Článek
Včera mě tady na webu zaujal článek o jisté netradiční kutnohorské mateřské školce (zde), která přistupuje k výchově a předškolnímu vzdělávání dětí poněkud jinak, než je dnes běžné. A i když ne úplně se vším, co bylo v článku řečeno, se dokážu ztotožnit (jako pedagog i z pohledu rodiny), jedna pasáž se mi opravdu hodně zalíbila. Byla to ta, kde se hovoří o tom, jak paní učitelky vedou své malé svěřence nejen k tomu, aby byli samostatní, ale také k tomu, aby tuto (často časově náročnou) samostatnost uměli akceptovat u ostatních. Jinými slovy, aby byli schopní na sebe navzájem počkat a nebylo nutné je u toho okamžitě něčím „uměle“ a vynuceně zabavit nebo v opačném případě riskovat, že se rozutečou jak když střelí do vrabců (a nádavkem si vymyslí nejméně milion vlastních nebezpečných, nevhodných a iritujících „kratochvílí“).
A proč, že mě zrovna tahle část tolik upoutala a příjemně potěšila? Věřím, že většině lidí, kteří zrovna teď nemají malé děti, to asi nedává moc smysl a musí si klepat na čelo, protože pro ně je čekání něco úplně běžného a normálního, co si nezaslouží zvýšenou „pedagogickou pozornost“. Ale realita je takové, že přesně tenhle prvek v moderní výchově mnohých dnešních dětí bolestně schází. A ne, nepíšu „bolestně“, jen proto, abych byla teatrální a můj text působil naléhavějším dojmem. Píšu to hlavně z důvodu, že mi nejde jen o další prázdná slova a nářky ve stylu: „dnešní děti jsou tak rozmazlené, že vyžadují všechno hned, pořád jen natahují ruce a něco chtějí a když není okamžitě po jejich, spustí se apokalypsa.“ To se sice často říká a píše a určitě je pravda (a rodiče by si to měli včas uvědomit, neboť umět na chvíli odložit své potřeby stranou a dočasně potlačit touho po okamžitém uspokojení, je pro kvalitní život takřka nepostradatelná vlastnost), ale já bych chtěla jít tímto článkem trochu víc do hloubky.
Schopnost čekat a být trpělivý totiž není jen o tom, že dítě, které to neumí, nemůžete vzít s sebou na poštu nebo do čekárny u doktora (protože tam bude zlobit) ani mu nemůžete v hračkárně říct, že o tu panenku, kterou po vás chce, si má za několik měsíců napsat Ježíškovi (protože spustí takový virvál, že vás okamžitě vyvede ochranka). To už je jen špička ledovce. Ten problém je daleko komplexnější a negativně zasahuje do života dnešních dětí v daleko více situacích, než by laika vůbec kdy napadlo. Osobně bych vypíchla hlavně tyto tři:
1. Určité volnočasové aktivity a koníčky, kde se střídají aktivní a pasivní fáze
Co přesně si pod takovou aktivitou, která se bez čekání a trpělivosti neobejde, představit? Nu, prakticky cokoliv, co dítě nedělá samo nebo z čeho nezískává okamžitě kompletní výstup. Jinými slovy, patří sem vše od pohybových her a kolektivních sportů až po mnohé umělecké a rukodělné aktivity (např. malování na plátno nebo jiná, než sólová hra na hudební nástroj). Tam všude je totiž třeba, aby dítko chvíli aktivně vykonávalo nějakou zábavnou činnost a pak zase chvíli pasivně a v klidu čekalo, až bude buď moci pokračovat (např. než mu zaschne první vrstva barvy), nebo než svou „část práce“ odvede někdo jiný (např. spoluhráč v baseballu, nebo kolega v kapele). A v té chvíli se nesmí ani k smrti nudit, ani naštvat, ani ztrácet pozornost (protože o houslistu, který kouká kde co lítá a prošvihne svůj part mezi muzikanty žádná velká rvačka nebude).
V praxi to vypadá třeba tak, že s dnešními dětmi se už prakticky nedá hrát např. populární vybíjená (a další podobné míčové hry), kdy prostě nemůžou mít všichni pořád nonstop míč a být ve středu dění. Proč? Nu, protože když ten míč (kroužek, puk, tenisák, atd.) zrovna nemají a je třeba aby prostě jen čekali a sledovali hru, ztrácí pozornost i zájem a ve výsledku pak hrají z každého družstva tak maximálně dvě děti a zbytek se nudí, povaluje po hřišti nebo dělá neplechu. A co teprve nějaké složitější vyrábění o praktických činnostech či v kroužku/ŠD, kde je třeba postupovat pomalu, po krocích a navzájem na sebe čekat, aby mohli všichni pracovat současně… To už je zhola nemožné! Jakmile totiž těmhle „nečekacím“ dětem ihned neřeknete, co mají dělat dál, přichází fáze „to je nuda, to mě nebaví“ a vy je definitivně ztrácíte. Empatie? Tolerance? Úcta k druhým? Ha, ha… Nezájem! Já to chci vědět hned teď, nebo končím! Smutné…
2. Funkční a pozitivní vztahy s kýmkoliv, kdo není kandidát na svatořečení
Jinými slovy, dnešní děti prostě nemají trpělivost a chuť počkat, až ten druhý domluví, nebo dokončí myšlenku/aktivitu. A je úplně jedno, zda mluvíme o komunikaci s dospělým člověkem (rodič, učitel), kde by to měla být slušnost a samozřejmost nebo o interakci se spolužákem či kamarádem, kde jsou vzájemná spolupráce a schopnost dát tomu druhému dostatek prostoru naprosto klíčové pro navázání přátelství a společné hře. Každé takovéto dítě, které neumí na nic a na nikoho čekat, chce být nonstop středem pozornosti a pouhá představa, že by se mělo tohoto privilegia na chvíli vzdát a ustoupit, je pro něj něco nemyslitelného. Jako by u něj nikdy neskončilo ono přirozené období předškolního egocentrismu, kterým si ve svém životě projde každý, akorát, že na tomhle už nic přirozeného není.
Naopak, jde zlozvyk a velkou překážku v přirozeném vývoji, protože dítě, které neumí či nechce dát prostor ostatním, by muselo při navazování vztahů narazit na skutečného světce, který by mu byl ochotný takové chování tolerovat, jinak se s ním nikdo bavit (natož přátelit) nebude. A jelikož takových je mezi malými dětmi poskromnu (no, ono ani mezi dospělými jich není zrovna přehršel), je jasné, že je dotyčné dítko odsouzeno k strastiplné životní cestě plné osamělosti, nedorozumění, konfliktů a sociálních zklamání (něco ve stylu „už s tebou nekamarádím, protože mi nikdy nedovolíš, vybrat na co si budeme hrát“). A přitom by stačilo tak málo… Například ono staré známé „neskákej nikomu do řeči“ (vštěpované pochopitelně od útlého věku-začít s tím v první třídě je jaksi pozdě), by celý tento problém… No, když ne přímo vyřešilo, tak rozhodně usnadnilo.
Jenže to se dnes bohužel nenosí, protože „dítě je osobnost a má právo se svobodně vyjadřovat“ (přičemž „svobodně“ při tomto stylu uvažování znamená „kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv“). Počkat, až na mě bude mít ten druhý čas? Cha, to je jen pro slabochy! Já chci mluvit teď a tak budu! A pak se lidi diví, proč má každý druhý učitel po směně hlavu, jak pátrací balon a podmínkou přežití je pro něj naučit se poslouchat každým uchem jiné dítě (a další ještě ústy, očima a oběma nosními dírkami)…
3. Získávání informací ve škole i mimo ni
Poslední, ale neméně důležitá oblast, kterou dětská neschopnost chvíli počkat a přitom neztrácet pozornost a zájem, činí mnohem složitější, než by mohla reálně být (v nejhorších případě dokonce takřka nemožnou). Učit se něčemu novému, když mám neustále potřebu být ten, kdo řídí situaci a kdo se nemusí nikomu a ničemu přizpůsobovat, je zkrátka komplikované, neboť získávání informací vyžaduje řád, pokoru a velkou dávku trpělivosti. Tím spíš, že žijeme v době, kdy jsme skrze internet informacemi doslova zahlceni a přitom je (díky různým algoritmům, které nám samy vybírají obsah, jenž nám předloží) sami aktivně vyhledáváme čím dál tím méně. Jinými slovy, dnešní děti mohou díky svým mobilním telefonům (na kterých visí už takřka od plínek), během pár vteřin vědět prakticky cokoliv, co je napadne, ale… Až na naprosté výjimky této možnosti nevyužívají, protože je to samotné prostě nic nenapadá (o to méně, když vidí všude jen a jen sebe).
Zůstává tak na nás dospělých, abychom je k získání oněch informací postrčili a to nejen skrze školu, ale i třeba skrze jejich koníčky a volný čas. To vše ale vyžaduje, aby uměly počkat, až jim bude informace předána (a je fuk, jestli ve škole o hodině pomocí pedagoga, nebo skrze televizní obrazovku). A to není vždycky hned a tak individuálně a subjektivně, jak by si přály (pokud tedy nejsou vzdělávány doma „jeden na jednoho“ ale i pak musí např. při sledování edukativních videí a filmů každou chvíli čekat, než se doberou kýžené nové informace). Jenže přesně tohle řada dnešních dětí nezvládá, protože už po něčí první větě cítí nutkavou potřebu strhnout pozornost zpět na sebe a jelikož nejsou zvyklé tomuto nutkání odolat, neustále se hlásí (a když se hlásí, tak už nevnímají nic, jen sebe a to, co chtějí říct), skáčou lidem do řeči, ztrácí u filmů pozornost a pak jen stěží mohou pochopit celkový význam. Zbytečně se jim pak musí vše opakovat a vysvětlovat několikrát i to, co by zvládly pochopit na první dobrou. Jen vnímat a počkat, až budou mít před očima celý obrázek. A takové učením jim zabere několikanásobně víc času, což je sakra otravné…
Zkrátka a dobře, abych to na závěr celé shrnula. Umět čekat neznamená pro vaše potomky jen v klidu stát ve frontě ve školní jídelně, nebo v tichosti sedět v lavici a dávat pozor při diktátu. Umět čekat je něco, co činí dětský život mnohem snazší, pestřejší a příjemnější a ten dospělý pak výrazně méně traumatizující. A v neposlední řadě to samozřejmě usnadňuje existenci i vám rodičům, protože se mnohem lépe vychází s dítětem, kterému můžete říct „teď ne, teď chvilinku mlč a počkej, já musím něco vyřídit“ a vědět, že skutečně zmlkne a počká, než s dítkem, které si dál jede po svém, načež se na vteřinku otočíte a ono je fuč. Taková výchova je nesmírně náročná a demotivující a člověk pak i trochu chápe, proč jsou dnešní rodiče ze svých dětí pořád tak hrozně vyčerpaní a vysátí (a proč např. během pandemie Covidu tolik z nich vyšilovalo, že byly zavřené školy a oni museli být se svými potomky doma), ale můžou si za to bohužel jen oni sami…
Nebuďte proto jedním z nich a nestaňte se rodičem-otrokem, který své dítě hned od narození zahrnuje veškerou možnou péčí (často ještě dříve, než si o ní jeho potomek vůbec stihne říct). Místo toho ho s veškerou svou láskou, úctou a respektem učte, že je sice milované a přijímané, ale to ho automaticky nečiní někým, kdo je vždy na první místě a jehož potřeby a zájmy jsou nadřazené všemu a všem ostatním. Vysvětlujte mu, že někdy je třeba dát prostor i někomu jinému a že stát nebo sedět chvíli na místě, mlčet a nedělat nic, není nuda k nepřežití, ale součást normálního lidského života a ideální chvíle pro jeho vnitřní život (který je také nesmírně důležitý a který mnohé dnešní děti už ani nemají, což se negativně projevuje např. na jejich fantazii a zvídavosti-ale o tom zase někdy příště). Uvidíte, jednou vám za to poděkuje. A jeho nejbližší spolupracovníci, přátele a rodinní příslušníci také!
