Článek
Je mi jasné, že mnozí rodiče mě budou za tento přístup nenávidět a proklínat, ale jelikož vím, že není vůbec ojedinělý (v podstatě znám jen minimum kolegů, kteří se chovají jinak) a plně si za ním stojím, jako za přístupem správným (minimálně ve stylu „ze dvou zel to menší“), klidně se tu k němu přiznám. A dokonce si ho i s radostí obhájím a jasně vysvětlím všem (povětšinou z řad „potrefených husí“ v podobě rodičů, kterých se to týká), kteří ho nechápou a odsuzují, v čem spočívá jeho přínos a smysl. Ostatně to nedělám prvně, protože pokud si na mě, jakožto na učitelku na prvním stupni, sem tam někdo stěžuje, je to velmi často právě z těchto důvodů. Nicméně nikdy moc dobře nepochodili.
Ale to předbíhám. Nejdřív je třeba říct, o jaký přístup a k čemu konkrétně, že se mi to vlastně jedná… No, jak už napovídá nadpis, nejde o nic jiného, než o dětské choroby a úrazy, s nimiž se za svou kariéru setká úplně každý pedagog (a to i kdyby své svěřence každé ráno před zvoněním obalil bublinkovou fólií a nechal kompletně prohlédnout primářem nejbližšího dětského oddělení). Známe to všichni… Žák řve jak tur, protože sebou švihnul na schodech, smekl se na vlhké podlaze na WC, ujely mu nohy po blátě či ledu na školní zahradě… Nebo prostě jen celý zkroušený se slzami na krajíčku fňuká, že má určitě teplotu a zimnici, že je mu špatně od žaludku, kýchá, kašle, dusí se a/nebo ho bolí… (doplňte libovolnou část těla včetně vlasů a nehtů na nohou).
A teď babo raď… Ideálně Babo Vango, nebo některá z jejích kolegyní nadaných věšteckým darem, protože dobrat se v tomto případě pravdy nebývá vždy tak úplně snadné. Stojí před námi skutečná nevinná, trpící oběť náhodného úrazu či zákeřné choroby, nebo jen vynalézavý malý podfukář, který ucítil svou příležitost, jak se vyhnout zbytku výuky případně nějaké další nevítané aktivitě (kroužek, tréning, odpolední návštěva apod.)? Z mých reálných zkušeností je to tak padesát na padesát, protože si vážně odmítám hrát na to, že děti jsou nevinní andílkové a čisté duše neschopné tak zavrženíhodných činů, jako je lež či přetvářka. Takové pohádky patří na rodičovské servery obsazené extremistickými hejny afektovaných bio-matek a do prvních ročníků pedagogických fakult, aby jejich studenti v hrůze neuprchli ještě před začátkem druhého semestru. My ostatní víme, že děti nejsou nic míň ani nic víc, než „malí lidé“ a ti, stejně jako „velcí lidé“ umí manipulovat, lhát, mlžit, vymýšlet si a předstírat prakticky cokoliv, co jim může být ku prospěchu. Nu a občas se prostě hodí i nějaký ten úraz, či symptom odkoukaný od skutečně nemocných spolužáků/sourozenců.
A tady přichází právě na řadu můj osvědčený systém „čekej nejhorší, doufej v nejlepší“. Když si nejsem jistá, zda dítě skutečně trpí, či jen přehání, beru všechny stížnosti na jeho zdravotní stav jako reálné a basta. A jako k reálným k nim také přistupuji, zvláště když je ve hře bolest hlavy nebo břicha, z nichž se můžou i při nenápadném, pomalém nástupu vyklubat opravdu nepěkné věci (už jsem byla přímým svědkem toho, jak kolegové posílali domů jak dítě se slepákem tak s vysokým nitrolebním tlakem, takže na nějaké „děti bolí hlavička a bříško furt, to nesmíš hrotit“ zkrátka nehraju. Prostě volám domů a dítě „vracím odesilateli“, aby se sám rozhodl, co s ním dál (v případě vážněji či ošemetněji vyhlížejícího úrazu vzniklého přímo ve škole samozřejmě klidně rovnou i informuji o volání sanitky-např. pád přímo na hlavu, který může být nesmírně zákeřný a mít opožděný efekt).
Že tím jen komplikuji život rodičům a je to z mé strany akorát tak alibismus? Ovšem že je to alibismus! A ovšem, že je to pro rodiče komplikace a často úplně zbytečná… Ale víte co? Mně je to fuk. A klidně si kvůli tomu i vyslechnu kritiku a ustojím stížnosti, protože to není nějaký můj plezír ani „zasednutí si“ na nějaké konkrétní dítě. A už vůbec to není důkaz toho, že svou práci nezvládám a neumím v dětech číst (věřte, tohle všechno už jsem si vyslechla několikrát a někdy i mnohem horší věci). Je to zkrátka výsledek toho, že to prostě není moje dítě a má zodpovědnost za něj (i za mnoho dalších, když na to přijde) má tudíž své hranice.
Ono totiž staré známé přísloví, že „z cizího krev neteče“ platí v pedagogice přesně opačně. Z cizího jí vždycky crčí nejvíc a i kdyby náhodou ne a obejde se to jen s modřinou, nebo zvýšenou teplotou, i to může být nafouknuto do obludných rozměrů, které si dozorující pedagog šeredně odskáče. Jak ostatně říkávala jedna moje zkušená kolegyně, od které jsem se toho hodně naučila…Raději stokrát poslat dítě domů zbytečně a poslouchat od rodičů, jaká jsem hysterická úča-kvočna, než to jednou neudělat a navždy toho litovat, protože nejen, že ublížíte nevinnému dítku, ale ještě vám to nikdo do konce života neodpáře ani neodpustí (stačí se podívat na reálné případy, kdy pedagog něco ohledně zdraví dítěte zanedbal-absolutně žádný soucit ani empatie veřejnosti, jen lynč a hejt a přístup „po bitvě je každý generál“). Ať jsou to zkrátka rodiče či jiní zákonní zástupci, kdo si tohle všechno „vyžere“ a kdo nese plnou váhu i následky případného bagatelizování ve stylu „nic ti není, jen to finguješ“ nebo „nejde o nic vážného, nebuď baba“. Já chci být z obliga.
No jo, namítnou určitě mnozí z vás… Ale co když se nějaká ta stížnost na zdravotní indispozici týká „extrémního případu“ a naprosto zjevného simulantství? Co když jde o starou (nu, v tomto případě spíš mladou) známou firmu, která podobné „lsti“ využívá třikrát denně, má ji jako koníček (v horším případě zlozvyk) a která chytá hysterák i kvůli tomu, že ji někdo praštil do hlavy listem papíru? A že takové děti máme ve škole (či svém okolí, nebo přímo rodině) asi každý (vzpomeňme třeba na staré známé:„bolí mě bříško, ale jen před školním obědem, čokošku od svačiny můžu“ nebo „při diktátu mě nesnesitelně bolela hlava a hned další hodinu o tělocviku hraju vybíjenou jako drak“). Takovým u nás ve škole pracovně říkáme „plačky“ nebo „sirény“, protože stačí aby se o ně někdo omylem opřel tak, jak se jim zrovna nelíbí, nebo po nich chtěl něco, co se jim zrovna nechce a už je to s muzikou a profi vystoupením a lá umírající Hamlet. Co děláte pak? Taky hned voláte? No… v tomto případě je samozřejmě trocha toho nadhledu, zdrženlivosti a „učitelské taktiky“ třeba, to ne že ne. Např. něco ve stylu „tak si tady chvilku lehni, nic nedělej, nehýbej se a odpočívej, když je ti tak špatně… a my ostatní jdeme hrát hru o bonbony!“ (nejspíš ani netušíte, jak magickou, léčivou moc mají tato slova-lepší jak Lurdy)!
No dobrá, ale to pak nekoresponduje s nadpisem článku, ne? No, ne tak docela… Víte, ona ta zdrženlivost se dá projevit jednou, dvakrát, třikrát… Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A proto se tu teď klidně bez uzardění přiznám, že někdy volám (samozřejmě rodiče, nikoliv sanitku!) i ve výše zmíněném případě „plačky“. A jasně, že přitom vím, že těm dětem reálně nic není. A jasně že vím, že to jejich rodičům neudělá radost. Tak proč to přesto dělám? Nu, protože nic nevyléčí dítě z hypochondrie a simulantství (kteréžto je možné brát jako charakterovou vadu a výchovný neduh, což je něco, co máme ve škole přece kultivovat a odstraňovat) lépe, než konfrontace s opravdu naštvaným rodičem, který už od první vteřiny vidí, že přijel úplně zbytečně a jeho umírající dítko je prostě a jednoduše jen rozmazlené (ideální je k tomuto účelu samozřejmě rodič, kterého kvůli dalšímu nečekanému odchodu z práce právě seřval jeho šéf na tři doby). A i když to většinou pak slízneme s těmi malými simulantíky i my učitelé, stojí to za to, protože takto konfrontované dítko si většinou své chování za rámeček nedá a příště si to zatraceně dobře rozmyslí.
A já mu to přeju! Proč bych taky neměla? Proč bych ho měla nechat neustále nám (mně i ostatním dětem) kazit atmosféru ve škole a připravené aktivity? A proč bych ho měla z jeho neduhu „léčit“ a výchovně na něj působit furt jen já? To rodič v něm tenhle nepěkný, manipulativní rys jeho povahy podporoval, když mu celé předškolní období zas a znova skákal na špek a šel na ruku i tehdy, kdy bylo nad slunce jasné, že o nic vážného nejde. A když už si někdo holt doma pěstuje skleníkovou květinku, tak ať si ji taky řádně „hnojí“ . A občas se tím hnojem nechá trochu povláčet, aby nezapomněl, jak nepříjemná a „nevoňavá“ je to prácička. Ostatně, jak už jsem psala výše, ze „dvou zel“ je to zbytečné poslání domů vždy to menší, protože co kdyby přeci jen náhodou dotyčné dítě nekřičelo „pozor vlk“ zbytečně a bylo vážně žvýkáno nějakou tou šelmou?
Bez křišťálové koule fasované do každé učebny tohle prostě nikdy nemůžeme vědět jistě, takže milí kolegové… Nerozpakujte se poslat dítě domů, když se vám na něm něco nezdá (ať už máte podezření, že mu fakt něco je, nebo už vás prostě štve jeho neustálé bulení a simulování). A vy rodiče… Nebuďte nevrlí, když vám učitelé pošlou domů ze školy potomka, který je podle vás naprosto OK. Buď to tak jen vypadá a vy budete na konci dne se slzami dojetí volat učitelce a děkovat jí, že vám zachránila to nejcennější, co doma máte a nebo třeba ne, ale pak vězte, že to byla z její strany jen pochopitelná sebeobrana. Nu a nebo (pokud se to děje opakovaně) to nebyla ani tak sebeobrana, jako spíš drobný pasivní útok na vaše výchovné metody, které by neškodily být kapku přísnější… Ale i to se nakonec vyplatí, no ne?
