebo si je nemůže dovolit. Jejich důvody jsou přitom samozřejmě různé… Necítí se na to být rodiči, nechtějí se vzdát své svobody, odmítají slevit ze svých nároků, nemají rodičovské „geny“, mají špatné zkušenosti z vlastních rodin… A tak dále a tak dále. Těch možností je opravdu hodně a není na tom vůbec nic konspiračního, překvapivého a už vůbec ne zavrženíhodného, co by bylo nutno hloupě omlouvat ekologickou nestabilitou a neexistující chudobu. Naopak, je to dobře, že ti, kteří o rodinu nestojí, mohou říct ne. Protože lidé, kteří děti nechtějí, by je mít neměli. Tečka. A je úplně jedno z jakého důvodu po nich netouží. Prostě je to jejich volba a díky bohu za ni.
Jasně, možná ji budou jednou v budoucnu litovat, to nemůžou vědět ani oni ani my… Ale i kdyby ano, důležité je, že v případě pořízení dětí je vždy lepší litovat, že je někdo nemá, než toho, že je někdo má. Neexistujících dětí litují totiž jen ti, kteří se sami rozhodli je nemít (maximálně jejich příbuzní typu rodičů či sourozenců), ale lítost existujících dětí je záležitost mnohem bolestivější a širší, která může ovlivnit i další generace… Tou totiž nejvíce trpí právy ty nevinné děti, které se o ničem rozhodnout nemohly, a přesto byly vrženy na svět, do rodin, kde o ně vlastně nikdo nestál. A s nimi samozřejmě i všichni jejich blízcí (přátelé, partneři, potomci), kteří se pak celý život musí potýkat s jejich traumatem z mizerného dětství a pocitu, že ti, co je měli nejvíce milovat, je ve skutečnosti nechtěli a buď si je nechali z nerozvážnosti, nebo si je pořídili pod tlakem okolí a jen si je tak odškrtli jako housky na nákupním seznamu života („mám mít děti-splněno“).
A pohádky o tom, že i lidé, kteří nechtěli být rodiči, si tuto roli následně zamilovali, nebo ji alespoň dokázali zvládat kvalitně (takže jejich děti nakonec byly rádi, že se narodily), si prosím nechte, ty do reality nepatří. Stejně jako do ní nepatří trapné handrkování o tom, že když nebudou děti, nebude na důchody, a tak je ze zodpovědnosti a solidarity musíme mít všichni a blá, blá, blá… Takové degradování dětí na pouhé dojné krávy a rodičů na vyžírky pořizující si je jen z vypočítavosti, pro mne není hodno slušné diskuze. Mně jde v první řadě vždycky o kvalitu života těch dětí, a když vidím, jak mizerné životy už dnes žije spousta dětí, které jsou úředně „chtěné“, fakt se nechci dožít toho, aby mi pod ruku začaly přicházet i ty „nechtěné“, které si rodiče pořídili jen z povinnosti, s vidinou benefitů či pod tlakem okolí. Tak silný žaludek zase nemám…
