Článek
Ale víte co? Já vám to řeknu! A moc ráda, protože my učitelky držíme při sobě, a i když se to možná nezdá, nejsme nijak náročné a příjemně nás překvapit, potěšit a nadchnout, není pro naše žáky (a jejich rodiče) v dnešní nelehké době vůbec složité. Například mě momentálně nic nepotěší víc, než když bude mít pár mých kolegyň v prvních ročnících díky tomuto článku o kapku jednodušší a příjemnější práci a tím pádem i více času a sil vymýšlet pro své malé svěřence zajímavou, zábavnou a poutavou výuku. A možná by klidně stačila jen jedna jediná kolegyně, které by se takového „požehnání“ dočkala. Fakt. Však my pedagogové jsme skromní… Znáte to, jako Lenin. Nebo tak nějak.
Takže tady mám takový kratičký výčet tří zásadních věcí, které by bylo fajn své děti naučit, než je v září přivedete do první třídy (a co vám za pár týdnů na zápisu rozhodně nikdo neřekne, protože jim to za a) přijde trapné, chodit za vámi s takovými banalitami a za b) mají už předem strach, že by se to navzdory své jednoduchosti a zdánlivé samozřejmosti mohlo obrátit proti nim a někteří „citlivější“ rodiče by si to vzali až příliš osobně). Uvidíte, že čí dítě zvládne splnit všechny tři, potěší paní učitelku daleko víc, než kdyby jí přinesl kytici růží a dárkový koš š luxusním parfémem, dubajskou čokoládou, diamantovými šperky a voucherem na exkluzivní dovolenou u moře!
1. Naučte své dítě mluvit normální hlasitostí aneb nemusíte na sebe řvát, milé děti, sedíte deset centimetrů od sebe!
Za tohle vám poděkují především uši a hlasivky paní učitelek, ale i samotní spolužáci vašeho dítěte (v extrémních případech i žáci a pedagogové ve vedlejších třídách, paní uklízečky na jiném patře, pan školník ve sklepě a divoká zvěř na okolních polích a lukách). A než se tu na mě někdo vytasí s tím, že děti jsou prostě hlučné a je úplně normální, že výskají nebo pokřikují, protože nedokážou ještě plně kontrolovat své emoce, tak ano, jistě, jsou situace, kdy je to zcela normální až vítané (např. při skupinových aktivitách, hrách, soutěžích, TV a podobně) a kdy se určitá „provozní“ hladina hluku očekává. Rozhodně to ale NENÍ normální při běžném rozhovoru či nějaké klidové aktivitě, výuce nebo hře (pro jistotu ještě jednou zdůrazňuju, že tu nemluvím o žádném špitání ani násilném tišení hlasu, ale o běžné zvukové hladině hovoru, fakt nikdo nechce, aby šestileté děti ve škole jen šeptaly).
Řvaní zkrátka NENÍ v pořádku. Fakt ne. Byť mnozí moderní rodiče mají pocit, že ano (a někteří rádoby psychologové je v tom podporují), tak ne… Řvát na někoho, kdo stojí či sedí hned vedle vás NENÍ normální a NENÍ to zdravý projev svébytné osobnosti ani spontánní a originální způsob vyjadřování vašeho zlatíčka. Je to maximálně tak zlozvyk vycházející z opomenutí ve výchově. A bohužel také často jeden z důkazů, že dítěti nebyly včas nastaveny hranice (jinými slovy, nikdo se mu od okamžiku, kdy se naučilo mluvit nikdy neobtěžoval říct „mluvíš moc nahlas, trochu se ztiš“ a je celkem buřt, zda proto, že to rodičům bylo šumák, nebo proto, že se báli, že tím poškodí jeho přirozený vývoj, pošlapou jeho sebevědomí a zraní jeho rozvíjející se osobnost). A přitom je to u zdravého dítěte naprosto normální a snadno zvladatelný pokyn již v útlém věku, který si velmi rychle zautomatizuje a zažije a časem už mu to samotnému přijde úplně normální a dokonce příjemné (protože světe div se, jsou mezi námi i děti tišší, uzavřenější, stydlivější a introvertnější, kterým hlučné prostředí nedělá vůbec dobře-a to ani nemluvím o dětech hendikepovaných, ve kterých může hluk vzbuzovat přímo agresivitu či/a hysterii).
Bohužel čím dál tím více dětí tohle vůbec nebere v potaz, a i když si nám často samy stěžují na hluk a bolest uší či hlavy, dále si hrají na „vřískající sirény“ převlečené za žáky, které umí mít buď pusinky úplně zavřené, nebo naopak otevřené, kdy se před nimi i „skály třesou, hory hroutí a skleněné tabulky v oknech praskají“. Nic mezi. A to fakt není ve škole žádoucí, protože to vede akorát tak k tomu, že když řvou žáci, musíme přirozeně řvát i my učitelé (abychom na sebe upozornili-případně musíme dělat různé gymnastické cviky a další nesmysly jako je tleskání, luskání, pískání, mávání rukama a další alotrie, abychom na sebe strhli pozornost). A to nikdo nechce, ne?
2.Naučte své dítě přijímat hromadné pokyny a nevyžadovat jejich personalizaci, aneb „ano, Aničko, když jsem řekla, že si první třída může sbalit tašky, tak to opravdu znamená, že si ji můžeš sbalit i ty, nemusíš se mě na to obratem znovu ptát.“
Jak už bod naznačuje, řeč je o nešvaru, jehož raketový nárůst já i moje kolegyně pozorujeme až posledních pár let (výrazné zhoršení přišlo po Covidu, který děti vzájemně oddělil a izoloval) a který spočívá v tom, že řada dětí není schopná, nebo spíše ochotná, chápat, akceptovat a plnit pokyny, které nebyly řečené přímo konkrétně a jmenovitě jim. V praxi to vypadá tak, že paní učitelka něco nahlas, srozumitelně a jednoduše řekne celé třídě (samozřejmě přitom dbá na to, aby všechny děti dávaly pozor, nemluvily mezi sebou a dívaly se na ni) a… Vzápětí se přihlásí několik dětí s naprosto totožným dotazem, který byl právě zodpovězen. A ne jednou… Ale klidně znovu… A znovu… A znovu… A i když už se před nimi tři další ptaly, tak ještě jednou repete! Něco jako: Učitelka: „Teď si vyndejte z tašky čítanku a otevřete ji na první stránce.“ Žák 1:"Mám si vyndat čítanku?" Žák 2:"Co teď budeme dělat:" Žák 3: „Mám si tu čítanku otevřít?“ Uááááá!
Sorry, ale uznejte, že tohle je při dvaceti až třiceti žácích ve třídě fakt peklo. A když se to opakuje při úplně každém pokynu, který dětem za den při vyučování dáte, připadáte si nejpozději po týdnu jako takový ten papoušek na baterky, co jen pořád dokola opakuje a opakuje a opakuje. A přitom rozklíčovat (a eliminovat), co přesně děti k tomuto neustálému „papouškoidnímu“ dotazování vede, není zase tak složité… Úzce to totiž souvisí s tím, že doma nejsou zvyklé poslouchat (rodiče po nich nic nechtějí a když to chtějí, netrvají důsledně na splnění, a nakonec jim to radši odpustí, než se s nimi dohadovat) a proto mají i ve školním prostředí tendence řečené pokyny ignorovat či se neustále znovu a znovu ujišťovat, že je pochopily správně a musí je skutečně splnit. Pomoc je tedy jednoduchá… Zvykněte své děti na to, že mají povinnosti a hranice a naučte je na první dobrou reagovat na to, co jim říkáte. POZOR, neplést s okamžitým, „tupým“ splněním jakéhokoliv pokynu, to po dětech nikdo nechce ani u nás ve škole. Ale je sakra rozdíl diskutovat o pokynu, který byl vydán a třeba ho i (slušně a věcně) rozporovat či odmítat splnit a vůbec netušit, že nějaký pokyn zazněl, případně vyžadovat jeho zopakování přímo mně, jinak ho budu ignorovat. To první může být projev vlastního názoru a snahy o věcech přemýšlet, to druhé je, nezlobte se na mě, ale jen projev omezenosti a nevyzrálosti…
3.Naučte své dítě jíst v sedě nebo alespoň dožvýkat sousto, než se rozeběhne pryč aneb „ne, s plnou pusou se po třídě nelítá, neboť tu nikdo nemá zájem procvičovat si denně Heimlichův chvat.“
Na první pohled možná zvláštní, ale zatraceně důležitá věc, která může vašemu dítěti v rušném, a ne ještě zcela známém prostředí školy (kde číhají všemožná „nebezpečí“ v podobě zakopnutí, uklouznutí, bafnutí spolužáka a dalších lahůdek) zachránit život. A která je bohužel v posledních letech naprosto ignorována a porušována prakticky už od batolecího věku, kdy je úplně normální krmit dítě v poklusu, a to jak doma, tak někde venku na hřišti. Pokud vím, dříve se takto staré děti usadily do židliček (nebo ještě dříve matkám na klín) a tam se nakrmily, či byly vedeny k tomu, aby jedly samostatně. Hlavně ale v klidu, na jednom místě a tak, aby dožvýkaly a polkly dřív, než se rozhodnou věnovat svou, už tak dost dětsky roztříštěnou, pozornost něčemu jinému (a ani tak se bohužel nehodám, úrazům a tragédiím nedalo zcela vyhnout). Dnes už však bohužel tohle neplatí a pak se všichni tak děsně diví, kde se berou ty děti s nezdravým přístupem k jídlu, které se nenajedí bez tabletu, umí pít jen brčkem nebo z lahve s „pitítkem“ či nespolknou nic vařeného, co se nedá pojídat v poklusu, ale vyžaduje to talíř, lžíci a příbor…
A přitom to, že už odnepaměti byli lidé u jídla statičtí a snažili se jíst co možná nejvíc v klidu, mělo své zdravotní, sociální i bezpečnostní důvody (opakovat je tu snad nemusím). Konec konců i zvířata u jídla většinou v klidu stojí, protože vědí, že je to nejlepší způsob, jak ho bezpečně sníst (bez rizika dušení, či polknutí něčeho nevhodného) a efektivně strávit. Bohužel moderní děti jsou asi nějaký speciální živočišný druh, nebo nevím, kde se tahle „odvaha“ učit děti jíst v pohybu v tolika dnešních rodičích bere… Zdravé to není, slušné to není, bezpečné to není, čas to nešetří (naopak takto svačící dítě jí objektivně mnohem delší dobu)… Zkrátka nevím.
Každopádně ve škole je tohle prostě nepřípustné, a i když vím, že některé instituce to neřeší a nechávají to být ve stylu „snad se nic nestane“ (a ono se často bohužel stane), u nás je třeba pobíhání se svačinou přísně zakázáno. A jelikož děti potřebují mít i trochu té volnosti (nebo alespoň její iluzi a pocit), bylo by fajn, kdyby tenhle „zákaz“ vaše dítě zvládalo automaticky a bez nutnosti kontroly, protože není nic horšího, než nemít ve škole ani chviličku volna bez dozoru učitelky (asi si všichni pamatujeme na naše alotrie z přestávek, na které se potom nejraději vzpomíná, no ne?). Ale jak si může chudák učitelka lajsknout odejít o přestávce ze třídy, když má za děti zodpovědnost a ví, že jakmile vytáhne paty, polovina třídy zahájí přespolní běh "od obložené housky po bábovku"? A jak si mají dnešní děti budovat nostalgické vzpomínky na to, jak po sobě ve třídě házely houbou nebo plivaly z oken, když musí za katedrou furt trčet dozor a hlídat, aby se někdo nedusil paštikou, nebo si nevrazil do krku tyčku od lízátka?
Tak co? Pomohly vám tyto tři body? Umí to vaše děti a vás ani nikdy nenapadlo, že by to umět neměly (a patříte tak k menšině skvělých rodičů, kteří budou v každé první třídě vítáni s otevřenou náručí), nebo v tom mají mezery? Ať už je to jakkoliv, berte tyto tipy nejen jako dobře mírněné rady, ale také jako takový malý vhled do situace dnešních škol a do té záplavy stovek a tisíců „maličkostí“ s nimiž se musí pedagogové (a vlastně i žáci) neustále potýkat…
PS: Další můj článek na podobné téma, jen trochu obecněji najdete zde: https://medium.seznam.cz/clanek/emma33-co-ma-umet-budouci-prvnak-kupodivu-ne-to-co-si-vetsina-lidi-mysli-111782
